Eduard Vojan, český herec světového významu, zakladatel moderního českého herectví, založeného na hlubokém psychologickém prožití ztvárňované postavy, přichází na svět 5. května roku 1853 na pražské Malé Straně v rodině úředníka, který chce ze syna mít důstojníka rakouské armády.
Ale Vojan sní již od mládí o kariéře herce – touha po herectví ho pak neopustí ani tehdy, když ho otec za trest vezme ze studií na reálce a dává ho vyučit litografem: Eduard Vojan i pak ochotnicky hraje v souboru Thalia.
Hraní v tomto souboru je pak příčinou vážné Vojanovy roztržky s otcem – Vojan po této roztržce odchází ve svých šestnácti letech z domova a přidává se k divadelní společnosti, která vystupuje v Unhošti u Prahy.
Brzy se ale Eduard Vojan pokusí o neúspěšný návrat domů – po smrti matky doufá, že se s ním otec usmíří, ale čeká ho zklamání, poté následují dlouhé roky jeho účinkování v různých venkovských divadelních společnostech, kde dostává postupně stále významnější role.
Od roku 1881 pak Eduard Vojan hraje v plzeňské divadelní společnosti Františka Pokorného, poté je členem společnosti Pavla Švandy ze Semčic, s níž hraje v letním divadle na pražském Smíchově a v zimě v Brně.
Ve Švandově divadle začíná růst Vojanova sláva jako herce schopného citlivě rozlišovat charaktery svých rolí a postihnout vnitřní svět hrané postavy, Švanda je proto stále častěji začíná obsazovat do psychologických rolí – společně s H. Kubešovou (později Kvapilovou) vytváří Eduard Vojan ve Švandově divadle nový herecký styl – psychologický realismus.
V roce 1888 se Vojanovi plní dávný sen – je vzat do angažmá v pražském Národním divadle. Zde jej ale, stejně jako Kvapilovou, čeká zklamání – konzervativní publikum si žádá operetu a výpravné hry, v činohře stále převládá romantický deklamační styl, realisticky ztvárněné drama si na jeviště Národního divadla hledá cestu jen velmi obtížně – Eduard Vojan není přijat příznivě, jako herec stojí v pozadí.
Zlom ve Vojanově kariéře přichází v roce 1894, když si spisovatel a spoluautor hry „Maryša“ V. Mrštík vymíní, že postavu Francka bude hrát právě Vojan – Vojan se Mrštíkovi za projevenou důvěru odmění mistrovským výkonem, který pak stojí na počátku jeho slávy a uznání. Role pro Vojana si pak žádají ve svých hrách i např. A. Jirásek, J. Kvapil či J. Hilbert a mnozí další.
Pod režijním vedením J. Kvapila, zastánce moderního, ansámblového, provedení divadelní hry, pak Eduard Vojan ztvárňuje mnohé významné role – hraje Veršinina v dramatu A. P. Čechova (viz Čechov, Anton Pavlovič) „Tři sestry“, Astrova ve hře „Višňový sad“ stejného autora, objevným způsobem ztvárňuje titulní postavy postavy W. Shakespeara v dramatech „Hamlet“, „Othello“, „Macbeth“, „Richard III.“ atd.), hraje i v hrách H. Ibsena „Stavitel Solness“ či „John Gabriel Brockman“, září též v dramatu E. Rostanda „Cyrano z Bergeracu“ či jako Mefisto v Goetheho „Faustovi“.
Za dobu svého působení v Národním divadle vytváří Eduard Vojan na 309 postav v 278 divadelních hrách, z toho velká většina těchto postav je postav hlavních – již tímto se nesmazatelně zapisuje do dějin moderního českého divadla.
Eduard Vojan, osobnost, která svým herectvím spoluvytváří moderní české divadlo, umírá 31. května roku 1920 v Praze.