Ano, vím. Leni, tedy vlastně Alena, nebyla v knize z Lidic, byla z Klatov. Její otec byl za Protektorátu popraven nacisty, matka vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück (tady je pojítko s lidickými ženami, ty tam byly také), ona sama byla po krátkém pobytu v dětském domově vybrána k převýchově do Německa. Byly jí tři roky, když se dostala do rodiny fanatické nacistky Rosy Freiwald.
Cizí harant Leni Freiwald
Jsi cizí harant. Našli tě na nádraží. Tohle stálo v psaníčku, které mi dala ta děsná Anne Lore při mikulášské besídce. Co když je pravda? Jmenuji se Leni, mám staršího bratra Raula, který mě nemá rád, a maminka Rosa… myslím si, že Raul je pro ní na prvním místě. Snad jen babička. Má tak smutné oči. Její syn, můj tatínek, padl na východní frontě. Má mě ráda. Babička ano.
Psaníčko od Anne Lore. Leni na něj pořád musí myslet. Na půdě už před časem našla kufřík, na kterém je napsáno Made in Czechoslovakia. Byla v něm panenka v kroji. Ta panenka v Leni probudila vzpomínky. Na tatínka, který ji učil dětské říkanky, na maminku, která se tak nádherně uměla smát a tiskla ji k sobě. Proč se maminka tolik změnila? Nebo to moje maminka není?
Na Leni se neprávem zapomnělo…
Nebudu vyprávět celý příběh knížky, která po roce 1989 postupně zapadala. Až zapadla docela. Přitom neprávem. Zdeňka Bezděková, její autorka, ji napsala v roce 1948, přepracované vydání vyšlo na konci padesátých let. Celá desetiletí patřila knížka Říkala mi Leni k povinné četbě, jak je tomu dnes nevím, ale pokud ne, hodně se divím – příběh malé Leni nebyl poplatný době, ve které vznikl (nástup komunistů k moci), to už je poplatnější Werichův Císařův pekař (schválně, pusťte si ten film a dívejte se na něj s vědomím, že vznikl v době, kdy byla ve vykonstruovaném procesu odsouzena k trestu smrti Milada Horáková – především závěrečná píseň o tom, že „ten umí to a ten zas tohle“ vyznívá úplně jinak… obludně a hrůzně).
Dnes si připomínáme (ne neslavíme, připomínáme) sedmdesáté výročí vypálení Lidic. Česká televize uvede v premiéře film, který vypráví příběh Františka Saidla, synovraha, který zkázu Lidic přežije jako jediný dospělý muž. Mě osobně to přijde hanebné. Oslavovat vraha v den tragédie je hodně na hraně. Raději bych připomínal výročí lidické tragédie neobyčejně lidským příběhem malé Alenky Sýkorové. Byť byla z Klatov. Její osud byl i osudem lidických dětí, tedy těch sedmnácti, které se po válce vrátili do vypáleného domova. Dalších dvaaosmdesát bylo povražděno výfukovými plyny ve vyhlazovacím táboře Chełmno.
Nakladatelé. Ujmete se někdo malé Leni?
Na závěr ještě výzva českým nakladatelům. Knížku Říkali mi Leni vydalo naposledy nakladatelství Albatros v roce 2001. Opravdu se nenajde nikdo, kdo by se ujal po dalších 11 letech nového vydání? Nebo nejsou dědicové autorských práv po smrti Zdeňky Bezděkové (zemřela v roce 1999) ochotni k jednání? V každém případě je to smutné.
Na Leni vzpomínal Marcel Kupka.