Málokomu ze spisovatelů se podaří, aby se stal klasikem dvou žánrů. Muži, jehož výročí úmrtí si dnes připomeneme, se to stalo. Je modlou čtenářů detektivky, za „svého“ si jej přivlastňují i fanoušci verneovek.
Stačí zmínit dvě jména a vše bude jasné i těm, kdo prozatím váhali – Sherlock Holmes a Ztracený svět. Dva fenomény. První se stal předobrazem soukromých detektivů spisovatelů dvacátého století, druhý inspiroval Stevena Spielberga k Jurskému parku.
Arthur Conan Doyle je postavou všeobecně dobře známou, jeho slavní detektivové Sherlock Holmes a doktor Watson též. Protentokrát je ponechme stranou, v den výročí Doyleovy smrti bych rád připomněl profesora George Edwarda Challengera. Ten byl postavou pěti sci-fi románů slavného spisovatele, z nichž především ten první, Ztracený svět, patří k tomu nejlepšímu, co vůbec kdy vzniklo v žánru klasické sci-fi.
Ten profesor si vymýšlí. Nebo je blázen
Edward Challenger, známý spíše jen jako profesor Challenger. Vrátil se z výpravy do Amazonie a tvrdí, že nalezl „ztracený svět“, v němž žijí pralidé a dinosauři. Jediný důkaz, který má, je rozmazaná fotografie pterodaktyla. Takový důkaz by nestačil dnes, nestačil ani tehdy – odborná veřejnost se Challengerovi vysměje, má jej za blázna, což jej jen utvrdí v názoru, že vědci jsou největšími hlupáky na světě. Kromě novinářů, ovšem. Ti jsou hlupáky ještě o trochu většími.
Několik lidí ale Challengerovo vyprávění zaujme. Co když skutečně kdesi v Amazonii na náhorní plošině žijí prehistoričtí tvorové a prehistoričtí lidé? Sestavme výpravu, ověřme profesorova slova! Nápad se promění ve skutečnost, brzy se do jižní Ameriky vydává trojice dobrodruhů: profesor srovnávací anatomie Summerlee, Edward Dunn Malone (vypravěč Ztraceného světa) a lord John Roxton. Kde zůstal Challenger?
Ten se k dobrodruhům dle autora přidal až později. Ale přidal. Člověk jeho povahy a muž, který jediný ví, kde neznámá náhorní plošina leží, nemůže ve výpravě chybět.
Ztracený svět profesora Challengera? Opolidé i tyrannosaurus
Vyprávět děj Ztraceného světa nebudu. Nechci ty, kdo jej nečetli nebo neviděli v kině či televizi připravit o zážitek z fantastického příběhu, který ani po sto letech (ano, poprvé byl vydán v roce 1912) neztratil nic ze svého kouzla, ti, kdo četli a viděli, pokračování znají. Prozradím jen několik faktů.
Svět profesora Challengera je tvořen náhorní plošinou tvaru elipsy, 45 kilometrů dlouhý a 35 široký. Od okrajů se povrch zvolna svažuje do středu, který je tvořen jezerem. Kdo jsou obyvatelé „ztraceného světa“? Na plošině žijí lidé dvojího druhu – primitivní opolidé a Indiáni. Bojují mezi sebou. Vzájemně se vyvražďují. Zkrátka lidé. Zvířata? Naše expedice potkává prehistorické iguanodony, stegosaurusy i nejstrašlivějšího dravce pravěku tyrannosaura, žijí tady i další druhy prehistorických plazů, savců a ptáků. Ztracený svět se stává světem znovuobjeveného.
Doyle inspiroval i Spielberga. Ten originál nepřekonal
Profesor Challenger a jeho Ztracený svět. Dílo poetikou velmi blízké tvorbě Julese Vernea (co třeba Tajuplný ostrov?) se dočkalo několika filmových adaptací. Slávy se dočkala hned ta první z roku 1925, ta zatím poslední byla natočena v roce 1999, kdy si jednu z postav zahrál i Peter Falk, známý coby poručík Columbo.
Doyleovým Ztraceným světem se volně inspiroval i Steven Spielberg ve svém Jurském parku, jenže, tam, kde se Doyle odvážil do hloubky, Spielberg jen klouzal po povrchu a utápěl se v klišé.