Leonid Iljič Brežněv, sovětský politik a nejvyšší představitel Sovětského svazu a Komunistické strany Sovětského svazu v letech 1964 až 1982, přichází na svět 19. prosince roku 1906 ve vesnici Kamenskaja (dnešní Dněprodzeržinsk) na Ukrajině v rodině dělníka.
V mládí pracuje Brežněv jistou dobu v zemědělství, kde se zabývá melioracemi („vysušováním“) zemědělské půdy, poté vystuduje metalurgický institut (absolvuje v roce 1935) a dva roky pracuje v hutním průmyslu (než se stane komunistickým aparátčíkem v Dněpropetrovsku).
Do komunistické strany L. I. Brežněv vstupuje v roce 1931 ve svých pětadvaceti letech – jeho kariéra v aparátu komunistické strany pak začíná rokem 1937, kdy je zvolen místopředsedou městského sovětu v Dněpropetrovsku.
Od roku 1941 Leonid Brežněv vykonává politické funkce v Rudé armádě – jeho kariéra armádního politického komisaře je strmá, již v roce 1943 dosahuje hodnosti generálporučíka.
Po skončení druhé světové války pak pokračuje Brežněvův rychlý postup komunistickou stranickou hierarchií.
v roce 1950 se stává Brežněv členem Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svaz, zároveň je prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Moldávie. V letech 1954-56 pak vykonává Leonid Iljič Brežněv funkci prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Kazachstánu – v této funkci se Brežněv stává hlavním vykonavatelem plánu N. Chruščova na přeměnu kazašských stepí (tzv.“celin“) v ornou půdu.
Po návratu do Moskvy v roce 1956 je Leonid Iljič Brežněv jmenován členem politbyra (členem sekretariátu Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu), kde se pak významně podílí na potření tzv. „protistranické skupiny“, usilující o sesazení N. Chruščova – za svoji loajálnost vůči Chruščovovi je pak Leonid Brežněv v roce 1960 jmenován předsedou prezidia Nejvyššího sovětu (tj. titulární hlavou Sovětského svazu) a čtyři roky poté se stává hlavním Chruščovovým poradcem.
Ale ještě ve stejném roce, tj. v roce 1964, se Leonid Iljič Brežněv účastní protichruščovského vnitrostranického puče v komunistické straně.
Po Chruščovově pádu se pak Brežněv stává prvním tajemníkem komunistické strany, v roce 1966 pak tajemníkem generálním, od roku 1977 je pak Leonid Brežněv až do své smrti v roce 1982 opět předsedou prezidia Nejvyššího sovětu.
Za vlády Leonida Brežněva Sovětský svaz pokračuje, přes jisté oteplení ve vztazích se Spojenými státy a západní Evropou, ve zbrojení ve snaze získat vojenskou převahu nad Západem a stále tvrději prosazuje svoji vůdčí úlohu v rámci východního bloku, o čemž svědčí zejména invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu roku 1968 – okupaci Československa pak Brežněv ospravedlňuje zněním jedné formulace („ostatní socialistické země mají právo vojensky zakročit, je-li ohrožen socialismus v jedné z nich“) Varšavské smlouvy v tzv. Brežněvově doktríně.
Vnitřní politika Brežněva je charakteristická stagnací – komunistická strana není schopna ani ochotna sebe sama obrodit, sovětský komunistický režim je na dlouhá léta zakonzervován.
Brežněnova zahraniční politika je charakteristická jeho snahou o posílení vlivu sovětského impéria v celosvětovém měřítku, o čemž svědčí např. neúspěšná invaze sovětských vojsk do Afghánistánu koncem sedmdesátých let. Na druhou stranu je to ale právě Leonid Iljič Brežněv, kdo se postupně sejde s několika prezidenty Spojených států amerických (R. Nixonem, G. Fordem a J. Carterem) a stává se tak jedním ze strůjců politiky uvolnění.
Právě Brežněv podepíše jako nejvyšší představitel komunistického východního bloku řadu mezinárodních smluv o hospodářské výměně i o otázkách mezinárodního míru a odzbrojení, mj. jeho podpis je pod sovětsko-americkou obchodní smlouvou z roku 1972 či pod závěrečným aktem helsinské konference nebo pod odzbrojovací smlouvou SALT II z roku 1979.
V posledních letech své vlády je Leonid Iljič Brežněv vážně nemocen, 10. listopadu roku 1982 pak v Moskvě umírá.