Každý řidič to zná… spustí se déšť, začne se sypat sníh… a přes čelní sklo najednou není vidět nic. Pak stačí jeden pohyb páčky a svět se znovu vyjasní. Stěrače patří k těm vynálezům, které dnes bereme jako naprostou samozřejmost. Jenže, nebylo tomu tak vždy. Víte, jak se vlastně stěrače na naše automobily dostaly? Za jejich vynálezem stojí žena, jejíž jméno svět dlouho přehlížel a jíž její vynález nepřinesl ani peníze, ani slávu. Jmenovala se Mary Anderson.
Nápad na stěrače přišel… v tramvaji
Stalo se tak v zimě v roce 1903, kdy Mary Anderson, zámožná obchodnice s realitami, pobývala New Yorku. Jednou při jízdě tramvají si všimla, že se řidič víc než řízení věnuje manipulaci s čelním oknem. Zastavoval i mezi zastávkami, často musel okno otvírat a ručně stírat sníh z čelního skla. Jízda tramvaje byla pomalá, nepohodlná a hlavně nebezpečná. Pro pasažéry i chodce na ulici.
V tu chvíli Mary Andersonovou napadlo jednoduché řešen – co takhle sestrojit rameno s gumovou lištou, ovládané pákou zevnitř vozidla, které by čelní sklo čistilo průběžně. Řidič by nemusel vystupovat, nemusel by zastavovat, nemusel by riskovat. První stěrač nebyl složitý mechanismus. Byl to nicméně nápad, který předběhl dobu.
Patent, o který nikdo nestál
V roce 1903 si Mary Anderson nechala svůj stěrač vyrobit najatým konstruktérem, pak se rozhodla si svůj vynález patentovat. Byla přesvědčená, že automobilový průmysl jeho význam rychle pochopí. Nestalo se. Výrobci aut její návrh odmítali. Tvrdili, že by stěrač mohl řidiče rozptylovat, případně že o něj zákazníci nebudou mít zájem. Automobil byl tehdy stále spíš technickou novinkou než běžným dopravním prostředkem a bezpečnost při špatném počasí nikoho příliš netrápila.
Když svět dozrál, patent už neplatil
Ve chvíli, kdy se stěrače ve 20. letech 20. století staly standardní výbavou automobilů a americký Cadillac je v roce 1922 začal montovat do svých modelů jako standardní výbavu, mohla Mary Anderson na svém patentu vydělat velké peníze. Jenže nevydělala – platnost jejího patentu, který „neměl mít budoucnost“, vypršela v roce 1920. Mary tak nikdy ze „svých“ stěračů neměla žádný finanční prospěch. Nezbohatla na nich, neprodávala licence automonilkám a její jménonikdy nebylo s vynálezem stěračů spojováno. Z vynálezu, který dnes používá celý svět, neměla prakticky nic.
Uznání, které přišlo pozdě
Skutečné ocenění přišlo až desítky let po její smrti. V roce 2011 byla Mary Anderson uvedena do National Inventors Hall of Fame, americké síně slávy vynálezců. Teprve tehdy bylo oficiálně potvrzeno, že její nápad patří mezi vynálezy, které zásadně ovlivnily moderní svět. Bylo to uznání opožděné a symbolické. Ale důležité. Příběh Mary Anderson připomíná, jak často dějiny míjejí ty, kteří přišli s dobrým nápadem příliš brzy. Ne proto, že by se mýlili – ale proto, že svět ještě nebyl připraven poslouchat.