Vladislav Vančura, narozený 23. června 1891 v Háji ve Slezsku, byl jedním z nejvýraznějších autorů české literatury meziválečného období. Jeho dílo je ceněno pro bohatý, poetický jazyk a schopnost propojovat vysoký styl s hlubokou reflexí lidské existence. Vančura, původně lékař, se po studiích rozhodl věnovat výhradně literatuře a kultuře. Byl jedním ze zakládajících členů avantgardního hnutí Devětsil, které propagovalo nové umělecké přístupy a experimentální formy.
K jeho nejvýznamnějším literárním dílům patří romány Markéta Lazarová a Rozmarné léto, které se staly nejen literárními milníky, ale také inspirací pro filmové zpracování.
Zatímco Markéta Lazarová je silně lyrický příběh zasazený do středověkého prostředí, Rozmarné léto je humorný, filozofický román o prostých lidech a jejich každodenních radostech a strastech. Tyto knihy potvrzují Vančurovu jedinečnou schopnost psát o lidských citech a osudech ve velmi specifickém, někdy až archaickém jazyce.
Vančura byl také aktivní v politice. Stal se členem Komunistické strany, ze které však později vystoupil pro nesouhlas s jejími metodami. Přesto se nikdy nevzdal boje za sociální spravedlnost a demokratické ideály. Když nacisté obsadili Československo, Vladislav Vančura se zapojil do odboje. Tato jeho angažovanost ho v roce 1942 přivedla do rukou gestapa. Po krátkém soudním procesu byl 1. června 1942 popraven zastřelením na pražské kobyliské střelnici.
Vladislav Vančura byl ženatý, s manželkou Ludmilou, která mu byla velkou oporou, měli dceru Alenu. Ludmila, stejně jako jejich dcera, nesla jeho tragický osud statečně, a po válce pečovala o odkaz svého manžela, přičemž i ona sama hrála důležitou roli v české kulturní sféře.
Vančurův odkaz žije dál nejen díky jeho knihám, ale i díky jeho neochvějnému postoji proti útlaku a totalitě. Jeho díla, jako Obrazy z dějin národa českého, zůstávají svědectvím o síle slova a lidské odvahy tváří v tvář násilí.