… aby jak stav panský,rytířský, tak Pražané, horníci a jiná města s lidmi poddanými náboženství své pod obojí volně a svobodně beze všech překážek vykonávati mohli…
… dále týmž stavům konzistoř povolati ráčíme i arcibiskupa pražského dosazovati, i akademii pražskou v moc jejich dávati ráčíme, tak, aby si ji muži hodnými a učenými dosazovati mohli…
… a proti tomu vejš dotčenému náboženství nic, takového, což by nejmenší překážku učiniti mohlo. Od náš, dědicův Našich i vudoucích králův českých příjmáno býti nemá…
Římský císař, král český, uherský a chorvatský, Rudolf II. Habsburský je povětšinou vnímán jako císař, který to neměl v hlavě tak úplně v pořádku a měl zálibu v okultních vědách. Pozval a hostil na Pražském hradě, z něhož udělal kulturní centrum své říše, věhlasné astronomy, matematiky a mistry okultních věd své doby. Právě jeho si vzal na paškál Werichův Císařův pekař a pekařův císař, kde byl zpodobněn coby starý a ukňouraný nemocný muž, toužící po elixíru mládí.
Werichův pohled na císaře Rudolfa byl samozřejmě zjednodušující, císař měl zajisté své mouchy, trpěl vážnými depresemi a v posledních letech vlády se u něj začaly stále více projevovat následky nákazy syfilisem, ale – pro české země znamenaly roky, kdy seděl na císařském trůnu, roky kulturního a společenského rozkvětu.
Jako politik si Rudolf často nevěděl rady, právě jeho vláda byla vládou nemalých ústupků habsburské moci vůči českým stavům a právě kvůli těmto ústupkům na něj útočil (obrazně i fakticky) jeho bratr Matyáš, vládnoucí v Uhrech. Často šlo o výměnný obchod. Nejzářivější příklad? Je jím právě náš Majestát, kterým císař Rudolf II. potvrzoval svobodu náboženství v Českém království. V královských městech, ve šlechtických statcích i mezi poddanými zaváděl Majestát svobodu volby v náboženské otázce, nikdo nesměl být nucen k žádnému vyznání, ani katolickému, které bylo jinak v habsburských zemích vyznáním státním.
Rudolfův Majestát platil v Českém království 11 let. Když bylo v roce 1620 poraženo české stavovské povstání, byl vlastnoručním zásahem císaře Ferdinanda II. Habsburského zničen, čímž pozbyl platnosti. O dalších sedm let později (1627) pak stejný císař v českých zemích svým výnosem vrátil stav před rok 1609 – jediným náboženstvím, které bylo v Českém království možné vyznávat bylo katolictví.