Životopisy online – osobnosti, celebrity

Leoš Mareš, český zpěvák a moderátor, se narodil 27. dubna roku 1976 v Berouně. Tady také vystudoval gymnázium, další studia pak absolvoval na chebské pobočce Vysoké školy ekonomické.

V Chebu Leoš Mareš poprvé vážněji přičichne ke světu showbusinessu, když nějaký čas moderuje noční hudební pořad v rádiu Egrensis. První větší díru do světa pak Mareš udělá v roce 1997, kdy se stává členem týmu pracovníků rozhlasové stanice Evropa 2 – tady nejprve moderuje opět noční hudební pořad, v roce 1998 se ale stává moderátorem ranní show na Evropě 2 a v krátké době se mu, společně s kolegou Patrikem Hezuckým, podaří dokonale pobláznit všechny posluchače bez rozdílu věku.

Od rozhlasového mikrofonu je to pak již jen kousek na televizní obrazovky, na kterých se Mareš nejprve objevuje jako zpěvák, jehož poznávacím znamením je kožich – píseň Tři slova se stává hitem, v roce 2001 Leoš Mareš vydává debutové album a stává se Objevem a Skokanem roku v anketě Český slavík.

V roce 2003 pak nastává v Marešově životě profesní zlom – výtečně se zhostí nabídky moderovat slavnostní vyhlášení Českého slavíka ve Státní opeře, další moderátorské nabídky pak na sebe nedají dlouho čekat – od roku 2003 Mareš moderuje oblíbenou hitparádu televize Nova Eso, o dva roky později moderuje soutěž Big Brother na téže televizní stanici, jeho dalšími moderátorskými úspěchy jsou třetí řada talentové soutěže Česko hledá superstar (2006), obdobná soutěž X-Factor (2008) a Československá Superstar (2009).

Leoš Mareš je ženatý s Monikou Poslušnou – Marešovou, se kterou vychovává syna Jakuba a Matěje, podle bulváru jejich manželství nicméně končí.

Kateřina Janečková, česká televizní a divadelní herečka, absolventka ostravské konzervatoře, proslavivší se především hlavní rolí v nekonečném seriálu (cca 160 dílů) televize Prima Ošklivka Katka, přichází na svět 7. května roku 1983 v Šumperku.

Herectví se „Ošklivka Katka“ věnuje již od dětství (její matka je také herečka, otec režíruje), jako jedenáctiletá hraje v televizním seriálu pro děti režiséra Hynka Bočana „Když se slunci nedaří“ (Kateřina Janečková hraje dceru lékařky v podání Dagmar Veškrnové). O něco později se Janečková objevuje v krátkometrážních snímcích studentů FAMU, v roce 2000 ji pak do jedné z rolí ve filmové adaptaci básnické sbírky „Kytice“ obsazuje režisér Brabec (jde o roli Marie v baladě „Štědrý večer“).

V roce 2003 Kateřina Janečková hraje ve dvoudílném seriálu České televize z prostředí diagnostického ústavu „Kobova garáž“, o rok později se poprvé objeví v seriálu televize Prima, když se objevuje v roli Petry, sestry Marcely Rubešové, v seriálu „Rodinná pouta“. V roce 2005 můžeme pak Kateřinu Janečkovou vidět jako princeznu Rózu v televizní pohádce „Restaurace u Prince“,  menší role má v seriálech Jana Míky „Náves“ a „Hraběnky“.

Kromě televize působí Kateřina Janečková i na prknech, která znamenají svět – je členkou Divadla na Zábradlí, kde nastudovala hry „Tango“ a „Jakub a jeho pán“, hrála v Horáckém divadle v Jihlavě, hostuje v Pardubicích, zkouší v Club Rock Café.

V současné době můžeme Kateřinu Janečkovou, která relaxuje především cestováním, stolním tenisem, plaváním a lyžováním, vídat na televizních obrazovkách dvakrát týdně (v pondělí a ve středu)  v hlavní roli Ošklivky Katky ve stejnojmenném televizním seriálu televize Prima – její angažování přitom není jednoduché – v prvním kole konkurzu se dostává až do čtyřčlenného finále, v nemž se rozhoduje o herečce, která ztvární Ošklivku Katku, nicméně, další tři zájemkyně o roli nakonec dávají přednost jiným závazkům, vzdát se role se nakonec rozhodne i Kateřina – roli přijmout se rozhodne až na naléhání režiséra Petra Nikolaeva, s nímž ji váže spolupráce z roku 2007, kdy hrála v jím režírovaném televizním seriálu z vodáckého prostředí „Proč bychom se netopili“.

Filmografie:

1995 - Když se slunci nedaří 

1995 - Ruth (krátkometrážní snímek studentů FAMU)

1999 – Z nudy (krátkometrážní snímek studentů FAMU)

2000 – Kytice

2003 – Kobova garáž

2004 – Rodinná pouta 

2005 – Restaurace U Prince 

2006 – Náves

2007 – Všichni do jednoho 

2008 – Proč bychom se netopili 

2008 – Ošklivka Katka 

Jan Švankmajer, český režisér, scénárista, výtvarník a animátor, jedna z nejvýznamnějších žijících osobností českého filmu, přichází na svět 4. září roku 1934 v Praze v rodině aranžéra výloh.

Vzdělání Švankmajer získává nejprve na pražské Vyšší škole uměleckého průmyslu, poté studuje obor loutkářské scénografie a režie na Divadelní akademii múzických umění (též v Praze).

Od roku 1958 Jan Švankmajer působí ve svobodném povolání (věnuje se převážně grafice a kresbě), o dva roky později v roce 1960 pak zakládá Divadlo masek (divadlo přináleží k Divadlu Semafor), v roce 1962 Jan Švankmajer nastupuje jako režisér v divadle Laterna Magika.

V roce si Jan Švankmajer splní sen – natáčí svůj první film, nazvaný „Poslední trik pana Schwarzewalda a pana Edgara“, snímek, v němž se vzájemně trumfují (a nakonec i zničí) dva kouzelníci ve varieté. Již od počátků své tvorby přitom Jan Švankmajer používá netradiční tvůrčí postupy – umně kombinuje živé herce s animací, chytře využívá možností filmového triku.

V roce 1965 Jan Švankmajer natáčí svůj druhý snímek – jmenuje se „J. S. Bach – Fantasia g moll“. Po jeho úspěchu pak o rok později vznikají ve Švankmajerově režii další dva snímky – „Et cetera“ a „Rakvičkárna“.

Do roku 1970 pak vznikají ještě další čtyři Švankmajerovy filmy - „Historia naturae“ (1967), za nějž je mu udělena na festivalu v Oberhausenu cenu Maxe Ernsta, „Byt“ (1968), „Tichý týden v domě“ (1969) a „Don Šajn“ (1970).

V roce 1970 se Jan Švankmajer stává po setkání s V. Effenbergerem členem Surrealistické skupiny, ve stejném roce pak vzniká i Švankmajerův hraný reportážní snímek „Kostnice“.

V sedmdesátých letech Jan Švankmajer, kromě své filmové tvorby, pracuje jako scénograf v divadle Činoherní klub v Praze, ve druhé polovině sedmdesátých let pak společně se svojí manželkou (Eva Š.) vytváří keramické artefakty.

Za normalizace není Švankmajerovo dílo československým komunistickým režimem příliš vítáno, nicméně, tvořit je Švankmajerovi dovoleno – v sedmdesátých a osmdesátých letech vznikají pak slavné krátko- a středometrážní snímky „Otrandský zámek“ (1976), „Zánik domu Usherů“ (1980), natočený na motivy povídky E. A. Poea  či hrůzná filmová vize „Jáma a kyvadlo“ (1983) na motivy povídky stejného autora.

V roce 1987 pak Jan Švankmajer natáčí svůj první celovečerní film (všechny jeho dosavadní práce byly pouze krátko- či středometrážními snímky), a to film „Něco z Alenky“ na motivy knihy L. Carolla.

Po pádu komunistického režimu v Československu a obnovení demokratického zřízení v roce 1989 natáčí hned v roce 1990 Jan Švankmajer groteskní hříčku „Konec stalinismu v Čechách“ , o dva roky později vzniká krátkometrážní dílko „Jídlo“.

V roce 1994 vzniká Švankmajerův druhý celovečerní film, a to film „Lekce Faust“  – ve filmu se zaskví v hlavní roli, spojující v sobě jak Fausta, tak Mefistofela, herec P. Čepek.

Další Švankmajerův snímek „Spiklenci slasti“ z roku 1996 nahlíží groteskním pohledem na problematiku sexuálních úchylek a dosahování slasti.

V roce 2000 pak Jan Švankmajer natáčí svůj třetí celovečerní film „Otesánek“ na motivy lidové pohádky – za tento film je Švankmajer oceněn v roce 2001 dvěma Českými lvy (za nejlepší film a za výtvarné řešení).

Kromě vlastních filmů se Jan Švankmajer spolupracuje jako výtvarník na mnoha filmech ostatních tvůrců - jeho specifický výtvarný rukopis je k vidění mimo jiné ve snímcích „Adéla ještě nevečeřela“ (1977), „Tajemství hradu v Karpatech“ (1981) či „Tři veteráni“ (1983).

V současnosti (psáno na podzim 2004) natáčí Jan Švankmajer svůj čtvrtý celovečerní snímek, nazvaný „Šílení“.

Quentin Tarantino, americký režisér, se narodil 27. března roku 1963 poloviční Indiánce a sociální pracovnici Connii Tarantinové. Jméno dostal podle matčiny oblíbené televizní postavy Quinta, kterého hrál Burt Reynolds v seriálu „Gunsmoke“.

Když jsou Quentinovi dva roky, stěhuje se rodina do Los Angeles. Malý Quentin se již od ranného dětství s matkou dostává do kina na spoustu filmů – v osmi letech vidí eroticky zabarvené „Tělesné vztahy“ s Jackem Nicholsonem a v devíti pak bezvýchodné Boormanovo „Vysvobození“.

Filmy hltá Tarantino jedním dechem a pak se mu ve dvaadvaceti splní životní sen – začíná pracovat v prestižní renomované videopůjčovně Videos Archives na Manhattan Brach. Tady se setkává s Rogerem Avarym, Jerrym Martinezem a Randem Vosslerem, s nimiž tráví celé dny přisátý očima k obrazovce videa.

V této době také Quentin navštěvuje herecké kurzy a pokouší se získat roli ve filmu (nakonec si zahraje pouze v TV seriálu), přičemž se drze hlásí k neexistujícím rolím v existujících filmech. Tvrdí, že si „zahrál“ epizodní roli v Godardově „Králi Learovi“, kterého v Americe nikdo neznal, a ve filmu „Dawn of the Dead“ Georga Romera, kde využil podobnosti s jedním z motorkářů.

Také se pokouší o vlastní filmovou tvorbu – s kamarády v roce 1986 natáčí amatérský snímek „Narozeniny mého nejlepšího přítele“, který však po vyvolání nedokáže sestříhat do konečné verze, takže snímek nikdy není zveřejněn.

Zanedlouho pak tento nadšený filmový samouk, který nikdy nedokončil ani střední školy a který za své vzory již od mládí uvádí Jean-Luca Godarda, Jeana Sierra Melvilla, Johna Woo, Briana de Palmu, Daria Argenta a další, opouští videopůjčovnu a začíná redigovat scénáře pro Cineter, malou hollywoodskou produkční společnost. Zde potkává Lawrence Bendera, o němž prohlásí, že je to jediná kmotřička v kravatě.

V roce 1987 začíná pracovat na svém prvním scénáři „Pravdivá romance“ - prodává ho až v roce 1991 za padesát tisíc dolarů. O rok později (1992) pak pracuje na scénáři k filmu „Takoví normální zabijáci“.

O Tarantina scénáristu je veliký zájem, o Tarantina režiséra naopak takřka nulový. Ale Tarantino se nevzdává a píše třetí scénář, který je rozhodnut sám si zrežírovat. Film „Gauneři“ má být superlevný film natočený za honorář z „Pravdivé romance“. Roku 1991 natáčí Tarantino vybrané scény se Stevem Buscemim jako panem Růžovým (jednotlivé postavy filmu mají „barevná“ jména) a se sebou samým v roli pana Bílého. Tyto scény pak Tarantino ukáže lidem od filmu k posouzení – velmi dobrý dojem udělá např. na režiséra a výtvarníka Terryho Gilliama.

Problém je ale v tom, že příběh několika gangsterů, kteří se po neúspěšném přepadení klenotnictví schovávají v prázdném skladišti a snaží se mezi sebou vypátrat práskače, je na svoji dobu natolik originální, že se do jeho financování nikomu nechce.

Naštěstí Benderův učitel herectví zná ženu herce a producenta Harveyho Keitela, který je scénářem natolik zaujat, že se dá ihned do shánění peněz na jeho natočení. Hlavně díky němu se podaří natočit film za 1,5 milionu dolarů na profesionální úrovni.

„Gauneři“ mají mezi filmovými fanoušky obrovský úspěch, stávají se ihned po svém uvedení do kin kultovní záležitostí. Tarantino je náhle persona grata – je mu nabídnuto režírování „Nebezpečné rychlosti“, ale odmítá; film je později natočen v hlavních rolích s Dennisem Hopperem a Keanu Reevesem. Tarantinova pozice je taková, že může natočit jakýkoliv film, jediná podmínka je, že se musí vejít do rozpočtu 10 milionů dolarů  – Tarantino tuto podmínku beze zbytku plní, když se rozhodne natočit film „Pulp Fiction: Historky z podsvětí“.

„Pulp Fiction“ (tento termín se používá jako pojmenování pro laciné krváky) začíná psát Tarantino v Amsterodamu pro společnost Miramax, divizi společnosti Walta Disneyho, v produkci Dannyho DeVita. Původně uvažuje, že by každou ze tří jeho částí natočil jiný režisér, ale při psaní scénáře se do svých postav natolik zamiluje, že si celý film nechává pro sebe.

Do hlavních rolí zabijáků Tarantino obsazuje Johna Travoltu, jenž je v té době na hereckém dně a Samuela L. Jacksona, který hrál již v „Pravdivé romanci“, ke které Tarantino napsal scénář.

Zbytek hereckého obsazení tvoří především Bruce Willis, Harvey Keitel, Tim Roth, Christophen Walken a jiní. Vesměs jde o herce, s nimiž se Tarantino při své práci již dříve setkal.

Tarantino se vůbec rád upřednostňuje herce, které si v dobách své práce ve videopůjčovně oblíbil z videa a televize. To je případ nejen Travolty, ale i např. Lawrence Tierneye. Jednou se dokonce vyjádří, že by jednou rád natočil film s hlavním představitelem „Pobřežní hlídky“ Davidem Hasselhoffem(!).

Tarantino nezapomíná ani na své přátele z videopůjčovny – Rand Vossler měl původně natáčet „Takové normální zabijáky“, ale Oliver Stone ho nechal odstranit. Rogeru Avarymu, ještě než mezi nimi došlo v roztržce, produkoval jeho debut „Zabít Zoe“.

Ve svých čtyřiceti letech je Quentin Tarantino natolik kultovní postavou, že už dnes se najde obrovská spousta fanoušků, kteří si z jeho filmů vybírají detaily a skládají si z nich portrét režisérovy osobnosti – tak se například ví, že stejný vztah jako k lidem má Tarantino i ke jménům: jakmile si nějaké oblíbí, používá ho stále. Floyda najdeme v „Pravdivé romanci“ dokonce dvakrát a v „Pulp Fiction“ se tak jmenuje boxer, kterého zabije v ringu Butch. Vega je kromě postavy z „Pulp Fiction“ jméno i „toho zkurvenýho psychopata“, pana Světlého z „Gaunerů“, Alabama je hlavní postava v „Pravdivé romanci“ i bývalá postava pana Bílého v „Gaunerech“ atd.

Tarantinovy filmy hýří i interními fórky a narážkami: Eddie Bunker (pan Modrý) z „Gaunerů“ je skutečný bankovní lupič, jako boxerský předzápas v „Pulp Fiction“ je ohlášen zápas Vossler versus Martinez (Tarantinovi kamarádi z videopůjčovny), všichni kromě Vince (ve stejném snímku), který si balí, kouří cigarety zaniklé značky Red Apple. A tak by se dalo pokračovat takřka do nekonečna…

Tarantino ale není pouze režisérem, scénáristou a producentem, je i hercem. Přijímá roli v pokračování jednoho z nejoslnivějších a nejlevnějších debutů Mexičana Rodrigueze „Desperado“ (později spolu natočí „gangsterský horor“ „Od soumraku do úsvitu“), s Madonnou se objeví ve filmu Spikea Lee „Sex po telefonu“.Zahraje si i v romantickém „Somebody to Love“ od Alexandra Rockwella a ve fantaskní komedii „Johny zapíná rádio“.

Co se týče producentské práce, zakládá Tarantino produkční společnost A Band Apart, nazvanou podle Godardova kriminálního filmu nové vlny „Bande Part“. S pomocí této firmy dováží do Spojených států výrazné hongkongské filmy.

Poslední Tarantinovy práce nejsou již přijímány s takovým nadšením jako „Gauneři“ nebo „Pulp Fiction“. Natočil autorskou povídku ve filmu „Čtyři pokoje“, a ačkoliv jeho povídka byla přijata vcelku dobře, film jako celek zcela propadl. Dále natočil poctu tzv. blackploating filmům „Jackie Brownová“, jenž byl přijat pro svoji roztříštěnost velice rozporuplně.

Přesto lze ale říci, že Quentin Tarantino, i kdyby už nikdy nic nerežíroval, neprodukoval nebo nehrál, navždy zůstane, zejména díky svým „Gaunerům“ a „Pulp Fiction“, jedním z velikánů světového filmu, člověkem, kterému se bez despektu přezdívá „muž pro novou brakovou éru“…

Bibliografie:

• Steven Jay Schneider: 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete (koupit v knihkupectví Eruditus.cz)

Eduard Vojan, český herec světového významu, zakladatel moderního českého herectví, založeného na hlubokém psychologickém prožití ztvárňované postavy, přichází na svět 5. května roku 1853 na pražské Malé Straně v rodině úředníka, který chce ze syna mít důstojníka rakouské armády.

Ale Vojan sní již od mládí o kariéře herce – touha po herectví ho pak neopustí ani tehdy, když ho otec za trest vezme ze studií na reálce a dává ho vyučit litografem: Eduard Vojan i pak ochotnicky hraje v souboru Thalia.

Hraní v tomto souboru je pak příčinou vážné Vojanovy roztržky s otcem – Vojan po této roztržce odchází ve svých šestnácti letech z domova a přidává se k divadelní společnosti, která vystupuje v Unhošti u Prahy.

Brzy se ale Eduard Vojan pokusí o neúspěšný návrat domů – po smrti matky doufá, že se s ním otec usmíří, ale čeká ho zklamání, poté následují dlouhé roky jeho účinkování v různých venkovských divadelních společnostech, kde dostává postupně stále významnější role.

Od roku 1881 pak Eduard Vojan hraje v plzeňské divadelní společnosti Františka Pokorného, poté je členem společnosti Pavla Švandy ze Semčic, s níž hraje v letním divadle na pražském Smíchově a v zimě v Brně.

Ve Švandově divadle začíná růst Vojanova sláva jako herce schopného citlivě rozlišovat charaktery svých rolí a postihnout vnitřní svět hrané postavy, Švanda je proto stále častěji začíná obsazovat do psychologických rolí – společně s H. Kubešovou (později Kvapilovou) vytváří Eduard Vojan ve Švandově divadle nový herecký styl – psychologický realismus.

V roce 1888 se Vojanovi plní dávný sen – je vzat do angažmá v pražském Národním divadle. Zde jej ale, stejně jako Kvapilovou, čeká zklamání – konzervativní publikum si žádá operetu a výpravné hry, v činohře stále převládá romantický deklamační styl, realisticky ztvárněné drama si na jeviště Národního divadla hledá cestu jen velmi obtížně – Eduard Vojan není přijat příznivě, jako herec stojí v pozadí.

Zlom ve Vojanově kariéře přichází v roce 1894, když si spisovatel a spoluautor hry „Maryša“ V. Mrštík vymíní, že postavu Francka bude hrát právě Vojan – Vojan se Mrštíkovi za projevenou důvěru odmění mistrovským výkonem, který pak stojí na počátku jeho slávy a uznání. Role pro Vojana si pak žádají ve svých hrách i např. A. Jirásek, J. Kvapil či J. Hilbert a mnozí další.

Pod režijním vedením J. Kvapila, zastánce moderního, ansámblového, provedení divadelní hry, pak Eduard Vojan ztvárňuje mnohé významné role – hraje Veršinina v dramatu A. P. Čechova (viz Čechov, Anton Pavlovič) „Tři sestry“, Astrova ve hře „Višňový sad“ stejného autora, objevným způsobem ztvárňuje titulní postavy postavy W. Shakespeara v dramatech „Hamlet“, „Othello“, „Macbeth“, „Richard III.“ atd.), hraje i v hrách H. Ibsena „Stavitel Solness“ či „John Gabriel Brockman“, září též v dramatu E. Rostanda „Cyrano z Bergeracu“ či jako Mefisto v Goetheho „Faustovi“.

Za dobu svého působení v Národním divadle vytváří Eduard Vojan na 309 postav v 278 divadelních hrách, z toho velká většina těchto postav je postav hlavních – již tímto se nesmazatelně zapisuje do dějin moderního českého divadla.

Eduard Vojan, osobnost, která svým herectvím spoluvytváří moderní české divadlo, umírá 31. května roku 1920 v Praze.