Ferdinand Ďurčanský. Jeden z tvůrců Slovenského štátu

Ferdinand Ďurčanský, slovenský ludácký politik, novinář a univerzitní pedagog, jeden ze strůjců rozbití Československa v roce 1939, odsouzený v roce 1947 (v Československu) v nepřítomnosti k trestu smrti, přichází na svět 18. prosince roku 1906 ve slovenském Rajci (okr. Žilina) v rodině statkáře.

V mládí Ďurčanský získává poměrně slušné vzdělání – studuje práva v Paříži, Bratislavě a Haagu, během studií se angažuje ve studentském katolickém hnutí. Po studiích pak Ferdinand Ďurčanský působí od roku 1936 jako pedagog (specializuje se na mezinárodní právo) na právnické fakultě bratislavské Univerzity Komenského (viz Komenský, Jan Amos). Od roku 1933 působí Ferdinand Ďurčanský i jako publicista, publikuje v časopisu Nástup. V polovině třicátých let 20. století se Ďurčanský začíná angažovat v politice – stává se členem a posléze i funkcionářem Hlinkovy slovenské ludové strany, kde se brzy profiluje jako vůdce radikálního separatistického křídla, usilujícího o co největší autonomii Slovenska v rámci Československa.

V roce 1938, poté, co je vyhlášena Tisova (viz Tiso, Jozef) slovenská autonomní vláda, se Ferdinand Ďurčanský stává jedním z jejích ministrů, a to ministrem spravedlnosti, sociální péče a zdravotnictví (od 7. října roku 1938), v době od 1. prosince roku 1938 do 9. března roku 1939 pak zastává post ministra dopravy a veřejných prací. Od prosince roku 1938 je Ferdinand Ďurčanský zároveň i poslancem Slovenského Snemu.

V roce 1939 se Ferdinand Ďurčanský jako jeden z nejvlivnějších představitelů HSLS významně podílí na rozbití Československa – nejprve, začátkem března roku 1939, v době, kdy v Československu panuje hluboká politická krize, způsobená rozpory mezi představiteli československé moci a slovenskými autonomisty (prezident Hácha {viz Hácha, Emil} 9. března roku 1939 rozpustí slovenskou autonomní vládu), Ďurčanský opouští v obavách před zatčením Československo a prchá do Vídně – 13. března roku 1939 se pak společně s J. Tisem účastní v Berlíně schůzky s A. Hitlerem (viz Hitler, Adolf), která je impulsem k vyhlášení nezávislosti a svrchovanosti Slovenského štátu, k němuž dojde o pouhý den později, 14. března.

Po vyhlášení nezávislosti Slovenska se Ferdinand Ďurčanský stává ministrem zahraničí nového státu – je jím pak až do 20. července roku 1940, kdy je pro neshody se skupinou ludáckých pronacistických politiků, semknutou kolem A. Macha a V. Tuky, z tohoto postu odvolán.

V letech 1940-45 působí Ferdinand Ďurčanský jako profesor mezinárodního práva na bratislavské Univerzitě Komenského.

V roce 1945, krátce před koncem druhé světové války, Ďurčanský Slovensko podruhé opouští – nejprve míří do Rakouska, později pak do Švýcarska, Itálie a Argentiny, v roce 1952 pak přichází do Německa (tehdy západního Německa – v exilu se Ferdinand Ďurčanský stává mluvčím radikální protičeskoslovenské (ludácké) emigrace, usilující o obnovení samostatného slovenského státu.

V roce 1947 je Ferdinand Ďurčanský v Československu na základě retribučních zákonů odsouzen Národním soudem v Bratislavě jako válečný zločinec odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti, trest ale není nikdy vykonán – přestože je Ďurčanský zařazen na listinu válečných zločinců, není do Československa nikdy vydán.

Ferdinand Ďurčanský umírá v německém Mnichově 15. března roku 1974.