Generál George Smith Patton, průkopník zavádění metod tankového válečnictví do armády Spojených států amerických a za druhé světové války jeden z nejskvělejších spojeneckých frontových velitelů, přichází na svět 11. listopadu roku 1885 v San Gabrielu v Kalifornii ve Spojených státech amerických v bohaté rodině s dlouhou vojenskou tradicí.
Než-li je Patton přijat na vojenskou akademii ve West Point, navštěvuje ty nejlepší přípravné školy – jako student je ale mizerný (patrně trpí dyslexií), musí dokonce absolvovat rok výuky navíc, než v roce 1909 West Point absolvuje; poté je přidělen k jezdectvu.
George Patton se u jízdy uvádí jako skvělý kavalerista – v roce 1912 pak proto reprezentuje armádu a Spojené státy na olympijských hrách ve Stockholmu v moderním pětiboji.
V příštím roce pak George Smith Patton navštěvuje francouzskou jezdeckou školu a po návratu do Spojených států sepisuje oficiální armádní příručku pro výcvik šermu šavlí.
V roce 1916 se Patton připojuje k expedici, kterou vede generál Pershing (viz Pershing, Joseph) do Mexika a jejímž cílem je zatčení povstaleckého vůdce Pancho Villy.
U Pershinga pak George Patton zůstává jako jeho pobočník, když je v roce 1917 do Francie vyslán americký expediční sbor – v listopadu stejného roku jej Pershing, který poznává, že k překonání zákopového válčení je třeba obrněných motorových vozidel, jmenuje velitelem první oficiální americké tankové jednotky a školy pro výcvik tankových posádek v Langres.
Svého prvního nasazení se Pattonova tanková brigáda dočká v září roku 1918 u Saint-Mihiel, v průběhu následující ofenzivy u Argonuu na řece Meuse je pak Patton lehce raněn – za statečnost je pak vyznamenán Záslužným vojenským křížem.
Po skončení první světové války se George Smith Patton vrací do USA, stále jako velitel nově vzniklých amerických tankových sil, nesoucích nyní jméno 314. tanková brigáda. Dalších dvacet let je pak Patton zastáncem tankového boje a slouží v řadě funkcí u jezdeckých a školních jednotek. Tanková výroba je zatím silně utlumena.
Její opětovný rozvoj přichází až s propuknutím druhé světové války v Evropě a s úspěchem německého blietzkriegu (kde hrají vůdčí roli tankové jednotky generála Guderiana {viz Guderian, Heinz}).
V červenci roku 1940 se Patton ujímá velení 1. tankové brigády, která se do dubna roku příštího rozroste na 1. tankovou divizi. Od března do července roku 1942 pak Patton velí pouštnímu výcvikovému středisku na kalifornsko-arizonské hranici, kde pokládá základy americké tankové doktríny a vycvičí tankové jednotky.
Generál Patton se též podílí na plánování americké invaze do severní Afriky, během samotné operace pak pod velením D. Eisenhowera (viz Eisenhower, Dwight David) vede západní operační svaz – v březnu roku 1943, po porážce v průsmyku Kasserine převezme pak G. S. Patton velení II. sboru americké armády a výměnou jemu podřízených důstojníků a důrazným vyžadováním disciplíny rychle přemění demoralizovanou armádu v sílu, která pak výrazně pomůže zničit jednotky afrikakorpsu generála Rommela (viz Rommel, Erwin).
V červenci roku 1943 Patton, nyní již generálplukovník, velí 7. americké armádě při invazi na Sicílii. Po obsazení Sicílie se pak odehraje incident, který vzbudí značnou pozornost v médiích – Patton, známý svojí arogancí a výstředností, navštíví nemocnici, kde se léčí zranění američtí vojáci a nafackuje dvěma fyzicky zdravým vojákům, trpícím „vyčerpaností z boje“, přičemž je označí za zbabělce. Z invaze do pevninské části Itálie je pak Patton raději vyloučen.
V lednu roku 1944 je generál Patton přeložen do Anglie, kde se podílí na plánování invaze do Francie a protože je stále ještě v trestu za svůj incident na Sicílii, velí pouze jedné „papírové“ jednotce, jednotce, která je zformována pouze k oklamání Němců, kteří si mají myslet, že k hlavní invazní vlně dojde v Pas de Calais a nikoliv v Normandii.
Měsíc po invazi Pattonův trest končí – stává se velitelem 3. armády, v jejímž čele si upevní svoji pověst jednoho z nejvýkonnějších polních velitelů celé války – jen namátkou: 1. srpna vede průlom z mořského předmostí u Avranches a za necelé dva týdny obklíčí více než sto tisíc německých vojáků, koncem měsíce pak již dosáhne řeky Saar…
Podstatou Pattonových úspěchů jsou rychlé a šokující akce jeho tanků – žene své jednotky do útoku tak rychle, že Němci nestačí vybudovat obranné linie. Často ale postupuje rychleji než jeho zásobovací jednotky – pak jednoduše ukradne zásoby jednotkám jiným… Čas od času též George Smith Patton ignoruje rozkazy nadřízených, když útočí bez podpory záložních jednotek…
V prosinci roku 1944 je generál Patton v oblasti kolem Metz – když ale německá vojska překvapí spojence svojí ofenzívou v Ardenách (tzv. bitva o výběžek) a ohrozí spojenecký týl, Patton skvělým manévrem otočí svá vojska o devadesát stupňů a vyráží na východ vyprostit obklíčené město Bastogne a zastavit německý postup.
Z Arden pak George Smith Patton míří k Německu – 22. března roku 1945 pak jeho armády překročí u Oppenheimu řeku Rýn, v dalších týdnech pak jeho vojska oblíčí velké německé síly v Ruhrské pánvi. Poté se Patton otočí k Bavorsku a ke konci války jeho vojska pronikají i do Rakouska a Československa, kde osvobozují řadu měst včetně Plzně.
Ihned po skončení druhé světové války vyjádří generál Patton, který vždy říká, co si myslí, svůj názor na Sovětský svaz – prohlásí, že Spojené státy mají bojovat proti komunismu hned teď a ne až později, až k tomu budou okolnostmi přinuceni. Tento jeho postoj, společně se shovívavým postojem k bývalým nacistům, o nichž celkem správně předpokládá, že bude zapotřebí jejich umu při poválečné obnově Německa, jej stojí vzápětí velení – jeho novou funkcí se pak stává nevýznamná role guvernéra Bavorska.
Dne 9. prosince roku 1945 je pak šedesátiletý generál George Smith Patton zraněn při automobilové nehodě u Mannheimu a 21. prosince na poúrazové komplikace v Heidelbergu umírá. Pohřben je na americkém hřbitově v Lucembursku.