Jan Kefer, jeden z nejpřednějších českých hermetiků, přichází na svět 31. ledna 1906 v Novém Bydžově v rodině vlastníka parní pily.
Vzdělání získává Kefer na arcibiskupském gymnáziu v Bubenči, kde v roce 1924 maturuje. Po maturitě Kefer studuje na Univerzitě Karlově (viz Karel IV. Lucemburský) filozofii, dějepis a zeměpis. Souběžně s posledním ročníkem ještě absolvuje knihovnickou školu, jejíž absolutorium jej opravňuje pracovat ve vědeckých knihovnách.
Doktorát skládá s vyznamenáním a nastupuje na místo knihovníka v Národním muzeu. Zde mimo svoji vlastní pracovní náplň velmi agilně pomáhá budovat hudební oddělení. I k této práci má vynikající předpoklady – hudba je jeho velká láska, studuje klavír u Jana Heřmana a kompozici u Vítězslava Nováka.
Už v té době se Jan Kefer velice zajímá o esoterní vědy; práce v knihovně mu přitom umožňuje čerpat vědomosti přímo ze starých, originálních pramenů. Kromě toho má dostatek materiálu ke studiu i jinde – zároveň s prací v knihovně v Národním muzeu zpracovává i knihovnu Vojenského vědeckého ústavu. Pro svoji práci je dokonale vybaven – ovládá plynně francouzštinu, italštinu, němčinu, angličtinu a ruštinu, je schopen číst knihy v sanskrtu a v hebrejštině.
Později odchází Jan Kefer z Národního muzea do knihovny Strahovského kláštera, kde pobývá tři roky a odtud pak putuje do Itálie, do knihovny vatikánské. Studium v knihovnách jej přímo předurčuje k napsání fundovaného a rozsáhlého díla o magii, které – kdyby vyšlo v úplnosti a bylo přeloženo do světového jazyka – jistě by se stalo jedním ze stěžejních světových děl o této problematice.
Bohužel, ze zamýšleného projektu, zahrnujícího tři obsáhlé díly („Principy a teorie“,„Praktická magie“,„Filozofie magického“ ), nám zůstala pouze ta část, která vyšla tiskem ještě za Keferova života, tedy zhruba polovina prvního dílu a rozvrh dílů následujících – ale je třeba podotknout, že i toto torzo je velkolepé a ohromující…
Jan Kefer se zabývá astrologií, kabalou, magií, alchymií a především theurgií. Všechen svůj volný čas věnuje organizování práce společnosti Universalie, přednáškám a vydavatelsko-nakladatelské činnosti.V tomto všem je mu velmi nápomocna manželka, jejíž věno, činžovní dům na Smíchově, postupně padá na financování knih, časopisu „Logos“ a provozu Universalie.
Keferova činnost překladatelská a spisovatelská je úctyhodná. Z díla Elifase Léviho překládá „Vědu duchů“, „Knihu zasvěcení“ a „Klíč k velkým tajemstvím“, též překládá Lenainovu „Vědu kabalistickou“, „Tibetskou knihu mrtvých“, „Alchymii a spagyrii“. Sám napíše a vydává „Praktickou astrologii“, „Theurgii“, „Theurgii magické evokace“ a nedokončenou „Syntetickou magii“. Překládá i další díla, např. třetí díl Agrippovy „Okultní filozofie“, ale většina jeho rukopisů se poté, co byl nacisty zatčen, ztratí.
Mimo toto vše Jan Kefer spolupracuje na „Velkém novém slovníku naučném“, píše do mnoha vědeckých časopisů a rediguje revui „Logos“.
Ale nejvíce času Janu Keferovi zabírá přednášková činnost – na rozdíl od Petra Kohouta (je známější jako Pierre de Lasenic), který propaguje esoteriku v úzkém kroužku pečlivě vybraných jedinců, Kefer sní a pokouší se proměnit ve skutečnost sen: „Čechy – magické centrum Evropy“.
Ani po okupaci Československa a vzniku Protektorátu Čechy a Morava doktor Jan Kefer se svojí přednáškovou činností neustává (jako mnozí jiní). Ale nezbývá mu již mnoho času – 18. června 1941 je zatčen, důvodem je podle gestapa to, že v Universalii se pracuje na astrologických horoskopech, nepříznivých nacistickému režimu a jeho vůdčím osobnostem.
Po zatčení je Kefer uvězněn na Pankráci, později v budově na Karlově náměstí. Pracuje v Petschkově paláci, kde pořádá knihy, svážené tam z celé Prahy. Tajně při tom vyřazuje vědecká díla, aby se jednou mohla vrátit těm, jimž by mohla být užitečná.
Během věznění se Kefera nacisté snaží přemluvit, aby se stal Němcem. Slibují mu výhodné a výnosné zaměstnání, dokonce snad přímo v Hitlerově (viz Hitler, Adolf) astrologické kanceláři. Kefer odmítá. Nacisté se tedy obracejí na Keferova ženu, aby ona mu domluvila, a on přistoupil na jejich podmínky, jinak, že svým postojem zničí budoucnost celé své rodiny – Kefer opět odmítá.
Poté nacistické okupační správě již dochází trpělivost – Jan Kefer je odsouzen do koncentračního tábora ve Flossenbürgu u Drážďan, kde pracuje v kamenolomu, a kde také, 3. prosince roku 1941 na prudký zápal plic, i umírá.