4. prosinec patří v českém liturgickém kalendáři sv. Barboře, světici, jejíž legenda je krásná, ale jen málo pravděpodobná.
Sv. Barbora je dcerou bohatého pohanského kupce v hlavním městě maloasijské Bithýnie, Nikomédii – jelikož pochází z bohaté rodiny, obklopuje ji každý den služebnictvo, které je zčásti křesťanské: netrvá to dlouho a Barbora sama se stává křesťankou.
Když to zjistí její otec, rozzuří se a zavře ji do věžičky přistavené k jeho domu – Barbora ale uteče k blízké skále, která se rozevře a poskytne jí ochranu (z tohoto důvodu je sv. Barbora patronkou horníků a ochránkyní věží).
Ale skála ji neochrání nadlouho – zradou se Barbora dostane do rukou soudu: jako křesťanka je pak Barbora mučena a nakonec popravena, sám její otec Dioskuros jí prý stíná hlavu.
Tento drastický akt se uděje snad v roce 240, snad v roce 306 našeho letopočtu.
Ve středověku je sv. Barbora uctívána jako jedna ze Čtrnácti svatých pomocníků (společně s Blažejem (viz sv. Blažej), Jiřím (viz sv. Jiří), Erazimem, Vítem (viz sv. Vít), Markétou, Krištofem, Achácem, Panteleonem, Cyriakem, Jiljím, Eustachem, Divišem a Kateřinou). Je přitom zvláště oblíbena v hornických krajích (např. proto chrám sv. Barbory v Kutné Hoře).
Širokého rozšíření pak též doznává zvyk řezání tzv. barborek, tj. třešňových větviček, uřízlých 4. prosince, které dány do vázy, rozkvétají o vánocích.
Svatá Barbora je též uctívána jak nebeská zprostředkovatelka šťastné „hodinky smrti“.