Životopisy online – osobnosti, celebrity

Prótagorás z Abdér, řecký filozof, nejvýznamnější z řeckých sofistů (sofisté, tj. „učitelé moudrosti“, z řeckého sofistai, jsou učenci, kteří putují jako potulní učitelé od města k městu a za odměnu vyučují nejrůznějším uměním a dovednostem, především výmluvnosti – nejsou to tedy filosofové v pravém slova smyslu, jsou to spíše praktici, kteří nepřikládají valný význam teoretickému poznání, tato teoretická skepse je pak brzy rozšíří i na jejich vnímání mravnosti, neuznávají v podstatě žádné všeobecně závazné právo, hlásají právo silnějšího…), přítel Periklův a Eurípidův, ideový mluvčí athénské demokracie, je myslitelem, který jako jeden z prvních myslitelů vyučuje umění, jak v právnictví a politice přesvědčivě prosazovat svoji věc, čímž si, zvláště v Athénách, kde žije dlouhý čas, získává slávu a bohatství.

Prótagorás se zabývá mnoha obory - zabývá se problematikou jazyka, rétorikou (především pak jejím působením na psychiku posluchače), matematikou, otázkami poznání, přírodní filosofií, výchovou, etikou, společenskou teorií – za základní podmínku zachování společnosti přitom považuje smysl občanů pro stud a spravedlnost, přičemž podle Prótagora je tímto smyslem obdařen každý člověk, a proto je podle něj nejpřirozenějším státním zřízením demokracie.

Co se týče poznání, dodnes je známý Prótagorův nejslavnější výrok, který říká, že „člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou“. Tím je řečeno, že neexistuje žádná absolutní pravda, nýbrž jen pravda relativní, není ani pravda objektivní, nýbrž jen pravda subjektivní – zdá se přitom, že Prótagorás míní svůj výrok tak, že onou příslovečnou mírou není člověk jako druh, nýbrž konkrétní, jednotlivý člověk: jedna a táž věta může být totiž jednou pravdivá a jindy nepravdivá podle toho, kdo a za jakých okolností ji vyslovuje (dnes se ale často soudí, že je tento krajně relativistický a krajně subjektivistický názor na poznání připisován Prótagorovi neprávem, předpokládá se, že Prótagorás byl přesvědčen o schopnosti člověka poznávat skutečnost a že prvotní zdroj rozporů v tvrzeních nehledal v poznávajícím člověku, nýbrž ve vnitřní protikladnosti věci samé).

Svoji nauku Prótagorás přitom opírá o Hérakleitův „věčný tok“ (viz Hérakleitos z Efesu) a o jeho zákon jednoty protikladů.

Prótagorova skepse je pak vyjádřena i v jeho vztahu k náboženství – ve spise „O bozích“ se vyjádří, že „není možné o bozích vědět, ani zda jsou, ani zda nejsou…“  – důsledkem této Prótagorovy skepse je pak jeho obvinění z bezbožnosti a vypovězení z Athén.

V roce 410 př. n. l. Prótagorás z Abdér umírá.

Parménidés, řecký filozof, žák Xenofanův (viz Xenofanés z Kolofónu) a vlastní zakladatel elejské filosofické školy, ve starověku jeden z vůbec nejváženějších filosofů, přichází na svět někdy v roce 540 (nebo 515) před naším letopočtem v řecké Eleji na západoitalském pobřeží – v Eleji pak Parmenidés prožije celý svůj život, až do své smrti je váženým občanem.

Parmenidés-filozof navazuje na Xenofanovu myšlenku o neproměnlivém jsoucnu a o jediném, nejvyšším a nehybném bohu a ze zásady, že „jsoucno je a jsoucno není“, pak vyvozuje svoji nauku o jediném jsoucnu, které má podobu obrovské koule a které je neměnné, homogenní, nedělitelné a „sevřené v poutech Nutnosti“, takže se v něm nic neděje a dít se ani nemůže. Parmenidovo jsoucno je světem pravdy, zatímco proměnlivý svět smyslový je pouze světem zdání a klamu.

Parmenidova nauka je nám dochována ve zlomcích jeho naučné básně „O přírodě“.

Parmenidés umírá někdy v roce 470 (nebo 445) před naším letopočtem.

Xenofanés, řecký básník a filozof, předchůdce filosofické školy v Eleji (tj. školy elejské), přichází na svět někdy kolem roku 565 př. n. l. v Kolofónu na západním, Řeky osídleném, pobřeží Malé Asie.

Během svého života Xenofanés nejprve dlouhá desetiletí putuje jako pěvec a básník po řeckých městech, aby se nakonec usadil v Eleji na západním italském pobřeží (jižně od dnešního Salerna), kde zakládá tamější filosofickou školu, nazývanou dnes školou elejskou.

Jako filozof je Xenofanés znám především svými útoky vůči starému řeckého náboženství – říká, že bozi, kteří mají v jeho době příliš lidských rysů, nejsi hodni jména bůh a zároveň toto zlidštění bohů vyčítá Homérovi a Hésiodovi, kteří podle něj přisuzují bohům činy, které obecně platí mezi lidmi za hanebné – krádež, cizoložství či podvod.

V naučné básni, která je dodnes zčásti zachovaná, pak Xenofanés toto zlidštění bohů, tuto jejich antropomorfní podobu, zesměšňuje – říká, že je hloupá lidská představa, že se bozi rodí jako lidé, že mají lidskou podobu a že jako lidé jednají, podle něj by pak např. voli, koně a lvi, kdyby to dovedli, zpodobnili své bohy taky jako voli, koně a lvi – dali by svým bohům stejnou podobu, jako ji svým bohů dávají lidé.

Podle Xenofana lidé o bozích neví a nikdy nevěděli nic určitého, nic jistého, bohové, tak, jak si je lidé představují, vznikají jen v jejich myslích.

Ale Xenofanés není ateistou, jak by se mohlo zdát, Xenofanés si je bohem jist – ale bohem, jedním bohem, ne bohy, tak jak jsou líčeni olympskou tradicí, podle Xenofana nemůže být množství bohů – podle něj to, co je nejvyšší a nejlepší, může být jen jedno – toto Xenofanovo jedno je pak všudypřítomné a jeho podoba ani myšlení nelze srovnávat s podobou a myšlením lidským: bůh je pro Xenofana identický s jednotou celku světa – Xenofanova filozofie se tak dá nazvat filosofií panteistickou.

Xenofanes je tedy prvním z řeckých filosofů, který se staví do opozice vůči tehdy obecně přijímanému systému tradičního řeckého náboženství – odmítá každý druh pověry, bojuje proti víře v zázraky i proti nauce o putování duší.

Svým ztotožněním boha s jednotou celku světa se pak Xenofanés stává zároveň zakladatelem nauky o věčném, neproměnlivém bytí, jenž je ukrytou za rozmanitým světem jevů – tato jeho nauka je pak důsledně rozpracována jeho následníky, Parmenidem (viz Parmenidés z Eleje) a Zenónen z Eleje.

Xenofanés umírá někdy kolem roku 470 před naším letopočtem.

Plótínos, římský filozof, žák Ammónia Sakkáse, tvůrce novoplatónského filosofického systému, přichází na svět nejspíše v roce 204 našeho letopočtu v Egyptě.

Po rozmanitých studiích Plótínos v roce 243 přichází Plótínos do Říma, kde zakládá filosofickou školu, kterou pak vede až do své smrti v roce 270 – římský císař Gallenius a jeho manželka jsou mu přitom příznivě nakloněni, obyvatelé Říma mu projevují takřka pověrčivou úctu.

Podle svědků je Plótínos člověkem pokorným, jemným a charakterově čistým, člověkem zcela oddaným hledání božského – jeho plán založit v Itálii město filosofů (má se jmenovat Platónopolis a má uskutečnit Platónův ideální stát) ale nikdy nedojde svého uskutečnění.

Plótínovy filosofické spisy jsou sebrány jeho významným žákem Porfyriem a jsou pak vydány v šesti skupinách po devíti částech, které se nazývají Enneady, tj. devítky. První enneada obsahuje Plótínova pojednání etická, druhá a třetí jeho pojednání o světě, čtvrtá o duši, pátá o duchu a idejích, šestá o nejvyšším principu, o Dobru – toto dělení je ale jen přibližné.

Plótínos se jako filozof nepovažuje za tvůrce nového filosofického systému, nýbrž za věrného žáka a vykladače Platóna, jehož dílo chce v nezkreslené podobě uvést na místo, které mu podle jeho mínění přísluší – ve skutečnosti ale přesto vytváří nový, vlastní systém, který sice na Platóna těsně navazuje, ale přesto se od něj zásadně liší, a to tím, že všechno jednotlivé je v něm ve stupňovitém sledu odvozováno od jediného prazákladu, do něhož se všechno také navrací, tedy, jednodušeji řečeno, bytí je Plótínem chápáno jako stupňovité vrstvení jednotlivých sfér, které jsou postupnými emanacemi božského Jedna.

Toto božské Jedno, První, věčné, nejvyšší, Dobro, Předobro (těmito výrazy označuje Plótínos božskou bytost) podle Plótína stojí mimo všechny protiklady a všechnu uchopitelnost (podobně jako u Filóna) – a nejen to, Plótínovo Jedno je zcela završené a spočívá v klidu, což znamená, že svět nemohl být vytvořen aktivním, volním zásahem tohoto Jedna.

Ale jak tedy svět vznikl? Podle Plótína tím, že Jedno „jakoby přetéká a jeho překypující plnost tvoří vše ostatní“ – vyzařuje ze sebe všechno, co jest, aniž přitom ze sebe cokoli ztrácí.

Toto přetékání, či vyzařování, tj. již výše zmíněná emanace, se pak děje stupňovitě – první emanací (ale nikoliv co do času, ale co do hierarchie, co do blízkosti Jednomu) je „duch“, jenž je u Plótína souhrnem všech idejí v Platónově smyslu. Další emanací je „duše světa“, tj. svět duševna. Mezi tímto světem a světem hmoty, který je považován za nejméně dokonalý, v podstatě za temnotu a zlo, stojí další mezičleny jednotlivé duše.

Vztah individuálních duší k duši světové Plótínos vysvětluje způsobem, jenž velmi připomíná indickou nauku o vztahu brahma-átman – říká totiž, že celá duše světa je přítomná v každé individuální duši, že každá duše v sobě nese celé veškerenstvo.

Plótínova nauka o člověku, jeho etika vyplývá pak z jeho pojetí bytí jako postupné emanace Jednoho a jeho chápání lidské duše jako duše božského původu – nejvyšší cíl člověka a jeho blaženost pak podle Plótína spočívá v opětném sjednocení duše s bohem, s Jedním, z něhož vzešla. Plótínos ve své etice přijímá Platónovi čtyři zdatnosti (ctnosti), ale jen jako nejnižší stupeň na cestě k tomuto sjednocení – vlastní cesta je pak podle Plótína cestou duchovní, cestou, která nesměřuje navenek, nýbrž do nitra člověka, přičemž filosofické myšlení ve své rozvinuté formě, dialektice, je stupněm vyšším, ale nikoliv nejvyšším – tím je dokonalé ponoření do sebe sama, tj. do toho božského, co je v nás. Zde pak cesta končí – je opuštěno veškeré myšlení a vědomí a duše je ve stavu nevědomého, extatického sjednocení s bohem (Jedním).

Zde jsou v Plótínově filozofii zřetelné prvky mystické nauky o sebezapomínajícím odevzdání, které umožňuje bezprostřední sjednocení s božstvím, nauky, která je veškeré předchozí řecké, i římské, filozofii, zcela cizí, a která je naopak velice blízká základnímu ladění filozofie indické, kterou však Plótínos nemohl blíže poznat – tuto mystickou nauku pak nalézáme po Plótínovi u velkých mystiků křesťanského středověku (J. Böhme, Mistr Eckhart {viz Mistr Eckhart} aj.).

V roce 270 našeho letopočtu Plótínos v Římě umírá.

Epikúros ze Samu, řecký filozof, atomista, nejvýznamnější představitel materialisticky orientované filozofie doby helénské, přichází na svět někdy v roce 341 před naším letopočtem na řeckém ostrově Samos.

Na rodném Samu se pak Epikúros poprvé setkává s filozofickým myšlením, když se stává žákem Nausifanovým, přívržencem filozofie Démokritovy (viz Démokritos z Abdér) – kolem roku 323 př. n. l. pak Epikúros Samos opouští a odchází do Athén, kde pak v roce 306 př. n. l. zakládá vlastní filozofickou školu, nazvanou Képos, tedy „zahrada“ (podle zahrady, kde Epikúros své žáky vyučuje).

V Athénách pak Epikúros ze Samu žije po celý svůj život.

Jako filozof Epikúros ze Samu navazuje na učení atomistů Leukippa a Démokrita – narozdíl od těchto zakladatelů řeckého atomismu ale Epikúros tvrdí, že pohyb atomů je do určité míry nahodilý a dochází při něm k odchylkám: těmito odchylkami je pak podle Epikúra možné vysvětlit svobodu lidské vůle – ta není předem jasně determinována, ale může se od svého osudu odchýlit, z čehož vyplývá, že lidský jedinec může do určité míry jednat svobodně.

V otázce náboženství Epikúros říká, že bohové existují, nepopírá nijak jejich existenci, nicméně zároveň podotýká, že bohové nezasahují do běhu světa – není tedy nutné obávat se jejich činů – přírodní jevy (např. blesk, zemětřesení, zatmění slunce apod.) se pak Epikúros snaží vysvětlit racionálně a odmítá je interpretovat jako zásah bohů do života člověka.

Základem Epikúrovy nauky je pak etika – Epikúros pokládá za nejvyšší životní hodnotu slast, která je vyjádřena nepřítomností duševního i tělesného utrpení.

Na Epikúrovu nauku pak naváží mnozí další helénističtí filozofové, Epikúrova filozofie ( epikúreismus) je ve své době v Řecku a Římě velmi rozšířena – znovu se pak Epikúrovy myšlenky dostávají do centra dění v 17. století, kdy se zásluhou francouzského vědce dostávají k odborné veřejnosti překlady Epikúrových spisů o atomech – v přírodních vědách pak tento počin znamená v konečném důsledku nahrazení (a zavržení) nauky o pěti živlech naukou o atomech.