Plótínos (?204 n. l. – 270 n. l.): Římský vykladač Platóna

[adsenseyu1]

Plótínos, římský filozof, žák Ammónia Sakkáse, tvůrce novoplatónského filosofického systému, přichází na svět nejspíše v roce 204 našeho letopočtu v Egyptě.

Po rozmanitých studiích Plótínos v roce 243 přichází Plótínos do Říma, kde zakládá filosofickou školu, kterou pak vede až do své smrti v roce 270 – římský císař Gallenius a jeho manželka jsou mu přitom příznivě nakloněni, obyvatelé Říma mu projevují takřka pověrčivou úctu.

Podle svědků je Plótínos člověkem pokorným, jemným a charakterově čistým, člověkem zcela oddaným hledání božského – jeho plán založit v Itálii město filosofů (má se jmenovat Platónopolis a má uskutečnit Platónův ideální stát) ale nikdy nedojde svého uskutečnění.

Plótínovy filosofické spisy jsou sebrány jeho významným žákem Porfyriem a jsou pak vydány v šesti skupinách po devíti částech, které se nazývají Enneady, tj. devítky. První enneada obsahuje Plótínova pojednání etická, druhá a třetí jeho pojednání o světě, čtvrtá o duši, pátá o duchu a idejích, šestá o nejvyšším principu, o Dobru – toto dělení je ale jen přibližné.

Plótínos se jako filozof nepovažuje za tvůrce nového filosofického systému, nýbrž za věrného žáka a vykladače Platóna, jehož dílo chce v nezkreslené podobě uvést na místo, které mu podle jeho mínění přísluší – ve skutečnosti ale přesto vytváří nový, vlastní systém, který sice na Platóna těsně navazuje, ale přesto se od něj zásadně liší, a to tím, že všechno jednotlivé je v něm ve stupňovitém sledu odvozováno od jediného prazákladu, do něhož se všechno také navrací, tedy, jednodušeji řečeno, bytí je Plótínem chápáno jako stupňovité vrstvení jednotlivých sfér, které jsou postupnými emanacemi božského Jedna.

Toto božské Jedno, První, věčné, nejvyšší, Dobro, Předobro (těmito výrazy označuje Plótínos božskou bytost) podle Plótína stojí mimo všechny protiklady a všechnu uchopitelnost (podobně jako u Filóna) – a nejen to, Plótínovo Jedno je zcela završené a spočívá v klidu, což znamená, že svět nemohl být vytvořen aktivním, volním zásahem tohoto Jedna.

Ale jak tedy svět vznikl? Podle Plótína tím, že Jedno „jakoby přetéká a jeho překypující plnost tvoří vše ostatní“ – vyzařuje ze sebe všechno, co jest, aniž přitom ze sebe cokoli ztrácí.

Toto přetékání, či vyzařování, tj. již výše zmíněná emanace, se pak děje stupňovitě – první emanací (ale nikoliv co do času, ale co do hierarchie, co do blízkosti Jednomu) je „duch“, jenž je u Plótína souhrnem všech idejí v Platónově smyslu. Další emanací je „duše světa“, tj. svět duševna. Mezi tímto světem a světem hmoty, který je považován za nejméně dokonalý, v podstatě za temnotu a zlo, stojí další mezičleny jednotlivé duše.

Vztah individuálních duší k duši světové Plótínos vysvětluje způsobem, jenž velmi připomíná indickou nauku o vztahu brahma-átman – říká totiž, že celá duše světa je přítomná v každé individuální duši, že každá duše v sobě nese celé veškerenstvo.

Plótínova nauka o člověku, jeho etika vyplývá pak z jeho pojetí bytí jako postupné emanace Jednoho a jeho chápání lidské duše jako duše božského původu – nejvyšší cíl člověka a jeho blaženost pak podle Plótína spočívá v opětném sjednocení duše s bohem, s Jedním, z něhož vzešla. Plótínos ve své etice přijímá Platónovi čtyři zdatnosti (ctnosti), ale jen jako nejnižší stupeň na cestě k tomuto sjednocení – vlastní cesta je pak podle Plótína cestou duchovní, cestou, která nesměřuje navenek, nýbrž do nitra člověka, přičemž filosofické myšlení ve své rozvinuté formě, dialektice, je stupněm vyšším, ale nikoliv nejvyšším – tím je dokonalé ponoření do sebe sama, tj. do toho božského, co je v nás. Zde pak cesta končí – je opuštěno veškeré myšlení a vědomí a duše je ve stavu nevědomého, extatického sjednocení s bohem (Jedním).

Zde jsou v Plótínově filozofii zřetelné prvky mystické nauky o sebezapomínajícím odevzdání, které umožňuje bezprostřední sjednocení s božstvím, nauky, která je veškeré předchozí řecké, i římské, filozofii, zcela cizí, a která je naopak velice blízká základnímu ladění filozofie indické, kterou však Plótínos nemohl blíže poznat – tuto mystickou nauku pak nalézáme po Plótínovi u velkých mystiků křesťanského středověku (J. Böhme, Mistr Eckhart {viz Mistr Eckhart} aj.).

V roce 270 našeho letopočtu Plótínos v Římě umírá.

[adsenseyu2]

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.