Životopisy online – osobnosti, celebrity

Josef Škvorecký, český spisovatel, překladatel a vydavatel (po roce 1968) české a slovenské exilové prózy v kanadském Torontu, přichází na svět 27. září roku 1924 v Náchodě v rodině bankovního úředníka.

V mládí Škvorecký studuje na gymnáziu v rodném Náchodě (maturuje v roce 1943), po maturitě je pak pracovně nasazen jako pomocný dělník.

Po skončení druhé světové války Josef Škvorecký začíná studovat na lékařské fakultě pražské Univerzity Karlovy (viz Karel IV. Lucemburský), v roce 1946, po skončení prvního semestru, pak přechází na téže vysoké škole na fakultu filosofickou (absolvuje v roce 1951) – po absolutoriu Josef Škvorecký krátce působí jako učitel na středních školách v pohraničí (vyučuje v Polici a Hořicích).

V roce 1953 Josef Škvorecký nastupuje do pražského SNKHLU (Státní nakladatelství krásné hudby, literatury a umění), kde pak od roku 1956 působí jako redaktor dvouměsíčníku Světová literatura, v roce 1958 je ale po vydání románu „Zbabělci“, díky kterému je vůči němu rozpoutána komunistickým režimem štvavá kampaň, nucen z tohoto místa odejít a nastupuje do nakladatelství Odeon.

V roce 1963 se pak Josef Škvorecký stává spisovatelem z povolání.

Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 odjíždí Josef Škvorecký v roce 1969 na stipendijní pobyt do Spojených států amerických – do Československa se pak Škvorecký již nevrátí, zůstává v exilu v kanadském Torontu, kde na místní univerzitě vede kurzy českého divadla a filmu, angloamerické literatury a kreativního psaní. V roce 1975 je pak Škvorecký na torontské univerzitě jmenován řádným profesorem.

V roce 1971 Josef Škvorecký v Torontu zakládá (s manželkou Z. Salivarovou {viz Salivarová, Zdena}) nakladatelství Sixty-Eight Publishers, zaměřené především na vydávání české a slovenské exilové a samizdatové literatury.

Po listopadových událostech roku 1989 a obnovení demokratického zřízení v Československu se Josef Škvorecký často vrací do vlasti, kde jsou opět vydávána jeho díla.

Do světa literatury vstupuje Josef Škvorecký v polovině padesátých let 20. století, kdy časopisecky publikuje své překlady angloamerických autorů, Škvoreckého knižním debutem je pak román „Zbabělci“ (1958), odrážející životní pocity a prožitky mladé generace za druhé světové války na maloměstě – hlavním hrdinou je zde postava, jíž vtiskuje Škvorecký své vlastní, autobiografické prvky, postava Dannyho Smiřického. Přitom je třeba poznamenat, že chronologie vydávání Škvoreckého tvorby se neshoduje s chronologií jejího vzniku.

Postava Dannyho Smiřického je pak hlavní postavou i v dalších Škvoreckého románech a povídkách – setkáváme se s ní v románu „Prima sezóna“ (Toronto 1975, Československo 1990), kde Škvorecký popisuje život gymnaziálních studentů za okupace Československa na maloměstě, Danny Smiřický k nám promlouvá i z románu „Konec nylonového věku“ (1967), kde se Škvorecký vrací do poúnorových dní roku 1948, Danny Smiřický je i titulní postavou románu „Tankový prapor“ (Toronto 1971, Československo 1990), satirického pohledu na vojenský výcvik v Československu padesátých let 20. století. V románu „Příběh inženýra lidských duší“ (Toronto 1977, Československo 1992) je pak zachycen Dannyho (Škvoreckého) život od mládí až po dobu exilu.

Na invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 Josef Škvorecký reaguje románem „Mirákl“ (Toronto 1972, Československo 1991).

V románu „Lvíče“ (1969) Josef Škvorecký zobrazuje český (pražský) kulturní život v uvolněném ovzduší druhé poloviny šedesátých let 20. století.

Ve své tvorbě věnuje Josef Škvorecký velký prostor detektivnímu žánru, je autorem souborů detektivních povídek „Smutek poručíka Borůvky“ (1966) a „Hříchy pro pátera Knoxe“ (Toronto 1973, Československo 1991), postava poručíka Borůvky se pak objevuje i v románech „Konec poručíka Borůvky“ (Toronto 1981, Československo 1992) a „Návrat poručíka Borůvky“ (Toronto 1981, Československo 1992). Známý je též Škvoreckého teoretický „návod“ na psaní detektivního žánru, nazvaný „Nápady čtenáře detektivek“ (1965).

Mnoho Škoreckého próz je zfilmováno, např. „Tankový prapor“ (1991), z televizních adaptací Škvoreckého prací lze pak jmenovat např. seriály „Prima sezóna“ či „Hříchy pro pátera Knoxe“.

V současné době žije Josef Škvorecký v kanadském Torontu.

Zdena Salivarová, česká spisovatelka, překladatelka a nakladatelka, manželka spisovatele J. Škvoreckého (viz Škvorecký, Josef), přichází na svět 21. října roku 1933 v Praze.

V mládí Salivarová studuje dívčí reálné gymnázium E. Krásnohorské v Praze (maturuje v roce 1952), po maturitě se pak stává členkou souboru Československého státního souboru písní a tanců, kde jako zpěvačka působí do roku 1962.

V letech 161–62 Salivarová působí jako zpěvačka a herečka v pražském divadle Laterna Magika, v letech 1962–65 je pak členkou souboru divadla Paravan, zároveň působí ve vokálním Inkognito kvartetu.

V roce 1965 pak Salivarová začíná studovat dramaturgii na Filmové akademii múzických umění v Praze (studia končí v roce 1968).

V roce 1969 Salivarová opouští společně s se svým manželem Československu, když se během stipendijní cesty do Spojených států amerických rozhodnou zůstat v exilu v Kanadě.

V roce 1971 pak Salivarová se Škvoreckým zakládají v kanadském Torontu nakladatelství Sexty-Eight Publishers, kde pak vydávají především českou a slovenskou exilovou a samizdatovou literaturu.

Jako literátka Salivarová debutuje v roce 1968 povídkovým souborem „Pánská jízda“, kde humorně skeptickým tónem popisuje střet mužského a ženského vidění světa, typ nonkonformní, vnitřně silné a opravdové ženy, střetnuvší se s ideologickým, totalitním režimem pak vystupuje v jejím románu „Honzlová“ (Toronto 1972, Československo 1990), podobně laděný je i soubor povídek „Nebe, peklo, ráj“ (1991).

Obraz několika generací českého exilu pak Salivarová podává v románu s četnými autobiografickými prvky „Hnůj země“ (1994).

Historii nakladatelství Sixty-Eight Publishers Salivarová líčí (knihu píše společně s manželem) v knize „Samožerbuch“ (Toronto 1977, Českoslovenso 1991).

Kromě vlastní literární tvorby Salivarová i překládá, a to zejména díla autorů z frankofonní oblasti.

Zdena Salivarová žije se svým manželem v kanadském Torontu.

Viktor Dyk, český básník, prozaik, dramatik a publicista etického a nacionálního zaměření, přichází na svět 31. prosince roku 1877 v Pšovce u Mělníka v rodině ředitele lobkovického mělnického panství.

Mladý Dyk vyrůstá v prostředí vyhrocených nacionálních (česko-německých) rozporů, což se později natrvalo odrazí v jeho literární tvorbě a politické činnosti.

V roce 1888 se Dyk stěhuje z česko-německého národnostního pomezí do Prahy, kde pak studuje na gymnáziu v Žitné ulici, kde je jedním z jeho profesorů (konkrétně profesorem historie) jiný známý spisovatel – Alois Jirásek. Po maturitě v roce 1896 pak Dyk až do roku 1900 navštěvuje pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy (viz Karel IV. Lucemburský).

Dyk je již od desátých let dvacátého století velmi činný v politice (za první světové války je dokonce půl roku vězněn rakouskými úřady za velezradu) – od roku 1911 je čelným představitelem dvou pravicových stran, státoprávně pokrokové strany a strany národnědemokra­tické, kterou v roce 1918 spoluzakládá a za kterou se pak stává poslancem Národního shromáždění a od roku 1925 senátorem.

Dyk politik je výrazným a zarputilým oponentem politiky tzv. skupiny Hrad, zvláště pak politiky samotného T. G. Masaryka (viz Masaryk, T. G.).

Dyk publicista rediguje nebo spolurediguje „Lumír“ (v letech 1907–1931), „Samostatnost“ ( v letech 1910–1914), „Národní listy“, různé almanachy a sborníky – Dykova politická publicistika z let 1917–1931 je pak shrnuta do souboru „O národní stát“ (1932–1938, 7 svazků).

Pro Dykovu uměleckou tvorbu je příznačné dramaticky vyhrocené napětí mezi vysokým, absolutním ideálem, zvláště mravním, občanským, národně vlasteneckým či obecně humanistickým na straně jedné (svoboda, statečnost, čestnost, věrnost aj.) a přízemní realitou, v níž jsou tyto ideály rozmělněny pragmatickými kompromisy či rezignací na straně druhé – Dyk vstupuje do literatury v době, kdy vrcholí hnutí dekadence a symbolismu.

Tato hnutí pak výrazně ovlivní Dykovy první soubory básní - „A porta inferi“ (1897), „Síla života“ (1898) – a próz – „Hučí jez a jiné prózy“ (1903).

Dyk je ale zároveň příslušníkem literární generace, společně např. s F. Šrámkem či F. Gellnerem (viz Gellner, František), generace, která na počátku 20. století usiluje o přiblížení literatury k reálnému životu – pod vlivem tohoto úsilí pak Dyk píše básnické sbírky „Marnosti“ (1900), „Satiry a sarkasmy“ (1905) a „Pohádky z naší vesnice“ (1910), sbírky, v nichž Dyk vytváří osobitý umělecký styl, vyznačující se úsporností výrazu, vyhraněnou, často ironickou či satirickou pointou a aktualizací kulturních archetypů a symbolů.

Ve vrcholných dílech Dykova literárního období následujícího je pak vzpoura jednotlivce, motivovaná individuálními morálními postoji a představami, poměřována tragikou smrti nebo neodvratné, ubíjející všednosti – příkladem jsou lyrickoepické básně „Milá sedmi loupežníků“ (1906), „Giuseppe Moro“ (1911), „Zápas Jiřího Macků“ (1916), drama „Zmoudření Dona Quijota“ (1913), povídka „Krysař“ (1915) atd.

Svůj vyhraněný individualistický postoj k životu Dyk překonává až v okamžiku, kdy ztotožní svůj osud básníka s osudem národa ve své tzv. válečné tetralogii, tvořené sbírkami „Lehké a těžké kroky“ (1915), „Anebo“ (1917), „Okno“ (1921) a „Poslední rok“ (1922).

Vedle této své tvůrčí linie ale Dyk pokračuje i v tvorbě satirické – Dyk ve svých verších i próze – „Můj přítel Čehona“ (1925) – karikuje pasivitu a oportunismus českého národa.

V osobní lyrice („Noci chiméry“, 1917) Dyk bojuje s pocity hořkosti a melancholické deziluze, které překonává stále se obnovujícím mravním heroismem i zmoudřelým životním vyrovnáním ve své poslední básnické sbírce „Devátá vlna“ (1930).

Dyk též hojně překládá – ponejvíce pak z francouzštiny tzv. prokleté básníky (Baudelaire, Verlaine, Corbiére aj.) a V. Huga.

Život Viktora Dyka končí tragicky – umírá 14. května roku 1931 v jugoslávském Lopudu, když ho při koupání v moři raní mrtvice.

Ladislav Klíma, svérázný český spisovatel a filozof, přichází na svět 22. srpna 1878 v Domažlicích v rodině úředníka v advokátní kanceláři a regionálního politika, stoupence Masarykova (viz T. G. Masaryk).

 

Od roku 1889 Klíma studuje gymnázium v Domažlicích, ale v septimě, v roce 1895, je vyloučen ze všech škol v Rakousku-Uhersku pro urážku panující habsburské dynastie, které se dopouští ve školní kompozici. Na přání otce studuje poté Ladislav Klíma na gymnáziu v Záhřebu, ale po půl roce se vrací domů, pevně rozhodnut, že „do žádné školy již nikdy nevstoupí a žádnému povolání se nebude věnovat“.

Toto rozhodnutí, které Klíma v průběhu života už v podstatě nezmění, je důsledkem velmi brzy ostře vyhraněného charakteru a hluboce prožívaného zájmu o filozofii.

Po návratu ze Záhřebu bydlí Ladislav Klíma tři roky s otcem v jeho usedlosti v Modřanech u Prahy a po dosažení plnoletosti, kdy je mu vyplacen dědický podíl po zemřelé matce a sestře, se osamostatňuje a žije z těchto peněz. Postupně vystřídá několik míst pobytu (Plzeň, Železná Ruda, Curych, tyrolský Landeck) v doprovodu druhé otcovy ženy, která je jen o pouhé tři roky starší než on.

V roce 1904 se Ladislav Klíma vrací do Prahy a usazuje se na Smíchově, kde v témže roce vlastním nákladem vydává anonymně svoji první knihu „Svět jako vědomí a nic“. Kniha zůstává takřka bez povšimnutí, až po dvou letech ji s uznáním recenzuje E. Chalupný, kterého na ni upozornil O. Březina. Oba dva se později stávají Klímovi celoživotními příznivci a mecenáši.

Po vydání první knihy Ladislav Klíma několikrát mění pražské bydliště. V roce 1906, kdy mu začínají docházet peníze z dědictví, přijímá otcovo pozvání a stěhuje se k němu do Modřan.

V roce 1909 umírá Klímův otec a dědictví po něm, o které ale díky své nepraktičnosti z velké části přichází, mu umožňuje další několikaletou existenci.

Po dvouletém pobytu v Horoušánkách u Úval, kde žije u své macechy a jejího druha, odchází Klíma v roce 1915 (zcela bez prostředků) do Vysočan, kde pak v periferním hotýlku Krása bydlí až do konce života, odkázán na podporu několika svých přátel.

Klímova filozofická tvorba po vydání spisu „Svět jako vědomí a nic“ pokračuje pak převážně v dopisech, často velmi obšírných, přátelům. Teprve po roce 1918 začíná Klíma častěji publikovat v pražských časopisech („Tribuna“, „Tvorba“, „Ruch filosofický“, „České slovo“, „Právo lidu“, „Rozvoj“ aj.) různé úvahy, z nichž posléze sestavuje a v roce 1922 vydává svoji druhou knihu „Traktáty a diktáty“.

V témže roce má v Národním divadle premiéru satirická komedie „Matěj Poctivý“, kterou Ladislav Klíma píše společně s dramatikem A. Dvořákem a jejíž uvedení končí veřejným skandálem.

Druhý soubor Klímových esejů „Vteřina a věčnost“ vychází po dalších pěti letech, v roce 1927. Ve stejné době vychází druhé vydání knihy „Svět jako vědomí a nic“ a ještě za Klímova života vyjde jediné beletristické dílo, které on sám připravil k tisku, „romanetto“ „Utrpení knížete Sternenhocha“.

Klíma-filozof, stejně jako jeden z jeho inspirátorů F. Nietzsche (viz Nietzsche, Friedrich) formuluje své názory aforisticky. Proto každý pokus o shrnující obraz jeho filozofie vede k vícero interpretačním možnostem  – jediná shoda panuje v tom, že v případě Klímovy filozofie se jedná o variantu extrémního subjektivismu.

Klíma vyšel ze Schopenhauerovy úvahy o čtyřech kořenech věty o důvodu a dovedl ji k závěru o absurdnosti celé logiky. Dalším jeho krokem je zrušení primátu objektu a proklamace absolutní svobody subjektu. Z absurdní podstaty logiky pak u něj vyplývá, že neexistuje rozdíl mezi pravdou a fikcí, že všechno je absurdní a že jedinou jistotou je vědomá vůle, vůle jakožto vědomí…

Tato vědomá vůle je souhrnem konečného počtu jakýchsi atomů vědomí, které se neustále slučují a rozlučují. Každý takový atom se pak v průběhu „světového roku“ sloučí se všemi ostatními myšlenkovými atomy, a „stane se tak za dobu světového roku tím, čím je svět v každém momentu…“

Každý tento atom vědomí má tedy podíl na věčnosti a nesmrtelnosti, a tím se stírá rozdíl mezi bděním a snem, mezi životem a smrtí, vše se navzájem ruší a lidstvo provozuje životní hru, v níž nemůže nic ztratit ani získat…

Tento lhostejný svět pak utváří podle své vůle a vtiskuje mu svoji podobu suverénní individuum, jež má k tomuto světu vztah jako všemocný bůh – Klíma tento postoj označuje jako egosolismus a egodeismus.

S tímto souvisí i další charakteristika, kterou Klíma své filozofii dává - ludibrionismus. To je poslední odpověď na otázku, co je to svět: „Svět je absolutní hříčkou Mé Absolutní Vůle…, svět je to, co v každý okamžik já z něho míti chci.“

Ladislav Klíma se snaží téměř permanentně své názory a postoje aplikovat i na své vlastní životní praxi – uvádí se do extatických stavů, v nichž prožívá pocit božské suverenity vůči světu i vůči vlastnímu tělu. Tyto stavy označuje pojmem deoesence.

Několik let se Ladislav Klíma pod vlivem své filozofie vážně zaobírá suicidní myšlenkou, aby si dokázal, že není podstatný předěl mezi životem a smrtí. Nakonec se k tomuto kroku neodhodlá, ale neustále s ním alespoň experimentuje ve svých beletristických dílech, včetně tří dramat diktovaných přítelkyni z nemocničního lůžka (19.4.1928 Klíma, oslabený duševním vypětím a přemírou alkoholu, podléhá tuberkulóze) – „Lidská tragikomedie“, „Dios“, „Edgar“.

V souladu se svými filosofickými postoji posuzuje Ladislav Klíma i společenskou a historickou problematiku. Kritizuje šosáctví, malost, hamižnost a nedostatek vznešených idejí v politickém i soukromém životě české společnosti. V historii vyzvedá a jako příklad pro současnost za vzor dává silné osobnosti, které podle jeho názoru vtiskovaly svoji vůli dějinám a ovlivňovaly jejich chod – Caesara, renesanční hrdiny, Žižku (viz Jan Žižka z Trocnova, Napoleona Bonaparte, husity apod.

Ladislav Klíma umírá 19. dubna roku 1928, kdy oslabený duševním vypětím a přemírou alkoholu podléhá tuberkulóze.

Jaroslav Seifert, český básník, v raném období významný představitel české proletářské poezie a posléze pak jeden z našich největších básníků poetismu, první a dosud také jediný český laureát Nobelovy ceny za literaturu (po J. Heyrovském {viz Heyrovský, Jaroslav} druhý český laureát Nobelovy ceny vůbec), přichází na svět 23. září roku 1901 na pražském Žižkově v dělnické rodině.

V mládí Seifert studuje gymnázium, nicméně, studia nedokončí, ještě před maturitou ze školy odchází a stává se novinářem – během dvacátých let 20. století pak působí v komunistickém a avantgardním tisku (je členem Komunistické strany Československa), mimo jiné v Rudém právu, Právu lidu, Rovnosti, Reflektoru, přispívá do Kytice či do Nové scény, společně s K. Teigem patří k mluvčím Devětsilu, jehož je členem (v roce 1922 spolurediguje Jaroslav Seifert sborník „Devětsil“).

V roce 1929, poté co podepíše společně s dalšími levicovými spisovateli manifest proti novému vedení komunistické strany v čele s K. Gottwaldem (viz Gottwald, Klement), je Jaroslav Seifert ze strany vyloučen – o rok později pak vstupuje do strany sociálně demokratické.

Od stejného roku (1930) Jaroslav Seifert pracuje jako redaktor v divadelní revui Nová scéna, v Panoramě a v sociálnědemo­kratickém tisku (Ranní noviny, Pestré květy aj.). Za druhé světové války Jaroslav Seifert působí v redakci deníku Národní práce, po roce 1945 pak pracuje jako redaktor deníku Práce (do roku 1949), v letech 1946–48 rediguje kulturní měsíčník Kytice.

V roce 1946 se Jaroslav Seifert stává členem České akademie věd a umění.

Od roku 1949 se jaroslav Seifert věnuje již výhradně literární práci, zároveň se veřejně občansky angažuje – žádá ve svých výzvách komunistický režim, aby propustil vězněné spisovatele, ve stejném duchu se nese jeho projev na sjezdu spisovatelů v roce 1956: pro komunistický režim je po celá padesátá léta nepohodlným, ale trpěným kritikem.

Ve druhé polovině padesátých let 20. století Jaroslav Seifert onemocní těžkým onemocněním pohybového aparátu – po dobu nemoci se pak básnicky zcela odmlčí.

V období tzv. pražského jara Jaroslav Seifert podporuje obrodné síly v komunistické straně, invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 pak ostře odsoudí – v roce 1969 se pak Jaroslav Seifert stává předsedou Svazu českých spisovatelů, v této funkci pak zůstává do roku 1970, kdy je svaz násilně rozpuštěn. Do normalizačního svazu spisovatelů pak Jaroslav Seifert odmítne vstoupit.

V sedmdesátých letech, s nástupem husákovské (viz Husák, Gustáv) normalizace, je Jaroslav Seifert jako literát omezován – mohou vycházet pouze reedice jeho děl, nová díla vycházet nesmějí: Jaroslav Seifert publikuje mimo oficiální sféru, v samizdatu a v zahraničí, svůj podíl na tomto stavu má nepochybně i Seifertův podpis pod Chartou 77.

Teprve na konci sedmdesátých let začínají Seifertova nová díla opět oficiálně vycházet, nicméně v omezeném nákladu a cenzurována.

V roce 1984 se pak Jaroslav Seifert stává laureátem Nobelovy ceny za literaturu.

Jaroslav Seifert-literát vstupuje do světa literatury s proudem proletářské poezie počátku dvacátých let 20. století – dokladem toho jsou básnické sbírky „Město v slzách“ (1921) a „Samá láska“ (1923).

V polovině dvacátých let se pak Seifert začíná přiklánět k poetismu, jeho básně překypují fantazijními obrazy, Seifert je okouzlen moderní civilizací – mezi Seifertovy poetistické sbírky jsou řazeny lyrický deník „Na vlnách TSF“ (1925, v roce 1938 přepracováno jako „Svatební cesta“), „Slavík zpívá špatně“ (1926) a „Poštovní holub“ (1929).

Třicátá léta 20. století jsou v Seifertově tvorbě obdobím intimní lyriky, jeho básně získávají pevný, strofický tvar, místo dřívější mnohomluvnosti přichází umírněnost – tak je tomu ve sbírkách „Jablko z klína“ (1933), „Ruce Venušiny“ (1936) a „Jaro, sbohem“ (1937).

Jako reakci na mnichovské události v roce 1938 Jaroslav Seifert vydává sbírku „Zhasněte světla“ (1938), v době okupace pak vycházejí jeho sbírky „Vějíř Boženy Němcové“ (1940), „Světlem oděná“ (1940) a „Kamenný most“ (1944).

Po druhé světové válce vychází ještě v roce 1945 Seifertova sbírka „Přilba hlíny“, reagující na Pražské povstání, v roce 1954 se pak Jaroslav Seifert vrací k postavě B. Němcové ve sbírce „Píseň o Viktorce“, ve stejném roce pak vychází i sbírka „Maminka“, o dva roky později, v roce 1956, pak sbírka na motivy obrázků J. Lady „Chlapec a hvězdy“.

Po několikaleté autorské odmlce, způsobené již výše zmíněným onemocněním, pak Jaroslav Seifert začíná tvořit až v polovině šedesátých let 20. století – jeho poezie přitom ztrácí svoji rytmičnost a rým, stává se neuhlazenou a drsnou, přibývá melancholie a nostalgie, objevuje se motiv smrti – první sbírkou, vydanou po několikaleté odmlce, je sbírka „Koncert na ostrově“ (1965) , v roce 1967 pak vycházejí sbírky „Halleyova kometa“ a „Odlévání zvonů“.

V sedmdesátých letech 20. století pak Seifertovy vycházejí sbírky „Morový sloup“ (samizdat 1973, Německo 1977, v Československu pak 1981), a „Deštník z Piccadilly“ (1979), jedním z vrcholů Seifertovy pozdní tvorby se stává kniha vzpomínek „Všecky krásy světa“ (samizdat 1979, Německo, Kanada 1981, Československo 1982).

V roce 1983 pak vychází Seifertova poslední básnická sbírka „Býti básníkem“.

Jaroslav Seifert umírá v Praze 10. ledna roku 1986.