Životopisy online – osobnosti, celebrity

Jurij Vladimirovič Andropov, sovětský politik, dlouholetý šéf sovětské tajné policie KGB (v letech 1967–82) a v letech 1982–84 generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS), přichází na svět 15. června roku 1914 v Rusku.

Od svých patnácti let pracuje Andropov jako radiotelegrafista, posléze studuje technickou školu a univerzitu v Petrozavodsku.

Po studiích pak J. A. Andropov zahajuje svoji politickou a stranickou kariéru v sovětské mládežnické organizaci Komsomol (je členem v letech 1936–44), kde dosáhne až na post prvního tajemníka ústředního výboru.

Za druhé světové války se Jurij Vladimirovič Andropov aktivně účastní partyzánského hnu­tí.

Po válce pak začíná Andropovova kariéra v KSSS – stává se druhým tajemníkem Karelofinského ÚV.

V roce 1953 přechází Andropov do diplomacie – nejprve jako konzul a od roku 1954 jako velvyslanec Sovětského svazu v Maďarsku – zde se aktivně účastní potlačení maďarského protikomunistického povstání (1956). V roce 1957 pak Andropov z Maďarska odchází.

V roce 1961 se Jurij Vladimirovič Andropov stává členem ÚV KSSS, o rok později pak jeho prvním tajemníkem (od roku 1973 je pak členem politbyra).

V roce 1967 se Andropov stává šéfem sovětské tajné policie, KGB – úzkou koordinací této služby se zpravodajskou službou ministerstva obrany a ministerstvem zahraničí pak získává téměř neomezenou moc, kterou dokáže mistrně využít.

Za dobu Andropovova vedení KGB dochází k reorganizaci tajných služeb jako v Sovětském svazu, tak i v jím ovládaných státech (tj. v zemích tzv. východního bloku) – v Moskvou ovládaných zemích jsou vytvořeny zpravodajské sítě, které jsou podřízeny přímo KGB: speciálně vycvičení agenti (především v Maďarsku a Bulharsku, jsou pak ve svých domovských zemích, ale i mimo ně, používáni k dezinformačním kampaním a akcím. Mimo jiné, právě Andropov stojí v pozadí invaze vojsk Varšvaské smlouvy v roce 1968 do Československa.

V samotném Sovětském svazu získává KGB za Adropovova vedení takřka neomezenou moc – Sovětskému svazu v této době vládne policie – dochází k masívnímu vyhošťování disidentů, dochází ke zneužívání psychiatrie k odstranění nepohodlných osob (právě Andropov zavádí tzv. „psychušky“, psychiatrické ústavy, kam jsou zavlékáni odpůrci komunistického režimu  – za dobu, kdy KGB vede Jurij Vladimirovič Andropov, vzroste počet psychiatrických ústavů na území Sovětského svazu desetinásobně).

V listopadu roku 1982, po smrti generálního tajemníka ÚV KSSS L. Brežněva (viz Brežněv, Leonid Iljič), svého ochranitele, který po celou jeho kariéru stojí za ním, se Andropov stává jeho nástupcem – v nové funkci, která je obdobou hlavy státu v zemích s prezidentským úřadem, pak Andropov zahajuje program reforem shora, především boj proti korupci a za vyšší produktivitu práce.

V této době je ale Andropov již těžce nemocný – jeho zdravotní stav se pak náhle začne prudce zhoršovat a 9. února roku 1984 Jurij Vladimirovič Andropov, někdejší neomezený vládce nad tajnými službami Sovětského svazu umírá.

Alexandr III. Alexandrovič, ruský car z v letech 1881–94 z dynastie Romanov-Holstein-Gottorp, za jehož vlády je v Rusku po období liberálních reforem znovunastolen tuhý absolutistický režim, přichází na svět 10. března roku 1845 jako druhorozený syn cara Alexandra II. Nikolajeviče (viz Alexandr II. Nikolajevič).

Na ruský carský trůn Alexandr III. Alexandrovič (následníkem carského trůnu se stává v roce 1865 po smrti prvorozeného syna Alexandra II. Mikuláše) usedá v roce 1881, poté, co jeho otec Alexandr II. umírá na následky atentátu – již od počátku své vlády přitom Alexandr III. Alexandrovič d ává najevo, že co se týče reforem ruského samoděržaví, rozhodně nepůjde v otcových šlépějích, ale že naopak bude usilovat o co nejabsolutistič­tější formu vlády.

Panování Alexandra III. Alexandroviče je pak obdobím znovunastolování tuhého samoděržaví - pravomoci zemstev, která zavádí jeho otec, jsou okleštěny, soudní moc ztrácí svoji nezávislost, všechna moc je soustředěna do rukou panovníka a ústřední vlády, kterou musí opustit liberálně smýšlející ministři, na dodržování carových výnosů a nařízení dohlíží přímo carovi podřízená tajná policie.

Během vlády Alexandra III. Alexandroviče dochází v Rusku zároveň k mocnému procesu rusifikace, do popředí se dostává ruský nacionalismus – dochází k pronásledování všeho neruského, ruští Němci, Finové či Poláci jsou zbavováni svých práv, Židé jsou pak vystavováni útlaku a pogromům.

Co se týče politiky zahraniční, car Alexandr III. Alexandrovič se ve své zahraniční politice orientuje především na Francii, za jeho vlády se pak Rusku podaří dokončit začlenění středoasijských území do struktur ruského státu.

Car Alexandr III. Alexandrovič, panovník, který po období částečné liberalizace ruského samoděržaví za vlády Alexandra II. Nikolajeviče, znovunastolil v Rusku tuhý autokratický režim, umírá 20. října roku 1894.

Alexandr II. Nikolajevič, ruský car v letech 1855–81 z rodu Romanov-Holstein-Gottorp, za jehož vlády dochází k částečné liberalizaci ruského samoděržaví, přichází na svět 29. dubna roku 1818 v Sankt-Peterburgu jako syn cara Mikuláše I..

V mládí se Alexandru II. dostává výtečného vzdělání – hovoří několika jazyky, je vzdělán v oblasti práv, politických věd i ve vojenských záležitostech – na ruský carský trůn pak Alexandr II. Nikolajevič usedá v roce 1855 po otcově smrti.

Na carský trůn Alexandr II. Nikolajevič usedá v nezáviděníhodný čas – Rusko stojí na pokraji porážky v krymské válce (nakonec je i poraženo), po pařížském míru (1856) je pak otřeseno postavení Ruska jako evropské velmoci – toto postavení se pak v následujících desetiletích car Alexandr II. snaží obnovit: Rusko expanduje do střední Asie a na Kavkaz, během berlínského kongresu je mu pak potvrzeno vlastnictví Besarábie, poměrně úspěšně si Alexandr II. Nikolajevič počíná ve válce Tureckem (1878–79). V rámci ruské říše pak Alexandr II. poskytuje poměrně rozsáhlou autonomii Finsku, polské národní povstání v roce 1863 je ale krvavě potlačeno. V roce 1867 pak Alexandr II. odprodá Spojeným státům americkým Aljašku.

Daleko zajímavější je pak z hlediska nezúčastněného pozorovatele pohled na počínání Alexandra II. Nikolajeviče v politice vnitroruské – car Alexandr II. zahajuje za své vlády do té doby nevídané reformy samoděržaví: s pomocí mnoha poradců, kteří mají rozsáhlé kompetence se Alexandr II. Nikolajevič změnit Rusko ze zaostalého zemědělského státu v moderní průmyslovou velmoc – v roce 1861 je carským výnosem zrušeno nevolnictví (tento krok znamená svobodu pro více než dvacet milionů ruských rolníků), o tři roky později je pak zavedena soustava zemstev, regionálních vlád, které rozhodovaly o místních záležitostech (dosud bylo toto rozhodování v rukou ústřední vlády), za vlády Alexandra II. dochází též k reformě právního a soudního systému, který je oddělen od výkonné moci, značnou proměnou pak v sedmdesátých letech 19. století prochází i ruská armáda.

Základy ruského samoděržaví ale podkopány nejsou – všechna moc je stále soustředěna přes veškeré reformy v rukou panovníka (cara), parlamentní systém je pro Rusko za vlády Alexandra II. Nikolajeviče zatím v nedohlednu.

Alexandr II. Nikolajevič umírá 13. března roku 1881 na následky atentátu, který na něm spáchají krajně levicově orientovaní socialisté.

Na ruský carský trůn Alexandr I. Pavlovič nastupuje v roce 1801, poté, co je (při spiknutí) zavražděn jeho otec Pavel I. (spekuluje se, že i mladý carevič je do spiknutí zapleten) – již od počátků své vlády je přitom pokračovatelem expanzivních snah svého otce, za jeho vlády je k ruským územím připojeno mimo jiné Finsko, Varšavské knížectví, Besarábie, Gruzie či Ázerbájdžán (po vtzv. vídeňské mírové konferenci).

Na mezinárodní politické scéně se Alexandr I. Pavlovič poprvé výrazněji objevuje v roce 1805, kdy vstupuje do řad třetí protinapoleonské koalice, s napoleonskou Francií pak vede války v letech 1805–07, 1812–1814 a pak ještě v roce 1815 – po porážce koaličních vojsk Napoleonem v bitvě u Slavkova (1805) car Alexandr I. Pavlovič uzavírá po dvou letech bojů s Napoleonem v roce 1807 tzv. tylžský mír , v roce 1812 se pak Alexandrově armádě v čele s kutuzovem během tzv. vlastenecké války podaří porazit půlmilionovou napoleonskou armádu během jejího ruského tažení (červen až prosinec 1812), o rok později se pak Alexandrovo Rusko účastní slavné bitvy u Lipska, kde napoleonská vojska odchází poražena.

Kromě válek s napoleonskou Francií bojuje Alexandr I. Pavlovič i s Rakouskem (1809), se Švédskem (1808–09), s Persií (1804–1813) a s Osmanskou říší (Tureckem) v letech 1806–1812.

Účast v napoleonských válkách, vítězství nad Napoleonem během jeho ruského tažení, úspěšné války s Persií a Osmany pak vedou k tomu, že během jednání vídeňského mírového kongresu (1814–15) se Alexandr I. Pavlovič snaží co nejvíce posílit mocenský vliv Ruska v Evropě a na Středním východě a je jedním z podnítitelů zásad tzv. Svaté Aliance, která se má stát jakýmsi smírčím soudcem evropských záležitostí a jejímiž členy jsou kromě Ruska též např. Rakousko, Prusko a další evropské mocnosti.

V domácí politice se Alexandr I. Pavlovič pokouší po svém nástupu na ruský carský trůn krátký čas o reformu ruského samoděržaví, nicméně postupně se jeho vláda stává stále více a více absolutistickou a autoritářskou.

Co se týče carova osobního života, Alexandr I. Pavlovič je jednou ženatý, jeho manželkou je Luisa Marie Augusta, princezna Bádenská (Jelizaveta Alexejevna), s níž má dvě děti, které ale v dětském věku zemřou).

Sám Car Alexandr I. Pavlovič umírá 1. prosince roku 1825 v Taganrogu.