Životopisy online – osobnosti, celebrity

Kateřina Janečková, česká televizní a divadelní herečka, absolventka ostravské konzervatoře, proslavivší se především hlavní rolí v nekonečném seriálu (cca 160 dílů) televize Prima Ošklivka Katka, přichází na svět 7. května roku 1983 v Šumperku.

Herectví se „Ošklivka Katka“ věnuje již od dětství (její matka je také herečka, otec režíruje), jako jedenáctiletá hraje v televizním seriálu pro děti režiséra Hynka Bočana „Když se slunci nedaří“ (Kateřina Janečková hraje dceru lékařky v podání Dagmar Veškrnové). O něco později se Janečková objevuje v krátkometrážních snímcích studentů FAMU, v roce 2000 ji pak do jedné z rolí ve filmové adaptaci básnické sbírky „Kytice“ obsazuje režisér Brabec (jde o roli Marie v baladě „Štědrý večer“).

V roce 2003 Kateřina Janečková hraje ve dvoudílném seriálu České televize z prostředí diagnostického ústavu „Kobova garáž“, o rok později se poprvé objeví v seriálu televize Prima, když se objevuje v roli Petry, sestry Marcely Rubešové, v seriálu „Rodinná pouta“. V roce 2005 můžeme pak Kateřinu Janečkovou vidět jako princeznu Rózu v televizní pohádce „Restaurace u Prince“,  menší role má v seriálech Jana Míky „Náves“ a „Hraběnky“.

Kromě televize působí Kateřina Janečková i na prknech, která znamenají svět – je členkou Divadla na Zábradlí, kde nastudovala hry „Tango“ a „Jakub a jeho pán“, hrála v Horáckém divadle v Jihlavě, hostuje v Pardubicích, zkouší v Club Rock Café.

V současné době můžeme Kateřinu Janečkovou, která relaxuje především cestováním, stolním tenisem, plaváním a lyžováním, vídat na televizních obrazovkách dvakrát týdně (v pondělí a ve středu)  v hlavní roli Ošklivky Katky ve stejnojmenném televizním seriálu televize Prima – její angažování přitom není jednoduché – v prvním kole konkurzu se dostává až do čtyřčlenného finále, v nemž se rozhoduje o herečce, která ztvární Ošklivku Katku, nicméně, další tři zájemkyně o roli nakonec dávají přednost jiným závazkům, vzdát se role se nakonec rozhodne i Kateřina – roli přijmout se rozhodne až na naléhání režiséra Petra Nikolaeva, s nímž ji váže spolupráce z roku 2007, kdy hrála v jím režírovaném televizním seriálu z vodáckého prostředí „Proč bychom se netopili“.

Filmografie:

1995 - Když se slunci nedaří 

1995 - Ruth (krátkometrážní snímek studentů FAMU)

1999 – Z nudy (krátkometrážní snímek studentů FAMU)

2000 – Kytice

2003 – Kobova garáž

2004 – Rodinná pouta 

2005 – Restaurace U Prince 

2006 – Náves

2007 – Všichni do jednoho 

2008 – Proč bychom se netopili 

2008 – Ošklivka Katka 

Stella Zázvorková, česká filmová, divadelní a televizní herečka, jedna z nejvýraznějších postav českého poválečného ženského herectví, přichází na svět 14. dubna roku 1922 v Praze v rodině významného českého architekta (Jan Zázvorka st., mimo jiné autor Památníku osvobození, pražského Štefánikova domu či spoluautor pražského smíchovského nádraží) – jejím bratrem pak je Jan Zázvorka ml., významný český filmový architekt (zemřel 1991).

Divadlo a herectví přitahuje Zázvorkovou již od dětství – po založení herecké školy při divadle, vedeném E. F. Burianem, pak Zázvorková tuto školu navštěvuje. Po absolutoriu u Buriana Zázvorková působí v době druhé světové války v mnoha malých pražských divadelních (avantgardních) scénách (např. Větrník).

S koncem druhé světové války získává Stella Zázvorková angažmá v pražském Divadle satiry (bude tady působit do roku 1948), v dalších letech pak Zázvorková působí na scéně pražského Realistického divadla a je členkou Armádního uměleckého souboru.

Od roku 1955 do roku 1962 pak Stella Zázvorková působí pod vedením J. Wericha (viz Werich, Jan) v pražském Divadle ABC.

V roce 1962 Stella Zázvorková nastupuje nejdelší angažmá své kariéry, když se stává členkou souboru Městských divadel pražských – v tomto souboru bude Zázvorková působit až do devadesátých let 20. století.

Po odchodu ze stálého divadelního angažmá pak Stella Zázvorková působí pohostinsky v několika divadelních představeních pražských divadel, zároveň natočí několik filmových snímků, v této době se stává i spoluautorkou několika kuchařek a vlastních memoárů.

Co se týče divadla, Stella Zázvorková ztvárňuje již od počátků své divadelní kariéry role energických žen (hospodských, domovnic, někdy i údernic apod.), působí přitom převážně v komediálním repertoáru, její role, ač jsou zpočátku často pouze rolemi epizodními, dávají představením osobitý ráz, komediální talent Zázvorkové je nepřehlédnutelný. Z významných rolí Stelly Zázvorkové na divadelních prknech jmenujme např. roli Tekly (v „Ženitbě“ N. V. Gogola), Elizabeth (v „Těžké Barboře“ Wericha a Voskovce {viz Voskovec, Jiří}) či Mastílková (ve „Fidlovačce“ J. K. Tyla). Zejména během padesátých a šedesátých let Stella Zázvorková slaví velké úspěchy jako estrádní umělkyně (zájezdové estrády jsou v té době velmi oblíbenou formou zábavy).

Ve filmu Stella Zázvorková debutuje v roce 1947, když se objeví v epizodní roli ve filmové adaptaci Nerudova „Týdnu v tichém domě“ (režii vedl J. Krejčík), během následujících desetiletí se pak stane jednou z nejúspěšnějších českých filmových hereček, přestože jen málokdy dostane ve filmu příležitost ztvárnit větší roli – její role jsou většinou menšího rozsahu, někdy doslova epizodní, nicméně, ve všech Zázvorková sehraje mistrovskou komediální partii (na filmovém plátně je její hlavní devizou výřečnost, ztvárňuje převážně haštěřivé a svárlivé ženy, nicméně její talent dramatický je přinejmenším stejně rozvinutý).

Výčet filmových rolí Stelly Zázvorkové je obrovský, připomeňme si jen několik nejznámějších snímků, v nichž se objevila – „Anděl na horách“, kde se v epizodní roli objevuje po boku J. Marvana (viz Marvan, Jaroslav), „Až přijde kocour“, kde je jedním z jejích hereckých partnerů J. Werich), z mnoha dalších pak „Svatba jako řemen“, „Jak utopit doktora Mráčka“, „Co je doma, to se počítá“, „Hudba z Marsu“, „Zítra to roztočíme, drahoušku!“… V devadesátých letech pak Stella Zázvorková ztvární ve filmu své největší dramatické role: účinkuje ve snímcích J. Svěráka „Kolja“ a J. Hřebejka „Pelíšky“, hlavní roli pak ztvárňuje společně s V. Brodským (viz Brodský, Vlastimil) ve snímku V. Michálka „Babí léto“ (za tuto roli získává S. Zázvorková Českého lva).

Z televizního účinkování Stelly Zázvorkové stojí za připomenutí zejména její role v čechovovské (viz Čechov, A. P.) adaptaci „Medvěd“ (s J. Werichem) a ve snímcích „Drahý zesnulý“, „Uspořená libra“, známá je též ze seriálů „Tři chlapi v chalupě“ či „Arabela“…

V roce 2004 je Stelle Zázvorkové udělen Český lev za dlouholetý umělecký přínos českému filmu, 17. května roku 2005 pak Stella Zázvorková, jedna z nejúspěšnějších komediálních filmových a televizních hereček naší kinematografi­e umírá.

Mary Pickfordová, americká herečka, první filmová star světa, miláček Ameriky období němého filmu, přichází na svět 8. dubna roku 1893 jako Gladys Louise Smithová v kanadském Torontu – je nejstarší z dětí námezdního dělníka Johna Smitha, který pak, když je pak Mary pět let, následkem pracovního úrazu umírá.

Přibližně ve stejné době si Pickfordové (tehdy ještě Gladys Smithové) shodou okolností povšimne hlavní inspicient torontské divadelní společnosti – ten pak obsazuje Gladys a její sestru Lottie do hry „Stříbrný král“.

Na torontské scéně pak začíná Mary Pickfordová dostávat další a další divadelní role, budoucí filmová hvězda stráví kromě šesti měsíců, kdy navštěvuje školu, své dětství buď vystupováním v Torontu nebo na turné. Na cestách ji přitom obvykle doprovází matka nebo sestra, nezřídka však celá rodina – všichni si dokonce jednou, v tehdy velmi známé hře „Osudná svatba“, zahrají společně.

Když začne pro Gladys ubývat divadelních rolí, a tím pádem i peněz na obživu rodiny, vydává se jako čtrnáctiletá sama do New Yorku, kde si jde říci o práci ke známému producentovi Davidu Belascovi – ten jí změní jméno na Mary Pickfordová a dává jí roli ve svém broadwayském představení „Virginské bludiště“.

Po derniéře této hry opět začíná mít Mary Pickfordová málo hereckých příležitostí – nakonec, přemluvena matkou, zkouší štěstí u filmu, přestože jej zpočátku považuje za podřadnější umění než-li divadlo. Zažádá o roli u Biograph Studios, v jehož čele stojí D. W. Griffith, a stává se hlavní herečkou studia.

Zanedlouho, poté co si ještě jednou zahraje na divadle, v broadwayské hře „Hodný diblík“, přechází Mary Pickfordová k filmové společnosti Adolpha Zukora Famous Players – toto období svého života pak později označí za „nejšťastnější roky svého života“. V Zukorově společnosti ztvární Pickfordová role ve filmech jako „Tess z bouřlivého kraje“, „Dolarová princeznička“, „Mary ze zadlužené farmy“ a „Princeznička“.

V roce 1918 se Mary Pickfordová stává první filmovou herečkou, která řídí svoji vlastní nezávislou filmovou společnost, kterou vytvoří společně se svojí matkou a kterou nazve Mary Pickford Film Corporation.

V roce 1919 pak Pickfordová založí společně s Ch. Chaplinem (viz Chaplin, Charles Spencer), D. Fairbanksem a D. W. Griffithem filmovou společnost United Artists.

Popularita Mary Pickfordové pak rychle vzlétá do závratné výše – v roce 1920 je tato „dívka se zlatými kadeřemi“ již multimilionářkou, k jejím nejslavnějším filmům z let 1919–1929 patří „Zkrocení zlé ženy“, „Pollyanna“, „Malý lord Fauntleroy“ a její první mluvený film (všechny předchozí patří do éry filmu němého) „Koketa“, film, kterým pro sebe Pickfordová získává Oscara.

Po filmu „Tajemství“ (z roku 1933) Pickfordová z filmového průmyslu odchází a zaměřuje se na produkci, psaní a dobročinnou činnost.

V roce 1953 pak Mary Pickfordová (a stejně tak i Chaplin) prodává svůj podíl v United Artists.

Na veřejnosti se Mary Pickfordová objeví naposledy v roce 1976, kdy získává Oscara za celoživotní dílo.

Osobní život Mary Pickfordové je životem hvězdy – je celkem třikrát vdaná: poprvé za herce společnosti Biograph Studios Owena Moora, těžkého alkoholika – manželství vydrží pět let. Druhým mužem Pickfordové se pak stává slavný Douglas Fairbanks, jenž jí jako svatební dar věnuje zámek s názvem Pickfair v Beverly Hills. Dvojice je považována za pohádkové manželství, nicméně v roce 1936 dochází k rozvodu. Třetím, a posledním manželem Pickfordové se pak stává herec a kapelník Buddy Rogers – tento svazek pak trvá až do Maryiny smrti, která přichází 29. května roku 1979.

Sarah Berhnardtová, slavná francouzská divadelní herečka, první superstar divadelních jeviští, přichází na svět 22. října roku 1844 jako Rosine Bernardová v Paříži v rodině židovky holandského původu.

Vzdělání získává Sarah postupně v klášteře a v internátních školách daleko od domova, od pařížského módního salónu své matky – je přitom dítětem citlivým a nervózním, má sklony k dramatickým výbuchům, celé její dětství je prodchnuto vzpurností a zahořklou osamělostí.

Z klášterní školy je Sarah třikrát dočasně vyloučena – přesto se ale rozhodne, že svůj život zasvětí Bohu a stane se jeptiškou.

Nakonec ji ale její okolí přesvědčí, aby zkusila hereckou dráhu – milenec její matky, vévoda de Morny, jí pak zajistí přijetí na prestižní konzervatoř, která patří ke Comédie Francaise.

První jevištní vystoupení Bernhardtové ale příliš povzbuzující není – nejvlivnější pařížský divadelní kritik po něm napíše, že „Bernhardtová je vysoká a přitažlivá mladá žena se štíhlým pasem a příjemnou tváří. Má pěkné držení těla a dokonalou výslovnost. To je ale vše, co se o ní dá v této chvíli říct…“

Po dvou dalších představeních, následovaných podobnými kritikami, se sedmnáctiletá Sarah pokusí o sebevraždu – otráví se tekutou rtěnkou. Potom se pohádá s jednou váženou členkou souboru a je za to propuštěna, poté hraje menší role v méně významných pařížských divadlech – hraje např. v divadle Odeón ve hrách G. Sandové, W. Shakespeara, Moliéra a Racina, první výraznější úspěch pak má až v roce 1869 s mužskou rolí ve hře „Le Passant“.

Za prusko-francouzské války (1870–71) odmítne Bernhardtová opustit obleženou Paříž – v divadle Odeón otevře nemocnici pro raněné.

Po uzavření příměří pak Bernhardtová slaví triumf v nově nastudované hře V. Huga „Ruy Blas“ (režii má sám autor). Úspěch ji otevře dveře zpět do Comédie Francaise, kde si pak svými vynikajícími výkony v dílech jako je Racinova „Faidra“ či Hugovi „Hernani“ vydobude pevné postavení – začíná se jí říkat herečka se „zlatým hlasem“, je chválena za poetickou působivost hereckého projevu a procítěné ztotožnění se s postavami, které hraje – Bernhardtová často hraje s takovou intenzitou, že nezřídka na konci představení omdlí…

Mimo jeviště vzbuzuje ale Bernhardtová rozporuplné reakce – známá je např. její záliba vozit sebou na turné rakev vystlanou dopisy svých milenců (kterých prý je za její život přes tisíc), někdy pak Bernhardtová v této rakvi i spí. V letech 1974–1896 pak Sarah Bernhardtová pobouří mnoho profesionálních sochařů – její sochy, prodávané v pařížském Salónu, jdou na odbyt za mnohem vyšší ceny než sochy jejich. Bernhardtová napíše i román, nazvaný „V oblacích“ – v něm líčí tato divadelní star své zážitky z roku 1877, kdy v horkovzdušném balónu, vyrobeném speciálně pro ni, přeletí celou Paříž.

Bernhardtová je milována, je oslavována jako národní poklad, stává se pamětihodností, kterou musí vidět každý návštěvník Paříže, podobně jako třeba Monu Lisu v Louvre. Muži o ní bojují v soubojích, kněží proti ní kážou věřícím…

V roce 1880 se Bernhardtová vydává na turné do Anglie a Spojených států amerických, kde si pak vydobývá celosvětovou proslulost – po Spojených státech cestuje soukromým vlakem nazvaným Bernhardt Special, všude ji vítají tisíce lidí. Na americkém turné má premiéru i hra, v níž se Bernhardtová proslaví nejvíce, hra „Dáma s kaméliemi“.

Po návratu do Francie se Bernhardtová setkává s nepřátelským přijetím - Francouzi mají pocit, že jejich hvězda promrhala svůj velký talent v zahraničí. Bernhardtová si je získává zpět v okamžiku, když se objeví nečekaně na jevišti pařížské Opéry na dobročinném představení na oslavu desátého výročí odchodu pruských vojsk z Francie a přednese procítěně a působivě Marseillaisu.

Pak Bernhardtová postupně řídí několik pařížských divadel, nakonec si pronajímá Théatre des Nations (Divadlo národů), které přejmenuje na Théatre Sarah Bernhardt (Divadlo Sarah Bernhardtové). Zde pak znovu oživí některé ze svých dřívějších úspěchů a vyvolá senzaci, když se v roce 1899 objeví v titulní roli Shakespearova „Hamleta“. V roce 1901 pak hraje Napoleonova nemanželského syna ve hře „L´Aiglon“ ve hře, kterou pro ni napíše Edmond Rostand.

Přestože jí pak v roce 1915, jako následek zranění kolena z roku 1905, musí být amputovaná pravá noha, vystupuje Bernhardtová dál na jevišti a ve filmu – stává se jednou z prvních hvězd, vedle třeba M. Pickfordové (viz Pickfordová, Mary), tohoto právě se rodícího průmyslu.

Když Sarah Bernhardtová 26. března roku 1923 umírá, lemuje pařížské ulice při jejím pohřebním průvodu skoro tři čtvrtě miliónu fanoušků…