Životopisy online – osobnosti, celebrity

Paulo Coelho, brazilský spisovatel a v současnosti jeden z nejprodávanějších a nejvlivnějších světových autorů vůbec (prodal za svoji kariéru více než 100 milionů kusů knih, z toho v České republice přes 500 tisíc), přichází na svět 24. srpna roku 1947 jako syn průměrných Brazilců, otec je inženýr, matka v domácnosti.

Vzdělání Coelho získává nejprve v jezuitské škole sv. Ignáce v Rio de Janeiru, kde se poprvé projeví jeho literární talent.

Touha psát ale nekoresponduje s očekáváním rodičů, kteří ze syna chtějí mít úspěšného a bohatého muže – projevy synovi vzpoury proti rodičům si zejména otec vysvětluje jako projevy duševní nemoci, Paulo Coelho je v mládí celkem třikrát poslán do psychiatrické léčebny, kde je podrobí i terapii elektrošoky.

Další vzdělání se Coelho pokouší získat studiem práv, po setkání s Raulem Seixasem se ale jeho život začíná ubírat jinou cestou – stává se autorem písňových textů a výrazně ovlivňuje podobu brazilské populární a rockové hudby, krátce působí mimo jiné jako ředitel gramofonové společnosti CBS.

V roce 1977 se Coelho vydává na cestu profesionálního spisovatele. Jako literát Paulo Coelho získává celosvětovou proslulost knihou Alchymista (knihu napsal v roce 1980 a zpočátku, jak to bývá u přelomových titulů zvykem, se prodávala velice vlažně). Zápletka Alchymisty je jednoduchá:

Hlavní postavou je andaluský chlapec, pastýř Santiago. Poté co se mu již dvakrát zdá stejný sen o pokladu ukrytém u pyramid v Egyptě, dojde za vědmou, aby mu ho vyložila. Při cestě od ní narazí Santiago na starce, který mu začne vyprávět o Osobním příběhu, o znameních, o Řeči a Duši světa a o lidech, kteří se rozhodli jít za svým Osobním příběhem. Chlapec se tedy vydá za oním snem a několikrát už se málem vzdá a chce jít zpět. Vždy v takové chvíli se mu však opět ukáže nějaké znamení a on se rozhodne pokračovat. Jeho cesta je plná nástrah a překvapení, po cestě objeví svou opravdovou lásku, až nakonec svůj poklad najde.

Z dalších světově proslulých a čtenářsky úspěšných knih Paulo Coelha můžeme jmenovat např. knihy Ďábel a slečna Chantal, U řeky Piedra jsem usedla  a plakala, Záhir, Jedenáct minut atd.

Od roku 1995 je Paulo Coelho nositelem Řádu umění a literatury francouzského ministerstva kultury, od roku 1999 je nositelem řádu Čestné legie. Od roku 1997 je Coelho  zvláštním poradcem UNESCO pro projekt Cesty víry.

V současné době žije Paulo Coelho v rodné Brazílii se svojí druhou ženou Christinou Oiticicovou.

Radek John, český spisovatel (jeho nejznámnější knihou je kniha s protidrogovou tematikou Memento), scénárista, publicista (dlouhé roky působil v televizi Nova v pořadu Na vlastní oči) a politik (předseda politické strany Věci veřejné), se narodil 6. prosince roku 1954 v Praze v rodině nakladatelské redaktorky a vysokoškolského profesora.

Vzdělání Radek John získává nejprve na gymnáziu, po něm pak studuje pražskou FAMU, obor scénáristika a dramaturrie hraných filmů.

Do světa filmu se Radek John poprvé podívá ještě jako student, kdy se podílí na scénáři filmu Karla Smyczka Jen tak si trochu písknout, stejně tak se ještě jako student FAMU poprvé představí čtenářské obci jako spisovatel knihou Džínový svět.

V osmdesátých letech se Radek John jako scénárista (s Ivo Pelantem) podílí i na dalších filmech Karla Smyczka (Sněženky a machři, Jako zajíci), ve stejném období pak pracuje jako redaktor kulturní rubriky široce oblíbeného časopisu pro mladé Mladý svět, když odmítne (kvůli nutnosti vstoupit do KSČ) lukrativní místo dramaturga a scénáristy ve Filmovém studiu Barrandov i v Československé televizi. I jako redaktor Mladého světa pracuje John jako žádaný scénárista – pro Karla Smyczka píše scénář k filmu s tématikou výtržnictví fotbalových fanoušků (Proč?), pro Víta Olmera pak scénář k filmu s tématem „veksláctví“ Bony a klid.

V polovině osmdesátých let Radek John nastupuje v Mladém světě na pozici reportéra – píše o žhavých, ale přesto opomíjených problémech doby, o tématech, která zdánlivě v tehdejším socialistickém Československu neexistovala – prostituci, veksláctví, AIDS, drogy. Drogová scéna se pak promítne do Johnova nejznámnějšího knižního titulu, nazvaného Memento.

V roce 1989 se Radek John účastní konkurzu o stipendum ve Spojených státech amerických – nakonec je z více než stovky novinářů celého světa vybrán právě on, do USA odjíždí ještě za vlády komunistické strany, v Americe stráví půl roku.

Po sametové revoluci v roce 1989 Radek John dále spolupracuje s Mladým světem, vydává knihy a píše scénáře (mimo jiné k Tankovému praporu), v roce 1993 pak v nově vznikající televizní stanici Nova spoluvytváří (společně s Josefem Klímou) publicistický pořad Na vlastní oči, později se stává šéfredaktorem publicistiky Novy.

V roce 2008 Radek John po delších pracovních rozepřích v televizi Nova končí a začíná se věnovat soukromým aktivitám, v posledním roce pak John aktivně vstupuje do politiky, když se stává předsedou politické strany Věci veřejné.

Radek John je ženatý s herečkou Zlatou Adamovskou, jejich manželství ale podle bulváru prochází hlubkou krizi a je připravován jeho rozvod.

Terry Pratchett, významný anglický představitel fantasy literatury a autor i u nás známé série knih „Úžasná Zeměplocha“, přichází na svět 28. dubna roku 1948 ve městě Beaconsfield v anglickém hrabství Bucks.

Vzdělání Pratchett získává na High Wycombe Technical High School, kde se také poprvé projeví jeho literární talent – jeho vůbec  první veřejně vydaná povídka „Kšeft v Hádesu“ (The Hades Business), vychází ve školním časopise v roce 1962, a pak o rok v později ve specializovaném časopise Science Fantasy. V roce 1965 je pak Pratchettovi vydána druhá povídka (tentokrát v časopise New Worlds), a to povídka „Noční tvor“ (Night Dweller).

V roce 1965 Terry Prachett High Wycombe Technical High School opouští a nastupuje na místo redaktora v místním tisku (jako novinář pak Terry Pratchett pracuje až do začátku osmdesátých let, postupně vystřídá redakce několika regionálních i významných tiskovin, např. Western Daily Press, Buck Free Press, Bath Chronicle apod.).

V roce 1976 se Terry Pratchett stává otcem, jemu a jeho ženě Lynn (manželi se stali v roce 1968) se narodila dcera Rhianna.

V roce 1980 se Terry Pratchett stává tiskovým mluvčím elektrárenské společnosti Central Electricity Generating Board – na tento post pak Pratchett rezignuje na podzim roku 1987, kdy se stává spisovatelem z povolání.

Co se týče Pratchettovi literární kariéry, přelomem sestal rok 1971, kdy mu vychází kniha „Kobercové“ (The Carpet People), která byla slavnostně uvedena na trh stylovým způsobem – křest knihy proběhl v oddělení koberců obchodního domu Heal's v Londýně.

Další knihy na sebe nedali dlouho čekat, nicméně, dalším zlomem v Pratchettově kariéře je až rok 1983, kdy vychází první kniha ze série příběhů Úžasné Zeměplochy – „Barva kouzel“ (The Colour of Magic). V dalších letech pak vycházejí postupně další díly série -jen namátkou: „Lehké fantastično“ (The Light Fantastic, 1986), „Čaroprávnost“ (Equal Rites, 1987), „Mort“ (1987), „Magický prazdroj“ (Sourcery, 1988) a dalších více než třicet knih.

Kariéra úspěšného autora fantasy je završena v roce 1998, kdy je padesátiletý Pratchett oceněn britskou královnou za svoje literární dílo Řádem britského království za „služby literatuře“.

V současné době Terry Pratchett pracuje na dalších dílech „své“ Úžasné Zeměplochy…

Francois Rabelais, francouzský humanista, lékař a renesanční prozaik, překladatel z latiny a řečtiny, autor románové epopeje „Gargantua a Pantagruel“, která je považována za největší renesanční výpravnou prózu, přichází na svět někdy v roce 1494 jako syn právníka.

Již v dětství je Rabelaisovi otcem určena církevní dráha a tak Francois prochází nejprve školou opatství v Seuilly a poté se v roce 1511 stává novicem františkánského kláštera v La Baumette u Angers, kde se brzy studiem staré, klasické řečtiny, zařazuje mezi úzkou elitu humanistických vzdělanců – v klášteře též Rabelais tvoří své první řecky psané verše, zároveň se, údajně, zabývá i překladem Herodota.

Církvi je ale Rabelaisova záliba ve starořečtině a „pohanských“ autorech cizí, když jsou pak v roce 1523 Sorbonnou odsouzeny komentáře Erasma Rotterdamského k řecké verzi Evangelií, jsou zabaveny i Rabelaisovy řecké knihy v klášteře Fontenay-le-Comte – vráceny jsou až na přímluvu humanistického vzdělance G. Budého.

Po těchto událostech Francois Rabelais opouští františkánský řád a přechází k benediktinům (viz sv. Benedikt), do kláštera v Mazeillais, kde je opatem a biskupem jeden z jeho budoucích ochránců G. d´Estissac.

V roce 1527 Francois Rabelais opouští i benediktinský řád a jako obyčejný kněz bez farnosti a beneficia se věnuje studiu – k roku 1530 se váže Rabelaisova bakalářská imatrikulace na lékařské fakultě v Montpellier, od roku 1531 tamtéž studentům komentuje Hippokratovy (viz Hippokratés z Kósu) „Aforismy“ a práce Galénovy (viz Galénos) ve starořečtině – sám pak doktorátu dosahuje v roce 1537.

V roce 1532 se Rabelaisovým působištěm stává Lyon, kde je jmenován lékařem městského špitálu a kde také provede pitvu lidského těla.

V Lyonu, který je v té době významným střediskem knihtisku, se Francois Rabelais setkává s mnoha významnými osobnosti své současnosti, mimo jiné se střetne s Erasmem Rotterdamským.

V Lyonu Francois Rabelais ve spolupráci s tiskařem S. Gryphiem vydává jako editor mnohá díla, mimo jiné Marlianiho „Místopis starého Říma“ (Topographia antiquae Romae, 1534), a lékařské spisy „Několik Hippokratových a Galénových knih“ (Hippocratis et Galieni libri aliquot, 1532) a „Lékařské listy“ (Epistulae medicinales, 1532) ferrarského lékaře G. Manardiho.

Zároveň Francois Rabelais začíná uveřejňovat své vlastní práce – jednak lidové tisky „Pantagruelská kronika“ (Pantagruéline Prognostication, 1533), „Kalendář“ (Almanach, na roky 1533,35,41), jimž jako renesanční vzdělanec vdechuje racionalistický tón, a jednak první dva díly svého nejslavnějšího díla, románové epopeje „Gargantua a Pantagruel“, a to díly „Hrozné a strašidelné skutky a udatenství přeslavného Pantagruela, slavného krále Dipsodů, syna velikého obra Gargantuy“ (publikováno pod přesmyčkou Alcofribas Nasier jako „Les Horribles et épouvantables faits et prouesses du trés renommé Pantagruel, roi des Dipsodes, fils du grand géant Gargantua“, 1532) a „Hrůzyplný život velikého Gargantuy, otce Pantagruelova“ (La Vie trés horrifique du grand Gargantua, pére de Pantagruel, 1535).

Tato dvě dnes nejvíce ceněná Rabelaisova díla ihned po svém vydání vyvolávají svojí ostrou kritikou omezenosti a povrchnosti zkorumpované církve a nevzdělanosti scholastických učenců pařížské Sorbonny Rabelaisův konflikt s církví – již v roce 1534 je autor podezírán z protestanství, v roce 1543 jsou pak „Gargantua a Pantagruel“ (po novém vydání v roce 1542) dány sorbonnskými teology na listinu církví zakázaných knih.

V roce 1546 vychází třetí díl Rabelaisovy epopeje (Rabelais se pod něj poprvé podepíše vlastním jménem), díl nazvaný stručněji než prvé dva: „Třetí kniha“ (Tiers Livre) a v roce 1552 pak díl čtvrtý, „Čtvrtá kniha“ (Quart Livre) – obě knihy jsou církevními autoritami ihned, stejně jako oba díly předchozí, odsouzeny. Pátý díl epopeje, „Cinquiéme livre“, jehož Rabelaisovo autorství bývá někdy zpochybňováno, pak vychází až po Rabelaisově smrti, v roce 1564, když krátce předtím vychází jeho část „Zvonivý ostrov“ (Ile sonnante, 1562).

Rabelaisova pozice ve čtyřicátých a padesátých letech 16. století není jednoduchá, v kritických okamžicích, kdy útoky z církevních pozic vůči němu dosahují své největší intenzity, je často nucen Lyon, a potažmo Francii samu opustit – v letech 1543–46 působí např. v Poitou, v roce 1546 odchází do (tehdy nefrancouzských) Mét.

Jindy pak Francois Rabelais prchá z Lyonu pod záminkou pozvání kardinála J. Du Bellay do Říma ( v letech 1534, 1535–36, 1547–49) či k piemontskému guvernérovi G. Du Bellay, jehož je v letech 1540–43 osobním lékařem.

Díky ochraně mocných příznivců si pak Francois Rabelais vymůže papežský pardon, stejně tak je legalizováno postavení jeho syna Theodula a dvou dalších dětí v roce 1536. Stejně tak díky svým mecenášům může Rabelais vstoupit zpět do benediktinského řádu, v roce 1536 se stává kanovníkem kláštera v Saint-Maur-des-Fossés, v roce 1551 pak Rabelais obdrží další dvě farní beneficia.

Na začátku roku 1553 se Francois Rabelais všech svých hodností vzdává, a krátce nato, 9. dubna téhož roku, v Paříži umírá.

Bibliografie:

• Michail Michailovič Bachtin: Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance (koupit v knihkupectví Eruditus.cz)

Americký spisovatel arménského původu William Saroyan se narodil 31.8.1908 ve městě Fresno v Kalifornii v USA, když se jeho předkové, křesťanští Arméni, žijící v horské oblasti tureckého Bitlisu, po staletích útlaku rozhodli na počátku dvacátého století k emigraci do Spojených států. Tak nejspíše zachraňují sebe i své potomky před hrůzami, kterými konflikt mezi Armény a Turky vyvrcholí v roce 1915 – tehdy je z Turecka násilně vystěhováno na jeden a půl miliónu Arménů.

Ve Spojených státech ale čeká Saroyanovi předky tíživá sociální situace, která se nezmírní ani po jeho narození, kdy se naopak ještě ztíží, když tříletému Williamovi zemře otec a jeho matka je pak nucena jeho i jeho tři sourozence dát do sirotčince. Z něj se William do Fresna vrátí až po pěti letech.

Ve Fresně pak William několik let navštěvuje jedinou školu svého života. Už tehdy si začíná též uvědomovat, že je arménské národnosti a začíná se hlouběji zajímat o důvody vystěhování své rodiny z vlasti – po letech se tato problematika stává jedním z těžisek jeho tvorby.

Své první literární pokusy začíná mladý Saroyan posílat do anglické přílohy bostonského časopisu Arménů Hairenik (Země Arménů). Podepisuje se tehdy jako Sirak Goryan – Sirak bylo tehdy častým jménem v jeho příbuzenstvu a Goryan je jméno arménského spisovatele).

Přestože chce Saroyan již od počátků své tvorby popisovat život lidí zkoušených osudem podobně jako jeho vlastní rodina, vyhýbá se – až na malé výjimky, záměrně smutku po opuštěné vlasti. Na rozdíl od svého otce, pro něhož ztráta vlasti znamenala zároveň ztrátu smyslu života, Saroyan ve svém díle představuje Armény jako energické lidi schopné vzdorovat těžkému osudu vrozeným veselím, moudrostí a někdy i potřeštěností. Ale zároveň představuje Armény jako lidi, kteří jsou jen zřídkakdy schopni sebe a své rodiny materiálně zabezpečit.

Sám Saroyan, stejně jako jeho hrdinové, má po celý svůj život finanční problémy – ty ale nejsou způsobeny tím, že by snad jeho knihy nebyly úspěšné a špatně honorované, ale tím, že všechny vydělané peníze dokáže rychle utratit v hazardu, sázkách a dobročinných darech. O jeho přístupu k literatuře a penězům konečně svědčí i to, že již v roce 1940 odmítne Pulitzerovu cenu - jako důvod přitom udá nedůvěru v takováto umělecká ocenění.

Saroyanovy finanční potíže pak vyvrcholí koncem padesátých let, kdy dluží daňovým úřadům asi sto tisíc dolarů. Jen díky své neobyčejné umělecké plodnosti dokáže během jednoho roku všechny dluhy umořit…

Přestože bývá William Saroyan považován obecně za nejvýraznějšího literárního představitele arménské národnosti ve Spojených státech, on sám se nikdy ve své tvorbě nesoustřeďuje pouze na Armény – hrdiny jeho próz jsou také Řekové, Italové, Irové, Mexičané, Indiáni nebo Afroameričané, jejichž život dokáže zachytit neméně plasticky a věrohodně. Je tomu tak i proto, že se Saroyan ve společnosti menšin rád pohybuje, že toto prostředí i sám často úmyslně vyhledává, aby zde načerpal inspiraci pro svoji literární tvorbu…

Ani Saroyanův rodinný život není všední – dvakrát se ožení a dvakrát rozvede s jednou a toutéž ženou, s níž má dvě děti – dceru, která je svého času považována za jednu z nejkrásnějších žen světa, a syna, kterému dává jméno Aram.

Tvorba Williama Saroyana je obsáhlá - za svůj život vytvoří na stovku knih různé úrovně a významu. Jeho nejuznávanějším dílem je asi jeho prvotina, sbírka povídek „Odvážný mladý muž na létající hrazdě a jiné povídky“ (The Daring Young Man on the Flying Trapeze and other Stories) z roku 1934, v níž jsou zachyceny osudy lidí, které hospodářská krize přelomu dvacátých a třicátých let dvacátého století odsunuje na periférii společnosti. Velmi známý je též jeho „nejarménštější“ povídkový soubor „Jmenuji se Aram“ (My Name is Aram), který vychází v roce 1940.

Saroyanův první román „Lidská komedie“ (The Human Comedy), nostalgicky úsměvná kniha o lidských radostech i strastech za druhé světové války, vychází roku 1947.

Též v roce 1947 vychází i Saroyanův fiktivní životopis, v němž využívá Saroyan svých dosavadních životních zkušeností a popisuje i své válečné zážitky, „Dobrodružství Wesleye Jacksona“ (The Adventures of Wesley Jackson).

Pro českého čtenáře je ale nejznámější patrně Saroyanova kniha „Tracyho tygr“ (Tracy´s Tiger) z roku 1951, jakási lyrická pohádka pro dospělé. Známý je pro českého čtenáře též cyklus úsměvných povídek „Tati, ty jsi se zbláznil“ (Papa, You´re Crazy) z roku 1957, volné pásmo zážitků a rozhovorů Saroyana s jeho desetiletým synem Aramem.

Kromě románů a povídek je Saroyan autorem také třicítky divadelních her – za všechny lze jmenovat alespoň např. „Čas tvého života“ (The Time of Your Life) z roku 1939, za kterou odmítl převzít již výše zmíněnou Pulitzerovu cenu, „Mé srdce je v horách“ (My Heart´s in the Highlands) z roku 1938, „Stará sladká píseň lásky“ (Love´s Old Sweet Song) z roku 1940, nebo „Jeskynní lidé“ (The Cave Dwellers) z roku 1958.

Neméně důležitou složkou Saroyanova díla jsou dvě desítky memoárových a autobiografických próz, např. „O neumírání“ (Not Dying) z roku 1963, „Náhodná setkání“ (Chance Meetings) z roku 1978, či „Nekrology“ (Obituaries) z roku 1979. „Nekrology“ jsou Saroyanovou poslední knihou – píše ji necelé dva roky před svojí smrtí (umírá 18.5. 1981).

Na závěr jen pár slov – William Saroyan se svým dílem řadí k významným autorům americké literatury dvacátého století a zejména jeho knižní debut, povídkový soubor „Odvážný mladý muž na létající hrazdě“, jímž se dostal do povědomí nejen amerických čtenářů, je jednou z knih, kterou se vyplatí mít ve své knihovně…