Životopisy online – osobnosti, celebrity

Svatý Šebestián (Sebastiano, Sébastien) jeden z nejslavnějších světců celé křesťanské církve, přichází na svět někdy ve třetím století našeho letopočtu v římské šlechtické rodině (jeho otec přišel do Říma z Narbonnu, matka pochází z Milána).

V Římě Šebestián i vyrůstá – od útlého dětství přitom cítí touhu pomáhat pronásledovaným křesťanům.

Z důvodu této své touhy vstupuje proto Šebestián jako dospělý do římského císařského vojska a za čas se stává důvěrníkem samotného císaře Diokleciána – ví tak z první ruky, jaké má císař záměry a ve které části Říma chce proti křesťanům vystoupit, může tak křesťany před císařovými vojáky varovat.

Podle legendy má Šebestián schopnosti léčitelské - uzdravuje přitom nejen těla, nýbrž i duše: jednou mají být popraveni bratři Marek a Marcelián, synové císařského důstojníka. Šebestián je přítomen jejich loučení s blízkými a ohromí všechny přítomné, když náhle zapůsobí na nevěřící hluchoněmou dívku Zoju tak, že ta náhle promluví o lásce k Bohu – všichni přítomní po této události přijímají křest.

Jakmile se ale o této události dozvídají římští vládci, naberou věci rychlý spád – nejprve je kouřem zadušena Zoja, pak umučen její manžel, důstojník Nikostratos, jsou popraveni Marek a Marcelián a je ukamenován jejich otec. Pak císař nechá Šebestiána svázat a připoutat ke sloupu ve vojenském tábořišti a přikáže lučištníkům, aby jej probodali šípy – Šebestián má zemřít pomalu a v bolestech…

Ale Šebestián nezemře - s pomocí sv. Ireny Kastulovy, vdovy po sv. Haštalu (Kastulu), která jej v bezvědomí odnese domů, se pozvolna ze svých ran zotaví.

Pak se, již zdravý, Šebestián vypraví za Diokleciánem – věří přitom, že svým „zmrtvýchvstáním“ přiměje císaře k obrácení a k víře v jednoho Boha. Ale Dioklecián se zachová docela jinak – kyji a sochory nechává Šebestiána utlouci k smrti. Jeho tělo pak nechá vhodit do městské stoky, aby je křesťané nenalezli.

Ale sv. Lucina po zvláštním vidění nechává Šebestiánovo tělo vyhledat a 20. ledna roku 288 pochovat v katakombách – nad nimi, na Via Appia, pak nechává kolem roku 370 papež Damas postavit nad Šebestiánovým hrobem kostel, stojící dodnes.

Roku 680 pak zuří v Římě morová rána, která náhle ustane, když je v chrámu San Pietro in Vincoli zřízen oltář ke cti sv. Šebestiána – od těch dob je Šebestián uctíván jako patron proti morové nákaze…

V českém liturgickém kalendáři je sv. Šebestiána 20. ledna.

Poněkud pikantní historie umučení tohoto světce na pahorku Viminale v Římě (nedaleko místa dnešního hlavního římského nádraží) řadí sv. Vavřince (Lorenzo, Lawrence, Laurent) mezi nejpopulárnější mučedníky.

O jeho životě toho moc známo není, ale jisté je, že byl žákem papeže Sixta II. a za jeho pontifikátu stojí v čele sedmi římských jáhnů. Pomáhá papeži, má právo křtu, stará se o římské věřící.

Uplyne ale jen pár měsíců od Sixtova povolání na papežský stolec (257 n. l.), když císař Valerianus (viz Valerianus) rozkáže, aby křesťanští kněží okamžitě opustili Řím – vzápětí je rozpoutáno krvavé pronásledování křesťanů. Papež Sixtus II. je přistižen při mši a jako první ze zadržených je popraven. Před svojí smrtí ale stačí ještě svěřit některé drahocennosti svému arcijáhnovi Vavřinci.

Císařský náměstek se domnívá, že jde o předměty, které mají pro věřící magickou sílu a přikazuje Vavřinci, aby celý poklad odevzdal. A protože pro Vavřince je největším pokladem křesťanský lid, shromáždí 10. srpna roku 258 n.l. své věřící před císařským palácem, předvolá do předních řad mrzáky a nemocné, a pokyne císaři, aby si z okna paláce prohlédl tento největší poklad církve.

Takovouto opovážlivost si Valerianus nemůže nechat líbit – ihned rozkáže vojákům, aby Vavřince nahého hnali na pahorek Viminale a na cestě jej ze všech stran bičovali, aby kusy masa z něho padaly. Nahoře, na pahorku je pak již připraven železný rošt, připravený pro nejtěžší zločince, pod kterým je rozžhavené uhlí – na tento rošt vojáci napolo rozsekaného Vavřince přivážou. Nejprve ho pečou na zádech, pak ho otočí na břicho a pálí mu vnitřnosti. Podle legendy prý Vavřinec těsně před smrtí pozval své mučitele na hostinu, že snad je již dobře „propečený“, ale spíše jde o báchorku než o hodnověrný fakt.

Ostatky Vavřincovi jsou uloženy za hlavním oltářem chrámu San Lorenzo fuori le Mura (Sv. Vavřinec za hradbami), který se nachází ve východní části Říma.

Památky na sv. Vavřince lze dnes nalézt ve všech světadílech, jen v Čechách a na Moravě je tomuto světci zasvěceno asi 160 kostelů a kostelíků.

Patrně nejvýznamnější památkou, zasvěcenou sv. Vavřinci je španělský palácový komplex Escorial s chrámem sv. Vavřince – budova má tvar obráceného roštu a je v ní hrobka španělských králů, princů a jejich příbuzných. Tento architektonický skvost nechal vystavět španělský král Filip II. na počest sv. Vavřince za to, že byl patronem jeho vítězné bitvy nad francouzskými vojsky u Saint-Quentin 10. srpna 1556.

Svatá Kateřina (Caterina), panna alexandrijská, pocházející z bohaté rodiny, byla dívkou neobyčejně vzdělanou, dokonce tak, že ve svých osmnácti letech dokázala přemoci v učené hádce před císařem na padesát pohanských filosofů a obrátit je na křesťanskou víru.

Vyniká ale nejen vzdělaností, též je známa svými mravními ctnostmi a také neobyčejnou zvídavostí a pracovitostí – Řekové jí říkají aei katharína (stále čistá). Zná dokonale dějiny řecké i římské filozofie a ovládá též křesťanskou nauku.

Když ji v roce 305 poznává budoucí vládce východořímské říše, císař Maximinus Daia, žádá ji o ruku. Kateřina ale budoucího císaře odmítá: Maximinus ji proto vyhání z Alexandrie a pak ji nutí, aby se vzdala víry v Krista. Ale Kateřina se své víry vzdát nehodlá a ani štáb soudců a pohanských filosofů není s to změnit její postoj.

Když se pak Kateřina odmítne podvolit se Maximinově smyslné touze, dá jí tento bičovat a mučit napínáním na kolo. Konstrukce kola ale napínání nevydrží a Kateřina přečkává i další zkoušky mučením. Nakonec je sťata. Její tělo prý pak anděle přenášejí na Sínajský poloostrov…

Za císaře Justinána I. (527–565) je nad jejím hrobem na Sínaji vybudován světoznámý klášter sv. Kateřiny.

Ve středověku patří sv. Kateřina mezi Čtrnáct svatých pomocníků a je zobrazována s mučícím kolem spolu se sv. Markétou a sv. Barborou (viz sv. Barbora). V této době ji též pařížská univerzita prohlašuje za svoji patronku.

Roku 1332 vítězí v den jejího svátku Karel IV. (viz Karel IV. Lucemburský), budoucí římský císař a český král, správce lombardských měst, nad italskými spiklenci pod hradem San Felice (severovýchodně od Modeny). Roku 1355 opět na den sv. Kateřiny je Karel IV. zachráněn při spiknutí v Pise.

Na počest sv. Kateřiny proto nechává tento významný panovník zbudovat na Karlštejně nádhernou kapli. V Praze na Novém Městě pak zakládá klášter augustiniánek s kostelem sv. Kateřiny, vysvěceným arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi na konci listopadu 1367.

Kult sv. Kateřiny se postupně rozšířil po celých Čechách. Ze čtrnáctého století pochází česká veršovaná Legenda o sv. Kateřině, která obsahuje 3500 veršů.

V českém kalendáři je sv. Kateřiny 25. listopadu.

Sv. Mikuláš, světec, s jehož jménem je spojená mikulášská nadílka, přichází na svět někdy v roce 260 n. l. v řeckém západolykijském městě Pataře (na území dnešního jižního Turecka).

V mládí se Mikuláš podle legendy dozvídá o jednom zchudlém sousedovi v Pataře, jenž nemůže dát svým třem dcerám věno a jimž tedy hrozí, že skončí jako poběhlice – Mikuláš hodí třikrát tajně v noci do chuďasova domu část svého zděděného jmění, a sice měšce s penězi, a podle různých vyobrazení také zlatou kouli či hroudu: jednotlivým dívkám, ráno vždy notně překvapeným, tak dopomůže k věnu a ochrání je před mravní zkázou – tato příhoda pak přímo souvisí s dnešním zvykem mikulášské nadílky.

Když se mezi křesťanským lidem rozšíří, že Mikuláš rozdal všechen svůj majetek, začne začne být Mikuláš váženou osobou a po vykonání cesty do Svaté země je pak tento světec kolem roku 300 nastolen na biskupský stolec v hlavním lykijském městě Myře.

Záhy po svém jmenování biskupem je pak Mikuláš, v době pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána, několik let ve vyhnanství. Okolo roku 310 se pak Mikuláa vrací zpět do Myry, kde se zaslouží o propuštění tří nevinných měšťanů, neprávem obviněných z účasti na protistátní vzpouře ve Frýgii. Podle legendy pak též přivádí k životu tři chlapce, které nechá zlý hostinský rozsekat a naložit do kádě se solí.

Mimoto pomáhá Mikuláš obyvatelům Myry v době hladomoru tím, že zázračně rozmnoží bochníky chleba (proto je patronem pekařů).

Mikuláš se též často ujímá sirotků, vdov a lidí pronásledovaných.

V roce 325 se Mikuláš účastní nicejského sněmu, zaměřeného proti ariánství, sněmu, kde Mikuláš energicky obhajuje existenci Nejsvětější trojice.

Na sklonku života Mikuláš podniká cestu ke Svatému Otci, k papeži, do Říma – při zpáteční cestě se pak zastavuje v hlavním městě Apulie, v Bari, kde pak nějaký čas pobývá a kde svojí pozorností zachrání život několika námořníků – proto je dnes s atributem kotvy uctíván jako patron lodníků i obchodníků.

Sv. Mikuláš umírá v Myře, ve věku kolem devadesáti let, někdy v roce 350 či 352 n. l. V roce 1087 jsou jeho ostatky převezeny do Bari, aby byly ochráněny před muslimy – dnes jsou uloženy právě v Bari, v kryptě kostela San Nicola na Lungomare Imperatore Augusto.

Ještě před uložením Mikulášových ostatků v Bari je tento světec uctíván řeckých obyvatelstvem v jižní Itálii – významnou šiřitelkou jeho kultu je pak, v 10. století, manželka císaře Oty II., byzantská princezna Theofanu.

V byzantské oblasti je Mikuláš po své smrti uctíván jako obhájce pravověrnosti proti nevěřícím. Z Byzance se pak svatomikulášská úcta přenáší na Kyjevskou Rus, kde se sv. Mikuláše postupně stává nejoblíbenějším svatým ruské pravoslavné církve a kde je vždy považován za ochránce před Tatary a dalšími tradičními nepřáteli Rusi.

Lze říci, že sv. Mikuláš (v Nizozemsku Sinte Klaas, v anglosaských zemích Santa Claus)je dodnes jedním z nejoblíbenějších světců – i u nás: lze si jen stěží představit např. Prahu bez zelené kupole jeho chrámu na Malé straně (tento chrám sv. Mikuláše dávají postavit svému patronu kupci a námořníci působící v Praze, autorem je K. I. Dienzenhofer).

Svatý Izidor Sevillský (Isidoro), jeden z nejpřednějších světců Španělska a jeden z hlavních filozofických myslitelů období mladší patristiky, přichází na svět v roce 560 v Cartageně v Mursijsku, v nejjižnějším kraji Kastilie v rodině vojenského prefekta – jeho sourozenci jsou též světci – sv. Leander, sv. Fulgencia a sv. Florentina.

Po smrti rodičů vychovává Izidora přísný starší bratr Leander, který je sevillským biskupem – po studiích je pak svatý Izidor vysvěcen na kněze.

V době pronásledování vizigótským králem Leovigildem je Leander přinucen odejít ze Sevilly – čtyřiadvacetiletý Izidor pak řídí jako jeho zástupce celou sevillskou diecézi.

V roce 589, po nástupu nového, již pokřtěného, krále Recareda, se v Toledu na církevním sněmu setkávají katoličtí a ariánští biskupové, aby rozhodli o sjednocení církve v celém Španělsku (tehdy ovládaném Vizigóty) – pod argumentačním vedením Izidora pak k tomuto administrativnímu sjednocení dochází: katolictví je pak vyhlášeno v zemi státním náboženstvím.

V roce 587 je Leander povolán králem Recaredem z vyhnanství zpět a až do své smrti 27. února roku 596 vede opět sevillskou diecézi – jeho nástupcem se pak stává nyní již definitivně, na příštích čtyřicet let, sv. Izidor.

Ve svém úřadě je biskup Izidor velice činný – zakládá školy, ústavy pro výchovu mládeže, zvelebuje řády atd.

Pro nás je ale mnohem zajímavější jeho práce spisovatelská, filosofická, historická a astronomická. Svým hlavním dílem, spisem nazvaným „Etymologie“ vytváří encyklopedický souhrn všech tehdejších filosofických a teologických poznatků, zároveň jím ovlivňuje všechny tehdejší vědní obory. Ve své další práci, jíž je „Kniha myšlenek“, Izidor píše: "Kdo chce být s Bohem, musí se učit, musí číst a musí se často modlit. Protože když se modlíme, rozmlouváme s Bohem, když ale čteme, Bůh rozmlouvá s námi. Každý pokrok pochází ze čtení a rozjímání. Co neznáme, naučíme se čtením, co jsme se však již naučili, rozjímáním si zachováme…""

Svatý Izidor Sevilský je též autorem historických spisů – je autorem knihy „Kronika“, jíž obsáhne vše od stvoření světa do roku 615, dále píše „Dějiny Gótů“.

Z dalších Izidorových knih je třeba ještě vzpomenout knihy „O slavných mužích“ a „O přirozenosti věcí“.

4. dubna roku 636 Izidor Sevillský umírá - pohřben je nejprve v sevillské katedrále, v roce 1063, v době ohrožení křesťanských relikvií maurskými dobyvateli Španělska, jsou jeho ostatky převezeny na sever Kastilie, do klášterní baziliky San Izidoro ve městě León.