Životopisy online – osobnosti, celebrity

Ernst Ruska, plným jménem Ernst August Fridrich Ruska, slavný německý fyzik a elektroinženýr, vynálezce elektronového mikroskopu a laureát Nobelovy ceny za fyziku za rok 1986, přichází na svět v roce 1906 v německém Heidelbergu v rodině učitele fyziky.

Co se týče vzdělání, otec chce, aby se i syn věnoval fyzice, ale mladý Ernst se rozhodne jinak – studuje v Mnichově techniku. Na univerzitě v Berlíně pak Ernst Ruska získává v roce 1931 inženýrský diplom a roku 1934 doktorát z technických věd.

Po studiích pracuje Ernst Ruska v Berlíně u firmy Siemens. V roce 1937 se žení, se svojí ženou má pak tři děti. Roku 1957 se Ernst Ruska stává ředitelem Ústavu elektronové mikroskopie v jednom z institutů Maxe Plancka (viz Planck, Max) v Berlíně. Působí též a to od roku 1957 do roku 1972, kdy odchází do důchodu, jako univerzitní profesor na Berlínské technice.

Na počátku Ernstových studií se přichází na to, že elektronové paprsky se dají magnetickými čočkami (rotačně symetrickým magnetickým polem) zaostřovat podobně jako světelné paprsky skleněnou čočkou. Tento objev slibuje do budoucna velké praktické využití – elektronový svazek se podle kvantové mechaniky chová i jako vlnění s délkou až o několik řádů menší nežje světelná, což znamená, že jím lze rozlišit a zobrazit i mnohem menší předměty než je to možné svazkem světla.

Na počátku roku 1931 Ernst Ruska se svým tehdejším učitelem Maxem Knollem na základě těchto poznatků sestavují první dvoučočkový elektronový mikroskop. Ten zpočátku nezvětšuje víc než tehdejší mikroskopy optické, zvětšení je tedy maximálně přibližně dvousetnásobné, ale během několika let Ernst Ruska dosahuje se svým mikroskopem takových pokroků, že dosáhne třicetitisícového zvětšení, a v kombinaci s mikroskopem optickým dokonce tehdy nevídaného stotisícového.

Ještě před druhou světovou válkou začíná Ruskův elektronový mikroskop vyrábět Siemens.

Ruskův elektronový mikroskop je dnes většinou vědeckých odborníků považován za jeden z nejužitečnějších vědeckých přístrojů vynalezených ve dvacátém století. Důvod je zřejmý – žádný jiný přístroj neslouží tolika vědeckým oborům jako elektronový mikroskop, jeho přínosnost vědě tkví v jeho interdiscipli­naritě.

V roce 1986, celých pětapadesát let po sestrojení prvého elektronového mikroskopu, dostává Ernst Ruska Nobelovu cenu za fyziku.

Dva roky na to, 27. května roku 1988, pak Ernst Ruska umírá.

Max Planck (celým jménem Max Karl Ernst Ludwig Planck), německý teoretický fyzik a matematik, autor tzv. kvantové hypotézy (teorie), která se na počátku 20. století stala východiskem pro rozvoj kvantové fyziky, nahlížející na fyziku a její zákonitosti zcela odlišně než fyzika klasická a laureát Nobelovy ceny za fyziku  za rok 1918, přichází na svět 23. dubna roku 1858 v německém Kielu v rodině profesora práv.

Vzdělání Planck získává nejprve na mnichovském gymnáziu, poté ve studiích pokračuje na univerzitách v Mnichově (tady začíná studovat jako šestnáctiletý) a v Berlíně, kde pak v roce 1879 získává doktorát z fyziky – po studiích pak Planck působí jako profesor teoretické fyziky, a to nejprve v Mnichově (1880–85) a později v Kielu. Od roku 1889 pak Max Planck nastupuje na místo profesora berlínské univerzity (tady bude působit až do svého odchodu do penze v roce 1928).

V roce 1894 se Planck stává členem pruské Akademie věd, později se Planck stává i členem londýnské Královské společnosti, v letech 1930–37 Planck působí na postu ředitele Ústavu císaře Viléma (z tohoto postu odstoupí na protest proti rasovým zákonům a pronásledování německých židovských vědců nacistickým režimem A. Hitlera {viz Hitler, Adolf).

Během druhé světové války je Planckova pozice jako vědce i jako německého občana nejistá, jeho protifašistické postoje vedou k tomu, že je postupem času zbaven všech svých postů a vyloučen z Akademie věd (z Akademie odchází v roce 1943, jeho mladší syn Erwin je pak na jaře roku 1945 zatčen gestapem a popraven pro účast na neúspěšném atentátu na A. Hitlera) – po skončení války pak Planck opět nastupuje na místo ředitele Ústavu císaře Viléma, ústavu, který je po jeho smrti přejmenován na Společnost Maxe Plancka.

Max Planck se jako vědec (fyzik) zabývá nejvíce termodynamikou (a to především zářením absolutně černých těles) – v roce 1900 pak publikuje převratný objev, svoji kvantovou hypotézu (teorii) záření (tzv. Planckův vyzařovací zákon), v níž tvrdí, že elektromagnetické záření není vysíláno v souvislém proudu, nýbrž je složeno z malých porcí (kvant) energie – tato teorie se pak stává východiskem pro nové pojetí fyziky, z Planckovy kvantové hypotézy záření vycházejí mimo jiné A. Einstein (viz Einstein, Albert) (v roce 1905 ji využije pro vysvětlení tzv. fotoelektrického jevu a zavede pro Planckovo „kvantum“ pojem foton) či N. Bohr (ten v roce 1913 využije Planckovu kvantovou teorii při vysvětlení své teorie struktury atomu).

Vztah mezi vlnovou délkou záření a energií kvanta pak určuje tzv. Planckova konstanta (označovaná písmenem h) – tato veličina se pak postupně stává jednou z nejdůležitějších fyzikálních veličin vůbec, je určující veličinou chování částic v mikrosvětě.

Max Planck, muž, který stojí na počátku rozvoje kvantové fyziky a laureát Nobelovy ceny za fyziku (za svoji kvantovou teorii) za rok 1918, umírá v Göttingenu 4. října roku 1947.

Otto Wichterle, český chemik, vynálezce kontaktních čoček, zakladatel Ústavu makromolekulární chemie ČSAV v Praze a dlouholetý profesor Vysoké školy chemickotechno­logické tamtéž, přichází na svět 27. října roku 1913 v Prostějově. V mládí Wichterle studuje prostějovské gymnázium, poté pokračuje ve studiích na chemické fakultě pražského Českého vysokého učení technického (ČVUT) – tady pak působí po absolutoriu (doktorát získává v roce 1936) jako odborný asistent (u profesora Votočka).

Po okupaci Československa, kdy jsou české a moravské vysoké školy (v listopadu roku 1939) uzavřeny, získává Otto Wichterle místo ve firmě Baťa (viz Tomáš Baťa), přesněji v jednom z jejích výzkumných ústavů  – v roce 1941 pak Wichterle stojí za objevem postupu výroby polyamidového vlákna tryskou (kaprolaktamu) a navíjení tohoto vlákna na cívku – tento objev stojí na samém počátku průmyslové výroby umělých vláken v českých zemích (vlákno se začne vyrábět po skončení druhé světové války a ponese jméno Silon).

Po skončení druhé světové války se stává Otto Wichterle profesorem pražské Vysoké školy technologické  – dále se přitom věnuje své výzkumné práci v oblasti výroby polymerů, o dva roky později, v roce 1953, je pak Wichterlemu patentován postup výroby řídce síťovaných hydrogelů (tj. hydrofilních gelů) pro lékařské účely – tyto hydrofilní gely pak Wichterle použije pro svůj dnes asi nejznámější objev, a to pro objev výroby měkkých kontaktních čoček – první kontaktní čočky Wichterle vyrobí v roce 1961 doma v poněkud ztížených podmínkách, použije přitom ten postup, kdy jsou kontaktní čočky vyráběny pomocí odstředivého odlévání – díky tomuto způsobu výroby lze pak kontaktní čočky vyrábět hromadně a mnohem levněji než tomu bylo doposud.

Přes všechny své vědecké úspěchy je ale Otto Wichterle vládnoucímu komunistickému režimu (jako nekomunista) trnem v oku – v roce 1958 je dokonce donucen opustit své profesorské místo na vysoké škole, nicméně, hned o rok později, je totalitní mocí (je pro český chemický průmysl nepostradatelným) „omilostněn“ a je mu umožněno založit Ústav makromolekulární chemie při ČSAV v Praze – sám se pak staví do jeho čela jako jeho první ředitel.

Další konflikty s vládnoucí mocí ale na sebe nedají dlouho čekat – režim bez Wichterleho vědomí odprodává patent na výrobu měkkých kontaktních čoček do zahraničí (za zlomek jeho skutečné hodnoty), aktivní občanské postoje v období tzv. pražského jara a brzy po něm (Wichterle přidává svůj podpis pod 2000 slov a při svém vystoupení v parlamentu otevřeně kritizuje postup vládnoucí moci po okupaci země vojsky Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968) pak vedou k tomu, že je na počátku husákovské (viz Husák, Gustáv) normalizace v roce 1970 zbaven všech svých vedoucích postů.

Otto Wichterle je autorem více než dvou set odborných publikací, na jeho kontě je přes 150 vynálezů a patentů, je i autorem vysokoškolské učebnice anorganické a organické chemie.

V roce 1990 je profesor Otto Wichterle jmenován předsedou Československé akademie věd (v jejím čele stojí až do rozdělení Československa v roce 1993).

Otto Wichterle, největší osobnost československé chemie v období po druhé světové válce a vědec, díky němuž jsou dnes široce dostupné a levné měkké (hydrofilní) kontaktní čočky, umírá 18. srpna roku 1998.

Bibliografie: 

• Otto Wichterle: Vzpomínky (koupit v knihkupectví Eruditus.cz)

Václav Klement, český technik a podnikatel, jeden z průkopníků českého průmyslu a společně s Václavem Laurinem spolutvůrce motocyklu Slavia a posléze automobilu značky Laurin&Klement, přichází na svět 16. října roku 1868 ve Velvarech.

Klementovo dětství není příliš šťastné – záhy mu umírá matka a je vychováván macechou, která mu nevěnuje prakticky žádnou péči: od svých čtrnácti let pak Klement, i když projevuje značné nadání ke studiu, manuálně pracuje, studia jsou mu zapovězena.

Cestu ke vzdělání si Klement přece jen ale nalezne – stává se učněm v knihkupectví ve Slaném, kde si při zaměstnání nakonec dodělává i měšťanskou školu.

Po vyučení knihkupcem Klement pracuje v Praze, odkud pak odchází do Mladé Boleslavi, kde se jeho zaměstnavatelem stává knihkupec Novotný – po Novotného smrti pak Klement knihkupectví odkoupí a vede je sám. Obchod ale neprosperuje a upadá, a tak jej Klement po čase prodá, aby umořil své dluhy.

V roce 1895 začíná nová etapa Klementova života – Klement, nadšený cyklista, společně s V. Laurinem (viz Laurin, Václav), zakládá v Mladé Boleslavi opravnu bicyklů, nazvanou Laurin&Klement: zpočátku bicykly pouze opravují, později začínají vyrábět vlastní bicykly značky Slavia.

Od jízdních kol není daleko k motocyklu, a tak brzy poté, co Klement přiveze z cesty do Francie motocykl francouzských výrobců, vzniká prototyp motocyklu i v Mladé Boleslavi: motocykl Slavia.

První motocykl, určený k prodeji, pak vyjíždí z dílen továrny Laurin&Klement v roce 1899 – je to zároveň historicky motocykl domácí (české) výroby.

Zpočátku je Laurinův a Klementův motocykl jen těžko prodejný – teprve v roce 1902, po úspěšných výsledcích mladoboleslavských motocyklistů na závodech v Paříži, se situace začíná obracet, skutečný přelom pak přichází po fenomenálních úspěších mladoboleslavského jezdce V. Vondřicha na pařížských závodech v roce 1904 – motocykly z Mladé Boleslavi začínají dobývat celou Evropu.

V roce 1905 pak Laurin s Klementem uvádějí na trh první osobní automobil české výroby – automobil, nesoucí značku Laurin&Klement. V letech 1909–10 pak automobilka z Mladé Boleslavi začíná dodávat na trh též nákladní vozy, sanitky a poštovní vozy, do roku 1914 získá společnost pánů Klementa a Laurina postavení největšího výrobce automobilů v celém Rakousku-Uhersku.

V roce 1925 pak Klement s Laurinem svoji automobilku prodávají – podnik přechází do vlastnictví plzeňských Škodových závodů - automobily z Mladé Boleslavi pak od této chvíle nesou jméno Škoda.

Václav Klement umírá 13. srpna roku 1938.

Václav Laurin, český konstruktér a podnikatel a společně s V. Klementem (viz Klement, Václav) zakladatel českého motocyklového a automobilového průmyslu, přichází na svět 27. září roku 1865 v Přepeřích.

V mládí se Laurin učí zámečníkem, po vyučení se pak stává spolumajitelem zámečnické dílny Kraus a Laurin v Turnově – přitom však uvaž;uje o tom, že si založí firmu na výrobu a opravy bicyklů.

Tyto Laurinovy úvahy se stanou skutečností, když se setká s mladoboleslavským knihkupcem a vášnivým cyklistou V. Klementem – v roce 1895 si společně najmou v Mladé Boleslavi, na místě zvaném U sedmi zlodějů, dílnu, kde pak pod jménem Laurin&Klement (společně se svými pěti zaměstnanci) opravují a vyrábějí jízdní kola, nesoucí značku Slavia.

V roce 1898 Laurin s Klementem dílnu opouštějí a na pozemku za Mladou Boleslaví staví novou továrnu, kde pak zahajují vývoj a posléze i výrobu motocyklu české provenience: šestý model prototypu je pak představen veřejnosti – píae se rok 1899 a světlo světa spatřuje první konkurenceschopný motocykl vyrobený na území Rakouska-Uherska, motocykl nesoucí jméno Slavia.

V roce 1905 pak vyjíždí z mladoboleslavské automobilky i první český automobil – automobil značky Laurin&Klement: rozhodující podíl na jeho vývoji má Václav Laurin.

Václav Laurin se pak zcela zásadním a rozhodujícím způsobem jako konstruktér podílí i na vývoji a výrobě všech dalších motocyklů a automobilů, které z brány mladoboleslavské automobilky vyjedou, a to i poté, co v roce 1925 převezmou v automobilce vedení plzeňské Škodovy závody – i poté zůstává Laurin v automobilce jako její technický ředitel.

Václav Laurin umírá 4. prosince roku 1930 v Mladé Boleslavi.