Lomikare, Lomikare. Do roka a do dne se sejdeme na Božím soudu! Slavná to slova slavného muže – Jana Sladkého, řečeného Kozina, vůdce Chodů, bojujících proti odebrání svých privilegií. Pronesl je těsně před popravou k představiteli vrchnosti v kraji Wolfu Maxmiliánovi z Lamingenu (zkomoleně Lomikarovi).
Tak to alespoň ve svém roménu Psohlavci tvrdí spisovatel Alois Jirásek. Jestli si vymýšlel? Dnes už se pravda hledá těžko, nicméně – téměř na rok přesně po Kozinově klatbě pán z Lamingenu náhle zemřel.
Ale pojďme na úplný začátek Kozinova příběhu. Anebo ještě dál. Do 14. století. Právě tehdy obdrželi Chodové z rukou krále Jana Lucemburského jako strážci českých hranic svá privilegia – robota se jich téměř netýkala, směli nosit zbraně, mohli v příhraničních lesích lovit zvěř (tuto výsadu měla jinak pouze vrchnost), platili symbolické daně.
Po bitvě na Bílé Hoře ale přišel konec – chodská privilegia byla postupně oklešťována, až byla císařem v roce 1668 docela zrušena. Dlouhé roky se poté nic nedělo, až přišla cesta chodské delegace do císařské Vídně, aby vymohla opětovné respektování chodských privilegií. Vrátila se s nepořízenou. Jedním z jejích nejhlasitějších členů byl Jan Kozina, prostý sedlák z Újezda.
Ten se do čela nespokojených Chodů postavil pak ještě několikrát. Nakonec Lamingerovi došla trpělivost, nechal jej uvěznit a pro výstrahu ostatním jej nechal odsoudit k trestu smrti, který byl vykonán v Plzni oběšením 25. listopadu roku 1695.