Zikmund Lucemburský, poslední Lucemburk na českém trůnu, též uherský král a římský císař, postava v českých zemích přijímaná i dnes krajně rozporuplně, přichází na svět 14. února roku 1368 v Norimberku jako syn císaře Karla IV. (viz Karel IV.) a Alžběty (Elišky) Pomořanské (viz Alžběta Pomořanská).
V roce 1373, jako pětiletý, obdrží od svého otce Zikmund nově získané Braniborsko (později ho, v roce 1388, z finančních důvodů, zastaví bratranci Joštovi Lucemburskému) a je jím předurčen na polský trůn – Karel IV. jej zasnubuje, v roce 1379, s Marií, dcerou polského a uherského krále Ludvíka I. Uherského. Polskou korunu se ale Zikmundovi získat nepodaří, v zápase o polský trůn v letech 1382-1384 prohrává. S korunou uherskou je to naopak – v roce 1385 vpadne Zikmund se svým vojskem ho Uher a 31. března roku 1387 je korunován uherským králem. Jako uherský panovník pak Zikmund bojuje s Benátkami o dalmatské pobřeží a brání expanzi osmanských Turků na Balkáně – roku 1396, 28. září,je jím zorganizovaná křížová výprava u Nikopole Turky poražena.
V roce 1401 je Zikmund zajat uherskou šlechtou a internován na hradě Siklos. Po svém propuštění pak obrací svoji pozornost do Čech, kde podpoří vyšší šlechtu proti svému nevlastnímu bratrovi Václavu IV. – v roce 1402 nechá Zikmund Václava zajmout a odvézt do Vídně, kde pak český král stráví více než rok, zatímco Zikmund jako Václavem jmenovaný správce Českého království fakticky přebírá vládu v Čechách.
V roce 1404 se Václav se Zikmundem usmiřují a Zikmund se vrací zpět do Uher, kde pak za jeho vlády dochází k uklidnění politických poměrů a k prudkému hospodářskému a kulturnímu rozvoji. Zikmund za základ panovníkovy ekonomické moci považuje města, kterým uděluje mnohá privilegia. Zikmund je též znám tím, že zastává podřízenost církve světské moci, v letech 1403-1404, po sporech s papežem, zakáže odvádět peněžní dávky kurii a sám se rozhodne obsazovat některé církevní úřady, včetně biskupských.
Po smrti Václavova římského protikrále Ruprechta Falckého je 21. července roku 1411 s Václavovým souhlasem Zikmund zvolen hlasy pěti kurfiřtů římským králem (korunován je v Cáchách 8. listopadu roku 1414). Jako římský panovník roku 1415 postupuje Hohenzollernům Braniborsko. Jako římský král též usiluje o reformu římské církve a odstranění papežského schizmatu – i proto podpoří svolání kostnického koncilu, koncilu, kde je pak upálen český kazatel a církevní reformátor Jan Hus (viz Jan Hus), na jehož smrti má Zikmund nesporný podíl.
Cesta Zikmunda na český královský trůn je obtížná – je sice přirozeným nástupcem a dědicem Václava IV., dědicem korunovaným již v létě roku 1420, ale dlouho není husity, a není se co divit, uznáván, jeho křížové výpravy proti nim nejsou úspěšné. Jako český král je, tentokráte již i husity, přijat až v roce 1436 (když předtím v roce 1433 získává po dlouhých dvaadvaceti letech čekání titul římského císaře) poté, co přijímá tzv. kompaktáta, vyhlášená v Jihlavě, v nichž jsou vyjádřeny podmínky smíru mezi husity, kterým je povoleno přijímání z kalicha, a katolickou církví.
Co tedy vlastně znamená osobnost Zikmunda Lucemburského pro české země? Rozhodně nelze tohoto panovníka redukovat jen na podněcovatele křížových výprav proti „kacířským“ husitským Čechám, stejně jako ho nelze považovat za jediného viníka smrti Mistra Jana Husa. Zikmundova české politika má dvě základní roviny – tou první je jeho snaha o potlačení husitství, což se mu přes všechno vynaložené úsilí nezdaří, a tou druhou jsou jeho snahy o dohodu s utrakvisty, kde jsou jeho výsledky již o poznání znatelnější (uzavření dohody v Chebu v roce 1431).
Co se týče Zikmundova osobního života, Zikmund Lucemburský je dvakrát ženat – jeho první manželství s Marií Uherskou je bezdětné, s druhou manželkou, Barborou Celskou má dceru Alžbětu.
Zikmund Lucemburský umírá rok po svém uznání českým králem, 9. prosince roku 1437 ve Znojmě.