Bylo půl sedmé večer 13. září 1946. Po louce za Třeští, v místech, kde se říkalo Pod Kaštany, šla v letních šatech třiadvacetiletá dívka. Nic zvláštního, řeklo by se. Jenže Herta Kašparová, kráčela vstříc šibenici. Na tu ji poslal mimořádný lidový soud za její účast na masakru 10 povstalců z 33 celkem, kteří se 5. května 1945 postavili německým okupantům. Stala se tak poslední veřejně popravenou ženou v Československu.
Další veřejné popravy už je konaly jen zřídka, vesměs šlo o zúčtování s nacisty a kolaboranty v roce 1947. Poté se popravovalo už jen za zdmi věznice – to ale neznamená, že by poprav bylo méně, přinejmenším komunistický režim se v tomto ohledu činil zcela mimořádně.
Ale zpět k Hertě Kašparové. Narodila 21. června 1923 v Třešti v rodině sudetských Němců pocházejících ze Šumperka. Na svět přišla s deformovanou nohou, celý život viditelně kulhala. Nakolik stálo toto postižení za jejím pokřiveným chováním za okupace a na konci války? Těžko říct, ale v Třešti šly ještě dlouho po válce řeči, že při třešťském masakru vybírala na popravu ty, kdo se jí v dětství posmívali.
Herta Kašparová šla vždy tam, kde viděla nějakou výhodu. Po Mnichovské dohodě se jako Němka bránila vystěhování do Říše českým původem. V Protektorátu se naopak ihned přihlásila k německému občanství. V roce 1940 pak začala pracovat jako tlumočnice pro jihlavské gestapo.
Tragédie Herty Kašparové se začala psát 7. května 1945, kdy se v Třešti místní rozhodli povstat proti okupační správě, podobně jako se tomu stalo například v Praze. Povstalci zajali německé úředníky a jejich rodiny, všichni němečtí obyvatelé byli uvězněni v budově městské školy. Dům rodiny Kašparových byl vyrabován. Počáteční úspěch povstání byl ovšem klamný – ještě stejný den do Třeště vjela kolona dvou trestných komand wehrmachtu a jednotek SS z Jihlavy a Třebíče. Následovalo zatýkání a popravy, na dvoře radnice bylo střelou do srdce popraveno 33 českých mužů. Nejmladšímu bylo 17 let.
Role Herty Kašparové? Němci si ji pro znalost prostředí a pro dobrou zkušenost s její prací pro jihlavské gestapo vybrali jako pomocnici při identifikování povstalců. Sama později vypověděla, že lusknutím prstu označila ty, kdo měli být a byli popraveni. Celkem označila jedenáct mužů. Motivem jednání prý bylo ponížení rodiny při povstání. Podle mnohých se ale mstila za posměšky, které si vytrpěla v dětství kvůli svému handicapu.
Po třešťském masakru odešla Herta Kašparová s německými vojáky na západ, v rakouském Gmūndu se živila jako pomocnice v domácnosti. Tady na ni také dosáhla spravedlnost – 2. února 1946 byla poznána, zajata a převezena do Československa. Soud s její osobou se konal 13. září 1946, rozsudek padl rychle a nebylo proti němu odvolání. Poprava byla pouze odložena o tři hodiny, aby se Kašparová mohla rozloučit se svým bratrem.
A také, aby se na místo popravy, třešťskou louku Pod Kaštany stihly dostat tisíce diváků z města a okolí, na popravu se dokonce prodávaly vstupenky, zúčastnili je jí dokonce i nezletilí, včetně žáků místní školy. Teatrálnost provedení stála za tím, že se od dalších veřejných poprav začalo upouštět.