Marie Fikáčková (* 6. září 1936, Sušice – † 13. dubna 1961, Praha) byla československá zdravotní sestra, která se zapsala do dějin české kriminalistiky jako pachatelka jedné z nejotřesnějších vražd v poválečném Československu. V roce 1960 byla pravomocně odsouzena k trestu smrti za vraždy dvou novorozených dívek a za útoky na další kojence v sušické nemocnici. Případ dodnes patří k nejznámějším kriminálním kauzám české historie.
Po absolvování Střední zdravotnické školy v Klatovech nastoupila v roce 1955 jako zdravotní sestra do okresní nemocnice v Sušici. Od roku 1957 pracovala na porodnickém oddělení. Mezi kolegy byla zpočátku hodnocena jako svědomitá pracovnice a krátce před zatčením se dokonce uvažovalo o jejím jmenování vrchní sestrou.
Dne 23. února 1960 zemřely během její služby dvě novorozené holčičky. Soudní pitva odhalila závažná poranění hlavy a u jednoho z novorozenců také zlomeniny obou paží. Na podezřelá úmrtí upozornil patolog, který zjistil, že zranění nemohla vzniknout přirozenou cestou. Marie Fikáčková byla 27. února 1960 přímo na pracovišti zatčena a během vyšetřování se k útokům přiznala. Uvedla, že ji rozčiloval pláč novorozenců a že v určitých obdobích trpěla nekontrolovatelnými záchvaty vzteku.
Vyšetřování prokázalo její vinu ve dvou vraždách novorozenců a dvou případech těžkého ublížení na zdraví, při nichž děti útok přežily. Během výslechů sice hovořila i o dalších napadeních, soud však pro další vraždy nenašel dostatek důkazů. Pozdější mediální tvrzení, že mohla zabít až deset novorozenců, nebyla nikdy prokázána a Česká televize upozorňuje, že pro taková tvrzení neexistují spolehlivé důkazy.
Dne 6. října 1960 ji Krajský soud v Plzni odsoudil k trestu smrti. Soudní znalci dospěli k závěru, že byla v době činů příčetná, a proto nesla plnou trestní odpovědnost. Odvolání ani žádost o milost neuspěly a 13. dubna 1961 byla ve věznici Praha-Pankrác popravena oběšením. Bylo jí pouhých 24 let.
Případ Marie Fikáčkové se stal předmětem řady odborných studií, dokumentů i publicistických pořadů. Kriminalisté i historici jej dodnes připomínají jako tragické selhání jednotlivce, které vedlo také ke zpřísnění kontroly na novorozeneckých odděleních. Současně bývá uváděn jako příklad toho, jak důležitou roli při odhalení závažné trestné činnosti sehrála důsledná práce soudních patologů.