Kdyby se František Palacký narodil o něco později, možná bychom ho dnes znali především jako historika. Jenže přišel na svět v roce 1798, v době, kdy česká společnost teprve hledala cestu k modernímu národnímu sebevědomí. Palacký se proto nestal jen člověkem, který popisoval českou minulost. Pokusil se z ní vytvořit příběh, podle něhož se měl český národ orientovat v přítomnosti i budoucnosti.
Narodil se 14. června 1798 v Hodslavicích na Valašsku v evangelické rodině učitele. Už jako mladík měl mimořádný zájem o jazyky, literaturu a historii. Studoval v Trenčíně a na evangelickém lyceu v Prešpurku, dnešní Bratislavě. Tam se seznámil například s Pavlem Josefem Šafaříkem a Jánem Kollárem. Později působil jako vychovatel v uherských šlechtických rodinách a získal nejen vzdělání, ale také zkušenost s prostředím mnohonárodnostní habsburské monarchie.
Roku 1823 přišel do Prahy, kde se jeho život definitivně spojil s českými dějinami. Významným učitelem a rádcem mu byl Josef Dobrovský. Palacký pracoval jako archivář a genealog pro hraběte Františka Šternberka a postupně se z něj stal profesionální historik. V roce 1831 byl jmenován zemským historiografem a začal systematicky pracovat na díle, které mělo zásadně ovlivnit český pohled na vlastní minulost.
Jeho monumentální Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě začaly vycházet v roce 1836. První díly napsal německy, od roku 1848 vycházelo dílo také česky. Palacký se v něm věnoval českým dějinám až do roku 1526. Nešlo mu přitom pouze o shromáždění historických faktů. Za nejvýznamnější období považoval mimo jiné husitství a v českých dějinách hledal hodnoty, které podle něj mohly být důležité i pro současnou společnost. Na díle pracoval prakticky celý život.
Palacký byl zároveň jedním z hlavních představitelů českého národního hnutí. Podílel se na rozvoji Vlasteneckého muzea a vzniku Matice české a stal se výraznou postavou českého kulturního a vědeckého života. V jeho soukromém životě přitom sehrálo významnou roli také manželství s Terezií Měchurovou, dcerou významného právníka. Vzali se v roce 1827 a rodina později žila především v Praze a v Lobkovicích.
Revoluční rok 1848 z něj udělal také politika. Palacký se stal předsedou Slovanského sjezdu v Praze a prosazoval představu přeměny habsburské monarchie ve stát, v němž by jednotlivé národy měly rovnoprávnější postavení. Jeho politický koncept se označuje jako austroslavismus. Známý je také jeho odmítavý postoj k představě, že by se české země měly stát součástí německého národního státu.
Po porážce revoluce přišlo období Bachova absolutismu a Palackého politický vliv zeslábl. Z veřejného života ale nezmizel. V roce 1861 se stal doživotním členem Panské sněmovny a zůstal jednou z nejvýraznějších autorit české společnosti. V roce 1868 se účastnil slavnostního položení základního kamene Národního divadla.
František Palacký zemřel 26. května 1876 v Praze. Bylo mu 77 let. Už za života získal přezdívku „Otec národa“, která mu zůstala i po smrti. Jeho vliv ale nebyl jen symbolický. Pomohl vytvořit moderní české dějepisectví a zároveň patřil k lidem, kteří zásadně formovali představu Čechů o tom, kdo jsou a kam v Evropě patří.
A Palacký se do českého veřejného prostoru vrátil i v roce 2026, kdy Národní muzeum připravilo výstavu u příležitosti 150. výročí jeho úmrtí. Muzeum ho představilo nikoli pouze jako kamenný pomník českých dějin, ale jako člověka, jehož názory na Evropu, společnost a odpovědnost jednotlivce mají co říct i současnosti. Výstava probíhala od dubna do srpna 2026.