V době, kdy nacisté pronásledovali Židy a odpůrce režimu po celé Evropě, měl v rukou mocný nástroj – konzulární razítko a československé pasy. Vladimír Vochoč riskoval vlastní život, aby lidem prchajícím před nacismem pomohl dostat se do bezpečí. Zatímco za války zachraňoval uprchlíky ve Francii, po komunistickém převratu se sám stal obětí politické perzekuce. Dne 28. října 2026 mu prezident Petr Pavel udělil in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy za zásluhy o demokracii a lidská práva.
Vladimír Vochoč se narodil 14. července 1894 v Třebechovicích pod Orebem. Pocházel z rodiny, v níž se výrazně uplatňovalo právnické a politické prostředí. Vystudoval práva na české univerzitě v Praze a v roce 1919 nastoupil na ministerstvo zahraničních věcí nově vzniklého Československa. Postupně působil v diplomatických službách v několika evropských zemích a stal se odborníkem na mezinárodní právo.
V roce 1938 převzal vedení československého konzulátu v Marseille. Po nacistické okupaci českých zemí v březnu 1939 odmítl předat úřad německým představitelům. Přestože byl na konci roku 1939 z československých diplomatických služeb propuštěn, v Marseille pokračoval v činnosti a pomáhal lidem ohroženým nacistickým pronásledováním.
Ve spolupráci s americkým novinářem Varianem Fryem vydával uprchlíkům československé pasy a další dokumenty, které jim umožňovaly uniknout z Francie. Pomohl tak tisícům lidí různých národností, mezi nimiž byli také židovští intelektuálové, umělci a odpůrci nacismu. Ministerstvo zahraničních věcí ČR uvádí, že jeho činnost přispěla k záchraně více než dvou tisíc lidí.
V březnu 1941 byl Vochoč na nátlak Němců zadržen francouzskou policií. Po internaci se mu podařilo uprchnout přes Portugalsko do Londýna, kde pracoval pro československou exilovou vládu. Po válce se vrátil do diplomatických služeb a působil také jako právní poradce při mezinárodních jednáních.
Po komunistickém převratu v roce 1948 se však jeho osud obrátil. V roce 1953 ho zatkla Státní bezpečnost a v březnu 1954 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen ke třinácti letům vězení a propadnutí majetku. Na svobodu se dostal až díky amnestii v roce 1960. Zbytek života prožil v ústraní a zemřel 4. ledna 1985 v Praze.
Na jeho statečnost se dlouhá léta zapomínalo. V roce 2016 mu izraelský památník Jad Vašem udělil titul Spravedlivý mezi národy. V lednu 2024 byla v Marseille odhalena pamětní deska připomínající jeho záchrannou činnost. V roce 2026 se jeho příběh dostal také na českou poštovní známku a prezident Petr Pavel mu udělil in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy.