Friedrich Nietzsche, německý filozof, jeden z hlavních představitelů tzv. filozofie vůle (voluntarismu) přichází na svět 15. října roku 1844 v Röckenu u Lützenu jako syn evangelického pastora (podle ústního podání prý rodina pochází z polského hraběcího rodu).
Když je Friedrichovi pět let, umírá jeho otec – Nietzsche pak vyrůstá vychováván výlučně ženami a v duchu protestantské zbožnosti: je chlapcem citlivým a fyzicky poměrně slabým, tělesné neduživosti se ale snaží vzdorovat otužováním a železnou sebekázní.
Vzdělání Friedrich Nietzsche získává nejprve v proslulé internátní škole v Schulpfortě, kde se počíná jeho vroucí a nikdy nevyhaslý vztah k řeckému starověku, poté Nietzsche studuje klasickou filologii v Bonnu a v Lipsku.
Právě v Lipsku se Nietzsche poprvé setkává s duchovní silou, která na jeho myšlení, vedle lásky ke klasickému starověku, zapůsobí rozhodujícím způsobem – v antikvariátu se mu do rukou dostává hlavní dílo filosofa A. Schopenhauera „Svět jako vůle a představa“: Friedrich Nietzsche je okouzlen, Schopenhauerovu dílu zcela propadá.
Stejně jako dílo Schopenhauerovo působí na Nietzscheho dílo německého skladatele R. Wagnera, samo o sobě prodchnuté Schopenhauerovým duchem – Friedrich Nietzsche se stává nadšeným „wagneriánem“, ostatně, hudbu miluje a rozumí jí, sám se jí aktivně věnuje, dokáže celé hodiny dojímat a okouzlovat své posluchače klavírními fantaziemi.
Jako čtyřiadvacetiletý se Friedrich Nietzsche na doporučení svého učitele Ritschla (který je nadšen drobnými filologickými pracemi Nietzscheho, psanými během studií) stává mimořádným profesorem klasické filologie na univerzitě v Basileji.
V roce 1870 Nietzscheho univerzitní dráhu na krátký čas přeruší prusko-rakouská válka – Friedrich Nietzsche se jí účastní jako dobrovolný ošetřovatel, ale poté, co brzy vážně onemocní úplavicí, se vrací do Basileje – s podlomeným zdravím pak bude bojovat až do své smrti.
V roce 1871 vychází Nietzschův první větší spis, a to spis „Zrození tragédie z ducha hudby“, v letech 1973-76 pak Friedrich Nietzsche píše „Nečasové úvahy“, z nichž je nejproslulejší zejména ta druhá, nazvaná „O užitečnosti a škodlivosti historie pro život“, v níž se Friedrich Nietzsche obrací proti nemírnému šíření historických poznatků, šíření, které hrozí zahubit skutečný život. Úvahou třetí, „Schopenhauer jako učitel“ a čtvrtou „Richard Wagner v Bayreuthu“ pak Friedrich Nietzsche oslavuje své duchovní učitele, Schopenhauera a Wagnera, jako vychovatele k nové, zušlechtěné kultuře.
Brzy na to se ale Nietzsche během bayreuthských slavností s Wagnerem rozchází – vytýká mu především to, že se svým „Parsifalem“ pokořuje před křesťanským ideálem popírání života (tedy pozemského života).
Po rozchodu s Wagnerem se Nietzsche odklání i od Schopenhauera a začíná spásu hledat ve vědě. V této době vychází pak jeho spis „Lidské, příliš lidské“ (1878-80), věnovaný francouzskému mysliteli Voltairovi.
Rozchod s Wagnerem má ale i jiné důsledky – v roce 1876 se Friedrich Nietzsche poprvé fyzicky zhroutí a musí požádat o jednoroční zdravotní dovolenou: brzy poté je pak na svoji žádost penzionován a v roce 1879 je na čas blízko smrti. Po svém penzionování Nietzsche odchází z Basileje a pobývá většinou v severní Itálii (v Janově, Turínu a Benátkách), na francouzské Riviéře a v létě pak nejvíce v Sils Maria ve švýcarském Engadinu.
Nakonec se ale Friedrich Nietzsche uzdraví – po uzdravení pak napíše „Ranní červánky“ (1881) a „Radostnou vědu“ (1882) a během engadinského pobytu v zimě roku 1882 v něm pak začíná zrát jeho nejznámější dílo, nazvané „Tak pravil Zarathustra“ – toto dílo má být básnickým ztvárněním Nietzschových filosofických myšlenek.
Kromě básnického ztvárnění chce Friedrich Nietzsche svoji filozofii podat i ve formě systematické, tedy ve formě uceleného filosofického systému – Nietzsche má v plánu čtyřsvazkové dílo, nazvané „Vůle k moci.
Pokus o přehodnocení všech hodnot“. Toto Nietzscheho dílo ale nebude nikdy dokončeno, po Nietzscheho smrti je vydáno pouze ve fragmentární formě, a to nejen co se týče formy literární, nýbrž i co do myšlenkového obsahu (ostatně, Nietzscheho všechna pozdní díla jsou fragmentární, aforistická).
Úvodem k „Vůli k moci“ má být Nietzschův spis „Mimo dobro a zlo. Předehra k filozofii budoucnosti“ vydaný v roce 1886. Poté Friedrich Nietzsche práci na svém hlavním díle přerušuje – důvodem je nové vydání jeho raných spisů a práce na knize „Genealogie morálky“ (1887).
V těchto letech Nietzschova osamělost dosahuje svého vrcholu – je bez přátel, jeho knihy vycházejí takřka bez povšimnutí, od posledního vydání Zarathustry pak Nietzsche nenachází nakladatele a všechna svá díla si musí nechat tisknout vlastním nákladem.
V roce 1888 se Friedrich Nietzsche vzepne ke svému poslednímu tvůrčímu vrcholu – jeho tvorba ale již nese znaky jeho budoucí osobní tragédie: nejprve Nietzsche definitivně zúčtuje s R. Wagnerem v dílech „Případ Wagner“ a „Nietzsche kontra Wagner.
Dokumenty psychologa“, poté vzejdou z jeho pera dva divoké útoky proti křesťanství – „Soumrak model“ a „Antikrist“, a konečně na konci roku píše svoji značně emočně přepjatou autobiografii „Ecce homo“.
Na počátku roku 1889 pak přichází tragédie – téměř slepý, tělesně i duševně vyčerpaný Nietzsche utrpí v italském Turínu paralytický záchvat (nejspíše jako důsledek dřívější luetické nákazy) – když se pak po dvou dnech probere z mdlob, rozešle svým známým i různým vysoce postaveným osobnostem dopisy tak zmateného a fantaskního obsahu, že musí být nakonec převezen nejprve do Basileje a pak na jenskou kliniku pro duševně choré.
Zde se pak o myslitele, jehož vědomí už navždy zůstane zastřené, pak po celých příštích dvanáct let bude starat je matka a později i sestra Elisabeth – smrt pak k Nietzschemu přichází 25. srpna roku 1900.