V pracovních táborech jsou tady internováni statisíce „třídních nepřátel“, jen v Čotoku jich je 200 000. Čučche, v překladu „absolutní soběstačnost“, je státním náboženstvím a ekonomickou doktrínou zároveň. Příliš funkční model to není. Země je na pokraji kolapsu, miliony lidí hladoví. Po katastrofálních záplavách v roce 1995 a následném suchu zemřely podle odhadů až tři miliony obyvatel. Režim jsou připraveni bránit čtyři miliony rezervistů, v aktivní službě je další milion vojáků.
Ano, řeč je o Korejské lidově demokratické republice, která ovšem kromě názvu nemá s demokracií pranic společného. Právě v těchto dnech jedna z posledních bašt ultrakonzervativního a totalitního komunismu na světě slaví 100. výročí narození jednoho ze svých zakladatelů a vůdce, který v jejím čele stál více než půl století – Kim Ir-Sena, který se narodil 15. dubna roku 1912.
Severní Korea slaví impozantně. Na oběžnou dráhu měla raketa domácí výroby vynést družici. Měla. Po dvou minutách letu došlo k poruše a raketa se zřítila do moře. Statisíce obyvatel se o selhání ale nikdy nedozví. Média jsou ve státních rukou, nic jako přístup k Internetu neexistuje. Televize nebo rádio? Naprostá většina Severokorejců zná něco takového pouze z doslechu.
Kim Ir-Sen i nadále „zůstává se svým lidem“ a je jeho „věčným prezidentem“. Severokorejcům lze popřát jediné – aby toto „zůstávání“ a „věčnost“ vzaly co nejdříve za své. Aby někdo odklopil ten zvon, který je drží v informačním vakuu. Co nejdříve.