Ivan Alexejevič Bunin, ruský prozaik a básník, autor meditativní, novoromanticky laděné reflexivní lyriky a vynikající povídkář a novelista, přichází na svět 22. října roku 1870 ve Voroněži jako potomek starého ruského šlechtického rodu.
Jako mladý studuje Bunin gymnázium v Jelci, po jehož absolvování pak již v dalším vzdělávání nepokračuje a pracuje v různých příležitostných zaměstnáních – je korektorem, knihovníkem aj.
Literatuře se I. A. Bunin začíná věnovat již v mládí, na konci 19. století se pak dostává do úzkého kontaktu s Gorkého (viz Gorkij, M.) nakladatelstvím Znanije – v této době se Bunin začíná velmi intenzívně věnovat próze.
Na přelomu 19. a 20. století Ivan Alexejevič Bunin též cestuje – během několika let navštíví Afriku, Indii, Cejlon a mnohé evropské země: zážitky z cest je pak výrazně odrazí v jeho básnické i prozaické tvorbě, Bunin ve svých alegoriích uplatní svůj hluboký zájem o východní nauky, zejména pak o taoismus a buddhismus (viz Buddha).
K Velké říjnové socialistické revoluci v Rusku, kdy se moci ve státě zmocní Leninovi bolševici, se Ivan Alexejevič Bunin staví kriticky – odmítá ji a velice ostře se staví proti občanské válce (o jejích hrůzách píše pak v cyklu „Prokleté dny“ {Okajannyje dni}, v bělogvardějské armádě generála Wrangela se zabývá protisovětskou publicistikou), která v Rusku po komunistickém převratu propuká.
V roce 1920 Ivan Alexejevič Bunin odchází do Francie, kde pak setrvá v dobrovolném exilu po celý zbytek svého života, a kde se stává jedním z nejvýznamnějších a nejvýraznějších postav tamní ruské poříjnové emigrace.
Buninova tvorba je tvorbou nostalgicky a retrospektivně zachycující mizející život patriarchální Rusi, Bunin dává jak ve svých básních, tak ve své próze průchod melancholickému stesku po nenávratně ztracené svébytné atmosféře starého carského Ruska.
Ve svých dílech se pak nezaměřuje ale na dějovou stránku věci, nýbrž se snaží předávat čtenáři především pocity a dojmy: tak je tomu již v jeho juvenilních básnických pokusech, např. ve sbírce „Básně“ (Stichi, 1891), tak i v jeho nejslavnějších povídkách, jako jsou „Antonovská jablíčka“ (Antonovskije jabloki, 1900), „Vesnice“ (Děrevňa, 1910), kde se zabývá sociální a společenskou problematikou ruské vesnice, či „Suchodol“ (1911), kde zachycuje život ruské šlechty.
Ivan Alexejevič Bunin je opravdovým mistrem impresionistického detailu – dokladem toho jsou povídky „Sosny“ (1901), „Čangovy sny“ (Sny Čanga, 1915), „Bratři“ (Braťja, 1914) či „Lehký dech“ (Ljogkoje dychanije, 1915): ve všech těchto povídkách se prolíná niterný, vnitřní svět lidského individua s objektivní, vnější realitou.
Po odchodu do emigrace Buninovy tendence nahlížet svoji tvorbou do minulosti ještě zesilují – vznikají prózy „Proces korneta Jelagina“ (Dělo korněta Jelagina, 1927) a Buninův patrně největší literární počin, lyricky laděný autobiografický román „Život Arseňjevův“ (Žizň Arseňjeva, 1930), kde Bunin vyjadřuje cosi jako epitaf klasické ruské kultuře a carskému zřízení.
Buninovo nahlížení světa v tomto díle, a vlastně i ve všech jeho dílech ostatních, je charakteristické svojí poetičností, přesným stylem a tragickou tóninou, v níž je vyprávění vedeno.
Charakteristická je pro Buninovo dílo i hluboká pokora vůči řádu světa (apokalyptické nebezpečí, hrozící morálně labilnímu světu, Bunin ztvární např. v již zmíněné povídce „Bratři“ či v povídce „Pán ze San Franciska“ {Gospodin iz San Franciska, 1915}) a tendence nahlížet jednotlivce a jeho niterný život jako součást jednoho velkého celku.
V roce 1933 se Ivan Alexejevič Bunin stává laureátem Nobelovy ceny za literaturu.
8. listopadu roku 1953 pak Ivan Alexejevič Bunin v Paříži umírá.