„Myslíme-li si nad magnetickou střelkou plavce, který plave ve vodiči ve směru elektrického proudu a dívá se na magnetku, vychyluje se severní pól k jeho levé ruce.“
Takto původně znělo slavné Ampérovo pravidlo plavce, které začátkem minulého století posunulo vývoj lidského poznání kupředu. André Marie Ampére přichází na svět v obci Polémieux nedaleko Lyonu.
Protože v obci není škola, vyučuje ho jeho otec, Jean Jacques Ampére, obchodník a člověk s velkým zájmem o literaturu a filozofii – dětství Ampére prožívá v kultivovaném prostředí plném úcty ke vzdělání. Otcova velká knihovna je pro malého Andrého na dlouhou dobu hlavní zábavou.
Ampére patří k zázračným dětem – jeho nadání ale přitom není jednostranné, je univerzální. Již jako jedenáctiletý studuje díla slavných matematiků Bernoulliho a Eulera, a protože jejich díla jsou napsána latinsky, naučí se tuto řeč během několika týdnů.
Ve svých třinácti pak předkládá lyonské Akademii matematickou práci o kvadratuře kruhu. Do svých osmnácti pak přečte všech dvacet svazků d´Alembertovy a Diderotovy Encyklopedie. Toto dílo pak stojí na počátku pozdějšího Ampérova polyhistorického založení.
V roce 1793 dochází v Ampérově životě k tragické události – jeho otec, ač věrný a přesvědčený vyznavač Rouseaua, je obviněn ze sympatií k roayalistům, zatčen a popraven.
Osmnáctiletý Ampére nese ztrátu otce velmi těšce – celý rok je v hluboké depresi, sedává jen tak, bez hnutí nebo mechanicky rozděluje hromádky písku. Z otřesu se pak dostává až všestranným studiem – zajímá se prakticky o vše: o matematiku, fyziku, filozofii, biologii, psychologii, botaniku. Čte Rousseaovy spisy, studuje starověké jazyky, zamilovává si římskou poezii. V této době kromě latiny ovládá již i italštinu a řečtinu.
V letech 1796-1801 je pak Ampére soukromým učitelem matematiky, chemie a jazyků v Lyonu.
V roce 1799 se pak po dlouhé známosti, které se sama dívka i její rodina zprvu velice brání, žení s o dva roky starší, plavovlasou Julií Carronovou. Po roce manželství se v Ampérově rodině rodí syn Jean Jacques.
V roce 1802 je Ampére jmenován profesorem fyziky a chemie na Ústřední škole v Burgu. V té době píše svoji první vědeckou práci z teorie pravděpodobnosti „Úvod do matematické teorie her“ , která je pak velmi vysoce ohodnocena tehdejšími kapacitami mezi francouzskými matematiky J. d´Alambertem a P.S. Laplacem. Díky jejich doporučení pak Ampére získává v roce 1803 profesuru matematiky, fyziky a astronomie na lyceu v Lyonu.
V témže roce umírá na tuberkulózu Ampérova žena a on znovu, tak jako po smrti otce, uzavře do sebe, do stavu hluboké beznaděje. Ampére býval i předtím uzavřený, citlivý, nepraktický a roztržitý, avšak smrt manželky tyto jeho povahové rysy prohloubila mnohonásobně.
Ze stavu hluboké deprese ho dostává, tak jako před deseti lety, všestranné studium, v roce 1805 ho od žalu a náboženského mysticismu očišťují fyzikální pokusy, které začíná provádět na půdě pařížské Polytechniky. Na této škole se roku 1804 Ampére stává repetitorem, v roce 1807 profesorem a v roce 1808 pak generálním inspektorem.
V roce 1806 se Ampére po krátké známosti žení s Jean F. Pototovou, která mu o rok později přivádí na svět dceru Albinu. Jeho manželství je však velmi nešťastné, obě jeho děti, Albinu i syna Jeana, vychovává jeho sestra Josefína. Manželé spolu nežijí a jejich svazek nadobro končí smrtí Ampérova tchána a finančními spory, které po ní nastávají – Ampére se zachová v nastalé situaci velkoryse: zříká se veškerých nároků (jedná se přitom o částku 170 tisíc franků). Manželství není přitom nikdy rozvedeno.
V této nelehké době je Ampére hlavně matematikem, věnuje se teorii pravděpodobnosti, variačnímu počtu a pracím z matematické analýzy.
V roce 1814 je Ampére jmenován členem pařížské Akademie věd – jeho jmenování je uznáním jeho práce v oblasti diferenciálních rovnic. V této době je již slavným a uznávaným vědcem, stává se rytířem Čestné legie, je členem řady učených společností po celé Evropě, je jmenován členem londýnské Královské společnosti.
Celý svůj profesní život tráví André Marie Ampére na pařížské Polytechnice. Zde začíná poprvé se svými fyzikálními pokusy, zde působí pedagogicky, zde posléze vytvoří i své největší objevy.
Přestože se cítí být Ampére celý život matematikem, svoji proslulost získá nakonec v oboru jiném – v nauce o elektřině, či lépe řečeno, v nauce o elektromagnetismu, kterou se zabývá víceméně pouze v letech 1820-1827, kdy jeho zájem o tuto problematiku probouzí dánský fyzik H. Ch. Oersted svým objevem vychýlení magnetky v blízkosti vodiče, kterým protéká elektrický proud. Ampére jeho pokusy zopakuje a již dva měsíce po zveřejnění Oerstedových objevů vystupuje v pařížské Akademii a zveřejňuje svůj poznatek o vzájemném silovém působení proudovodičů. Toto pravidlo, známé pod názvy pravidlo plavce, pravidlo pravé ruky či pravidlo palce, pak Ampérovi zajistí navždy místo v dějinách fyziky.
Ampére pak svůj poznatek o elektromagnetismu rozvíjí a vypracuje nakonec promyšlenou a matematicky zpracovanou teorii sil, které nazývá silami elektrodynamickými. Objevem těchto sil pokládá Ampére základ nové oblasti fyziky – elektrodynamice.
Ampérův přínos vědě je nedocenitelný. Tam, kde Oersted hovoří jen neurčitě o elektrickém konfliktu – conflictus elektrici – tam Ampér přesně formuluje pojem elektrického proudu a elektrického napětí. Jeho zásluhou se elektrický proud stává přírodním dějem, vzniká nauka o elektřině v pohybu, o elektřině schopné práce.
V dalších letech Ampére ve svých elektrodynamických pokusech pokračuje – definuje směr elektrického proudu jako směr pohybu kladného elektrického náboje, zavádí severní a jižní pól magnetu, objevuje solenoid. Též Ampére teoreticky odvodí Coloumbovo „náboje či póly magnetu na sebe působí přitažlivými či odpudivými silami.“
Při svých pokusech André Marie Ampére pak též teoreticky odvozuje velikost tajemného působení dvou nezávislých elektrických proudů. Tento vztah, nazývaný jako Ampérův zákon, je přísně analogický mechanistické newtonovské fyzice. Do svých teorií Ampére začleňuje i magnetismus, čímž vzniká nový obor – elektromagnetismus, který pak zakrátko vydává i své první technické aplikace
Na Ampérovu radu sestavuje francouzský fyzika D. A. Arago první elektromagnet, v roce 1822 pak sám Ampére sestrojí první solenoid, tj. cívku protékanou proudem. Ampére též vynalézá kolektor pro dynama s trvalými magnety a svojí myšlenkou jehlového telegrafu předznamenává Gaussův a Weberův objev elektromagnetického telegrafu.
Ampére se pokouší při svých výzkumech najít i podstatu elektřiny a magnetismu a v lednu roku 1821 předkládá teorii, ve které o magnetismu uvažuje jako o působení hypotetických atomárních a molekulárních proudů, což je myšlenka, která se později objeví v Bohrově modelu atomu s jeho elektronovými orbitami. Též ho zajímá podstata zemského magnetismu a přiklání se k názoru, že je působen proudy protékajícími v zemi, v níž náhodným seskupením hornin vznikly galvanické články.
V roce 1822 polemizuje s Ampéreho výzkumy M. Faraday ve své práci „Experimentální výzkumy elektřiny“. Ampére mu v témže roce odpoví prací „Sborník měření z elektromagnetismu“ kde svoje zákony úspěšně obhájí.
Ampérův soustavný zájme o elektromagnetismus pak končí roku 1826 publikací souhrnného díla „Teorie elektromagnetických jevů vyvozená výlučně z pokusů“ . Tato práce je shrnutím všech Ampérových výzkumů elektromagnetismu.
Po roce 1827 obrací Ampére svůj zájem nejen zpět k matematice, ale zabývá se též lingvistikou, historií, botanikou a zoologií. Píše též verše a obsáhlá filosofická pojednání o vztahu náboženství a rozumu. Rozpracovává dílo „Pokus o filozofii věd, aneb analytický výklad přirozené klasifikace všech lidských poznatků“, jehož první část vychází v roce 1834. Druhou část dokončuje a po Ampérově smrti vydává jeho syn Jean Jacques (ten se stává významným francouzským spisovatelem a literárním kritikem) v roce 1843.
Po roce 1830 se Ampére stává členem mnoha vědeckých společností celé Evropy. I přes zhoršující se zdraví též stále pracuje na pařížské Polytechnice. Přestože je Ampére již slavný ve vědeckých kruzích a přestože stále pilně pracuje, jeho finanční situace, která ostatně nikdy nebyla příliš dobrá, se začíná ještě více zhoršovat.
Začátkem léta 1836 pak odjíždí André Marie Ampére na inspekční cestu do Marseille, kde se jeho zdravotní stav (bolesti v krajině srdeční a dýchací obtíže) náhle prudce zhorší.
10. června roku 1836 pak André Marie Ampére, daleko od Paříže, od své rodiny a svých přátel, v Marseille umírá. Umírá přitom v takové finanční tísni, že jeho dcera má velké potíže s úhradou jeho pobytu v nemocnici i s výdaji za pohřeb.
Význam Ampéra je pak plně doceněn až po mnoha letech, tehdy, když pokračovatelé jeho výzkumů ( teoretici M. Faraday, W. Kelvin, W. Weber, objevitelé nových měřících metod Ch. Wheastone, J. Henry, J. B. L. Foucalt, konstruktéři elektrických přístrojů M. Depréz, F. W. G. Kohlrausch aj.) podtrhují převratnost jeho objevů.
Ampérova práce je pak překonána až s nástupem klasické elektrodynamiky J. C. Maxwella a jeho pokračovatelů H. R. Hertze a H. A. Lorentze.
V roce 1869 jsou přeneseny Ampérovy pozůstatky z Marseille do Paříže. V Lyonu, v městě Ampérova dlouholetého působení, je mu v roce 1888 postaven pomník, v rodném Polémieux je mu roku 1906 odhalena pamětní deska. Ve stejném místě je pak roku 1931 otevřeno Ampérovo muzeum.
V roce 1881 navrhuje První mezinárodní elektrotechnický kongres, konaný v Paříži, nazvat základní jednotku pro elektrický proud Ampérovým jménem. Tato jednotka, schválená v roce 1893 v Chicagu Čtvrtým mezinárodním elektrotechnickým kongresem, pak zajistí jménu André Marie Ampére nesmrtelnost.