Jaroslav Heyrovský (20.12.1890-27.3.1967): Objevitel polarografie

[adsenseyu1]

Jaroslav Heyrovský, český vědec a jeden ze dvou českých laureátů Nobelovy ceny, objevitel polarografie, přichází na svět 20. prosince roku 1890 v Praze v právnické rodině.

Po ukončení základní školní docházky studuje Heyrovský na akademickém gymnáziu, kde se zajímá hlavně o chemii, fyziku a matematiku. V posledním ročníku gymnázia je jeho spolužákem i Karel Čapek.

Po gymnáziu začíná Jaroslav Heyrovský studovat na filosofické fakultě Univerzity Karlovy (do roku 1921 pod ní patří i přírodní vědy)(viz Karel IV. Lucemburský), ale po dvou letech přestupuje na londýnskou University College. Tady se hodlá věnovat fyzikální chemii, která u nás v té době nemá žádného alespoň trochu významného představitele.

V Londýně Jaroslav Heyrovský navštěvuje přednášky Fredericka G. Donnana, jenž je znám především pro své objevy z oblasti biologie (mj. Donnan je autorem vztahu, který se užívá pro vysvětlení některých elektrických jevů na buněčných membránách).

Donnan se ale zabývá též elektrochemickými problémy, např. elektrochemií aluminia. A tou se také začne zabývat Jaroslav Heyrovský, když po získání bakalářské hodnosti začíná v roce 1913 „postgraduální“ studium v Donnanově laboratoři. Současně se stává demostrátorem (v anglickém prostředí jde o pedagogického asistenta).

O prázdninách roku 1914 zastihne Jaroslava Heyrovského v Praze válka, a protože je tělesně slabý, rukuje ke zdravotní službě (slouží např. v nemocničních laboratořích v Táboře a v Iglsu v Tyrolsku) – v roce 1918 pak Jaroslav Heyrovský píše disertační práci a skládá rigorózní zkoušku – jeho zkoušejícími jsou dva slavní čeští přírodovědci – B. Brauner a B. Kučera.

Po úspěšném absolvování zkoušky začíná Jaroslav Heyrovský pracovat v univerzitním fyzikálním ústavu na výzkumu Kučerovy rtuťové kapkové elektrody. Kromě této práce je asistentem profesora Braunera a v roce 1920 se habilituje.

V roce 1921 se Jaroslav Heyrovský začíná zabývat myšlenkou, že by měl zkusit měřit elektrický proud, který prochází článkem s rtuťovou elektrodou, mění-li se vnější napětí. Poprvé tento pokus vyzkouší na Nový rok 1922, 10. února jsou pak jeho pokusy korunovány úspěchem.

Heyrovský si ihned uvědomuje, že učinil významný objev, že se mu podařilo objevit elektrolýzu kapkovou elektrodou. V příštích dnech, týdnech a měsících pak svůj objev propracovává a nakonec výsledky svého výzkumu publikuje v Chemických listech a v anglické a francouzské verzi i ve významných zahraničních časopisech.

Na podzim téhož pak začíná Jaroslav Heyrovský pracovat se skupinou vědců, kteří se zabývají rozvíjením jeho objevu. V roce 1924 pak přichází další významný objev – výzkumníci objevují schodovitý průběh závislosti elektrický proud-napětí (tzv. vlny) v případě, že v elektrolyzovaném roztoku je příměs látky reagující na elektrodu. Výška tohoto schodu je přímo úměrná koncentraci této příměsi, což je základem použití Heyrovského metody při chemických rozborech.

V roce 1925 pak Jaroslav Heyrovský společně se svým japonským spolupracovníkem a žákem M. Shikatou sestavuje přístroj na automatickou registraci závislosti proud-potenciál. Nazve jej polarografem a elektrolýzu se rtuťovou kapkovou elektrodou přejmenovává na polarografii.

Heyrovského polarografie pak, díky potřebě rychlých automatických metod v průmyslu, zažívá prudký růst zájmu – po druhé světové válce se zařadí mezi pět nejpoužívanějších fyzikálních metod v analytické chemii.

Jak věhlas Jaroslava Heyrovského a jeho metody roste doma i ve světě, rozvíjí se i jeho vědecká kariéra – v jedenatřiceti letech se stává mimořádným a v pětatřiceti letech řádným profesorem. V roce 1950 pak vzniká pod jeho vedením samostatný Polarografický ústav.

Vrcholem Heyrovského kariéry je pak získání Nobelovy ceny, kterou za své výzkumy a objev polarografie získává v roce 1959.

Jaroslav Heyrovský umírá 27. března roku 1967 v Praze.

[adsenseyu2]

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.