Karen Horneyová. Významná kritička Freuda

Karen Horneyová, německá psychiatrička (psychoanalytička) a psycholožka skandinávského původu, žijící většinu života ve Spojených státech amerických, zakladatelka American Institute of Psychoanalysis, společně s H. S. Sullivanem reprezentantka tzv. druhé větve dynamicko-kulturní psychoanalytické školy, přichází na svět v roce 1885 v německém Hamburku jako mladší ze dvou dětí Berndta Danielsena, námořního kapitána norského původu.

Horneyové dětství není snadné – otec je bigotním luteránem a neschvaluje vzdělávání žen, Horneyová si jen těžko prosadí rozhodnutí vystudovat lékařské vědy.

Nakonec Karen Horneyová svoji vůli prosadí a po studiu na střední škole v Hamburku odchází na univerzitu ve Freiburgu, kde studuje medicínu – během studií se pak Horneyová seznámí se studentem práv O. Horneyem, za něhož se v roce 1909, jako studentka lékařství na Berlínské univerzitě, vdává.

Ještě za studií se Karen Horneyová začíná poměrně záhy zajímat o v její době ještě poměrně mladý vědní obor – psychiatrii. Blíže se o ní pak začíná zajímat v okamžiku, co sama vyhledává lékařskou pomoc kvůli záchvatům nervového vyčerpání a deprese u terapeuta Karla Abrahama – když pak zdárně ukončuje studium lékařství na Berlínské univerzitě (1915), jsou tématem její disertační práce traumatické psychózy.

V letech první světové války Karen Horneyová pracuje s vojáky, kteří utrpěli nervový otřes po výbuchu granátu a s dalšími psychiatrickými pacienty ve vojenské psychiatrickou-neurologické nemocnici a v Berlínském sanatoriu.

Po válce pak Karen Horneyová začíná působit v berlínském Psychoanalytickém ústavu a otevírá si privátní praxi, kde léčí převážně ženy.

V průběhu dvacátých let se Karen Horneyová soustředí na reformu psychoanalytického pohledu na ženy, pohledu, který je do té doby určován učením Freudovým – přichází s teorií, že ženy netrpí vůči mužům závistí proto, že nemají penis, ale že jí trpí spíše kvůli obecnému nadřazenému postavení mužů ve společnosti. Kastrační komplex u dívky podle Horneyové vzniká pak následkem zásadní frustrace její touhy napodobit otce, jehož pohlaví s sebou nese četné společenské a sexuální výsady.

Horneyové teorie je přijata odbornou veřejností vcelku pozitivně, částečně pak i proto, že se ve své podstatě nikterak výrazně neodchyluje od freudovské doktríny. Zároveň pak posiluje i její pověst zajímavě a samostatně myslící osoby a specialistky na ženskou psychologii.

V roce 1926 dochází v životě Horneyové k zásadnímu zlomu – rozchází se s manželem a v roce 1932 odchází do Spojených států amerických, do Chicaga, kde spoluzakládá tamější psychoanalytický ústav.

V roce 1934 pak Karen Horneyová přesidluje do New Yorku, kde začíná vyučovat na Nové škole sociálního výzkumu a kde se stává členkou Newyorské psychoanalytické společnosti a institutu.

Ve třicátých a čtyřicátých Karen Horneyová vypracovává svoji teorii osobnosti a rozvíjí nové pojetí neurózy, které se odchyluje od klasické freudovské doktríny zejména v tom, že vznik neurózy vysvětluje spíše sociokulturními než-li biologickými faktory.

Své nové pojetí neurózy Karen Horneyová shrnuje ve své první knize „Neurotická osobnost naší doby“ (1939).

Po vydání své druhé knihy, „Nové cesty v psychoanalýze“ (1941), se Karen Horneyová rozchází z Newyorskou psychoanalytickou společností a institutem – důvodem rozchodu je právě její druhá kniha, v níž zkoumá různá freudovská pojetí analýzy a nabízí vlastní alternativu, přičemž dochází k závěru, že neurotik se nemusí smiřovat se životem, jenž se vyznačuje osobními zmatky, jak tvrdí Freud, a že analytik by měl hrát aktivnější roli v léčbě pacientů, aby jim lépe pomohli zbavit se symptomů neurózy: členové Newyorské psychoanalytické společnosti a institutu jsou revizionistickými názory Horneyové natolik pobouřeni, že ji přinutí společnost opustit a zbavují ji i místa pedagožky.

Karen Horneyová po odchodu z psychoanalytické společnosti pak zakládá Společnost pro zdokonalení psychoanalýzy a její výcvikovou pobočku, již zmíněný American institute of Psychoanalysis (Americký psychoanalytický institut), jenž je po smrti Horneyové přejmenován na Kliniku Karen Horneyové.

Dalšími významnými díly Horneyové jsou: „Sebeanalýza“ (1942), „Uvažujete o psychoanalýze?“ (1946), „Naše vnitřní konflikty“ (1945), „Neuróza a růst člověka“ (1950) a „Psychologie ženy“, dílo, které vychází až pod její smrti, v roce 1967.

Karen Horneyová, první a nejlepší kritik představ Sigmunda Freuda o ženské neuróze a mnoha jeho teorií o neurózách vůbec, umírá v roce 1952.