Attila Hun, nejslavnější z hunských dobyvatelů Evropy, přezdívaný Bič Boží, přichází na svět v hunském tažení někde poblíž Dunaje. Jeho otcem je Mundiuch, bratr Ruy a Octara, kteří se v době jeho narození dělí o panství nad nejpočetnějším hunským kmenovým svazem. Attilovou matkou je jedna z žen početného Mundiuchova harému, snad Číňanka.
Když je Attilovi šest let, jeho otec umírá a jeho syn je pak svěřen do poručnictví svého strýce Ruy, nejmocnějšího Huna té doby. Ve třinácti letech je Attila Římany poslán do římské říše, do Ravenny, jako rukojmí. Cílem této římské taktiky není jen získat záruku pro dodržování uzavřených smluv mezi Huny a Římem, nýbrž také ovlivňovat barbarské mladíky z vlivných rodin, aby v budoucnosti byli k Římu vstřícnější. V případě Attily se však jejich úmysl dokonale míjí účinkem.
V roce 434, ve svých necelých čtyřiceti letech, se Attila po smrti svého strýce ujímá vlády, zpočátku společně se svým bratrem Bledou, kterého dějepisci popisují jako hýřivého opilce, milujícího nade vše hostiny a svého šaška, trpaslíka Zerkona.
Attila ale touží vládnout neomezeně a tak v roce 445 svého bratra zabije.
K udržení své moci využívá pak Attila i náboženského kultu – prohlásí, že meč, který najde jeden z jeho poddaných zaražený v zemi a který původně snad patřil Skythům (ti meč v dávných dobách skutečně uctívali), je zbraní boha války a že tato zbraň mu je jako vyvolenému vůdci svěřena.
Ve čtyřicátých letech Attila, toužící po válečné kořisti z bohatých východořímských provincií, proti východořímské říši podniká dva ničivé výpady. Pro záminku nejde daleko – obviní východořímskou vládu, že platí opožděně dohodnuté „výkupné za mír“ atd. Záminkou k prvnímu vpádu v roce 441 se stane obvinění, že biskup z města Margu pronikl násilně za Dunaj a vyraboval tam hrobky hunských náčelníků.
Po zvláště zničujícím vpádu v roce 447 se eunuch Chrýsafios, nejmocnější Theodosiův ministr, rozhodne učinit jim jednou provždy přítrž. Když do Constantinopole zavítá Edekón, jeden z nejvlivnějších mužů Attilovi družiny, nabídne mu Chrýsafios ohromné bohatství za Attilovu vraždu. Edekón nabídku přijme, ale odmítne si vzít 50 liber zlata, které mu Chrýsafios nabídne – prý by vzbudil podezření, kdyby se do Attilova ležení vrátil s takovým bohatstvím.
Chrýsafios proto rozhodne, že k Attilovi bude vysláno přátelské poselstvo, jehož bude Edekón členem. Teprve v Attilově ležení se pak Edeón s Chrýsafiosem dohodnou, jak a kde dojde k předání zlata, aby se vyhnuli Attilově podezření. Nikdo z poselstva, kromě tlumočníka Bigila, nemá o spiknutí ani tušení.
Celé spiknutí pak ale končí naprostým fiaskem – Edekón buď neměl nikdy v úmyslu Attilu zabít nebo je na to příliš zbabělý, nicméně Chrýsafiův plán Attilovi prozradí. Attila pak po Theodosiovi požaduje Chrýsafiovo vydání.Ale Theodosius svého ministra nevydá a vypadá to, že Attila na tom ani nikterak moc netrvá.
V roce 450 umírá na následky pádu z koně Theodosius a novým východořímským císařem se stává Martianus, který s politikou výkupného za mír rázně skoncuje.
Ale Attilovi to nevadí – jeho novým cíle se stává úrodná Galie daleko na západě, území, o něž se dělí západořímská říše s vizigótským královstvím, jemuž panuje Theodorich.
Původně chce stárnoucí Attila zaútočit pouze na Vizigóty, ale to mu nestačí – rozhodne se proto zaútočit i na západořímskou říši. Záminkou k útoku je pikantní aféra – sestra císaře Valentiniana III., Iusta Grata Honoria, má milostný poměr se svým majordomem Eugeniem. Když vše vyjde najevo, je Eugenius popraven a Honoria je rychle zasnoubena se stárnoucím senátorem Herculanem. Tehdy zoufalá Iusta zosnuje plán – jednoho ze svých sluhů vyšle za Attilou, jestli by ji z jejího tíživého postavení nevysvobodil a nepojal za manželku.
Attila ihned odpoví – žádá Iustu Honorii a polovinu říše jako věno. Když je odmítnut, vyráží na počátku roku 451 v čele obrovské armády složené z Hunů a jejich germánských poddaných a spojenců na Řím. Spoléhá přitom na pomoc Geisericha, vůdce germánského kmene Vandalů, který v té době ovládá severní Afriku, ale jeho pomoci se nedočká. Kromě toho se západořímskému vojevůdci Flaviu Aetiovi podaří uzavřít spojenectví s vizigótským králem Theodorichem, svým bývalým nepřítelem – Attilovi naděje na úspěch jsou tedy ztenčeny již předtím, než-li se vůbec vydá na cestu.
Zpočátku se ale Attilovi v Galii daří. Dobývá jedno město za druhým a z každého si odnáší bohatou kořist. Po dobytí Met zamíří k Orléans. Po dlouhém obléhání jej dobude, ale Aetius z Theodorichem jej donutí z města zase ustoupit. Krátce nato se pak Hunové a západořímská a vizigótská vojska střetnou na Katalaunských polích v kraji Champagne. Zde i za cenu velkých ztrát (padl např. Theodorich) zvítězí Aetius. Poražené Huny ale nepronásleduje, nechá je odtáhnout.
Tato polovičatost se mu vymstí – v roce 452 vyráží Attila na své poslední tažení, při kterém zamíří do severní Itálie. Jen nedostatek zásob a mor, který v Itálii právě vypuká, ho odradí od pochodu na Řím. Přesto je utrpení severoitalských měst nezměrné.
O rok později, když se Hunové připravují na další útok proti východořímské říši, zatouží Attila po nové manželce do svého harému. Jeho nevěstou je dívka germánského původu jménem Ildico. Po bouřlivé hostině a svatební noci je pak Attila ráno nalezen mrtvý na svatebním lůžku s plačící Ildico u nohou. Udusil se, když mu ve spánku začalo krvácet z nosu.
Attilova smrt znamená i konec Hunů. Říše postavená na vratkých základech padne, podmaněné národy se osvobozují. Evropa ale už nikdy nebude jako dřív – začíná středověk…