Erwin Rommel, německý polní maršál, jedna z významných postav druhé světové války, generál, jehož profesionální kvality oceňoval i britský ministerský předseda sir Winston Churchill (viz Churchill, Winston Spencer), přichází na svět v Heidenheimu (nedaleko Ulmu) 15. listopadu roku 1891 v rodině učitele a dcery prezidenta Württemburského vévodství.
Armáda Erwinovi učaruje již v dětství, a tak není divu, že v roce 1910 jako důstojnický kadet rukuje do 124. pěšího pluku. Po absolvování pěchotní školy v Gdaňsku má pak v roce 1912 hodnost poručíka. Za první světové války se Rommel účastní bojů ve Francii, Rumunsku a Itálii, kde si vyslouží Železný kříž první třídy a povýšení do hodnosti kapitána – 26. října roku 1917 vede bodákový útok proti italským jednotkách v horském postavení a za cenu jen nepatrných ztrát zajme devět tisíc nepřátelských vojáků a získá více než osmdesát těžkých děl.
Po válce zůstává Erwin Rommel v okleštěné německé armádě, kde pak pravidelně postupuje v hodnostech a kde střídá různé velitelské funkce u pěchoty s prací instruktora výcviku. V roce 1937 vydává své poznatky o taktice vedení boje v knize nazvané „Pěchota útočí“. Ve stejném roce se stává velitelem osobní tělesné stráže Adolfa Hitlera (viz Hitler, Adolf), kde je pak povýšen již do hodnosti brigádního generála.
Po úspěšném útoku nacistických armád na Polsko požádá pak Erwin Rommel Hitlera, aby mu v nadcházející připravované invazi do Francie přidělil velení nějaké armádní divize – Hitler mu vyhovuje a 15. února roku 1940 Erwin Rommel přebírá velení 7. tankové divize.
Během útoku na Francii (v květnu až červnu 1940) uplatní Erwin Rommel taktiku, která mu pak bude vlastní po celý zbytek jeho vojenské kariéry – jeho vojska postupují s bleskovou rychlostí, Rommel využívá s oblibou momentu překvapení, své tanky raději koncentruje k proražení nepřátelské linie, než aby je rozvinul po celé šíři fronty.
Rommel ale není typický velitel druhé světové války – liší se tím, že vždy, oblečen ve své uniformě a s tankovými brýlemi na čele, stojí v čele svých vojáků (podobně postupuje i jiný německý generál, Heinz Guderian {viz Guderian, Heinz}). Takto postupuje s předvojem svých sil, nikdy si nenechá ujít možnost získat aktuální informace o situaci na bojišti.
V závěru francouzského tažení si Rommelova 7. tanková divize vyslouží přezdívku „divize duchů“ – důvodem jsou její nečekané a rychlé přesuny a překvapivé útoky tam, kde to nepřítel nečekal.
Ve Francii Erwin Rommel v čele svých jednotek zajme téměř sto tisíc francouzských vojáků a zničí více než 450 francouzských tanků a také tisíce zásobovacích vozidel a dělostřeleckých zbraní. Jeho ztráty jsou přitom velmi nízké – 2500 mužů a 42 tanků.
Po obsazení Francie je Erwin Rommel odměněn rytířským křížem, povýšen na generálmajora a jmenován velitelem Afrikakorpsu, armády určené k podpoře Mussolinoho italských jednotek v severní Africe, bojujícím proti vojskům Spojenců.
I v severoafrických pustinách používá Erwin Rommel svoji osvědčenou taktiku bleskurychlých akcí a měsíc po svém příjezdu dobude v únoru roku 1941 své první vítězství nad britskými jednotkami, vítězství, při kterém zajme dva britské generály – během následujícího roku se z Rommela, v roce 1942 jmenovaného polním mašálem, stává jeden z nejslavnějších vojenských vůdců celé druhé světové války jeho největším úspěchem se stává v červnu 1941, přesněji 21. června, dobytí klíčového přístavního města Tobrúku.
Ale Tobrúk je vrcholem Rommelova afrického tažení. Když totiž Německo útokem na Sovětský svaz otevře východní frontu, stává se ze severní Afriky pouze druhotné bojiště. Erwin Rommel začíná mít problémy se zásobováním a navíc se na britské straně stává velitelem Bernard Law Montgomery, muž, který ví, jak německým vojskům čelit.
Když se pak v listopadu 1942 vylodí západně od Rommelova postavení americké jednotky a otevřou v severní Africe druhou frontu, je zkáza Rommelových vojsk dokonána – přes Hitlerův příkaz, že Rommelova vojska musí bojovat do posledního muže, se Erwin Rommel 6. března roku 1943 britsko-americkým vojskům vzdává a krátce na to je evakuován do Německa.
15. července 1943 pak Rommel odchází do Francie, kde přebírá zodpovědnost za posílení obrany proti očekávané spojenecké invazi. Tvrdí, že je nutné nasadit tankové zálohy, které by zničily spojenecké jednotky ihned po jejich vylodění, ale Hitler jeho požadavky ignoruje.
V okamžiku vylodění Spojenců je Erwin Rommel na dovolené v Německu. Okamžitě spěchá zpět, do Francie, a ujímá se obrany pláží. Jeho obrana, i díky tomu, že Hitler stále odmítá nasadit záložní tankové jednotky, nemůže být dlouho úspěšná…
Pak je polní maršál Erwin Rommel během bitvy 17. června roku 1944 raněn, když britský stíhač zaútočí na jeho štábní vůz – Rommel utrpí vážná zranění hlavy, z nichž se pak léčí v Německu. Do své velitelské pozice se už nikdy nevrátí.
Důvodem je bombový atentát na Adolfa Hitlera provedený 20. července 1944 německými důstojníky – Erwin Rommel se sice na atentátu nepodílí, ale protože o něm věděl (spiklenci ho oslovují již na začátku roku 1944) a mlčel, je zahrnut v následujících čistkách mezi konspirátory. Přitíží mu i to, že je Spojenci označen za jednoho z mála německých vůdců, s nímž jsou ochotni jednat jako s hlavou německého státu o ukončení války.
14. října pak Rommela navštíví dva Hitlerem vyslaní generálové – dávají mu na vybranou: buď spáchá sebevraždu nebo bude veřejně souzen, popraven a bude postižena i celá jeho rodina. Erwin Rommel neváhá a požije jed, kteří generálové přinášejí sebou. Veřejnosti je oznámeno, že polní maršál Erwin Rommel zemřel na komplikace způsobena jeho zraněním z fronty. Pohřben je Rommel se všemi vojenskými poctami.