Ferdinand II. Habsburský, římskoněmecký císař a český a uherský král, přichází na svět 9. července roku 1578 ve Štýrském Hradci jako syn arcivévody Karla Štýrského (je tedy vnukem císaře Ferdinanda I. Habsburského {viz Ferdinand I. Habsburský}) a Marie Bavorské.
V mládí je Ferdinand II. vychováván v rodném Štýrském Hradci, v letech 1590-95 pak studuje na jezuitské akademii v Ingolstadtu – právě zde jsou patrně kořeny jeho pozdějšího bigotního katolicismu. V roce 1596 se Ferdinand II. ujímá vlády v rodném Štýrsku – země za jeho vlády projde násilnou rekatolizací. Po smrti císaře Rudolfa II. Habsburského (viz Rudolf II. Habsburský) je za vlády Rudolfova bratra Matyáše (bezdětného) císařem vybrán za budoucího habsburského panovníka – v roce 1617 je pak Ferdinand II. Habsburský českými stavy (s určitými výhradami ze strany stavů protestantských) vybrán za českého krále, ke korunovaci pak dochází 29. června téhož roku.
O rok později, v roce 1618 je Ferdinand II. Habsburský korunován králem uherským.
V roce 1619, po smrti císaře Matyáše, nastupuje Ferdinand II. na post římskoněmeckého císaře (korunován je 9. září), krátce předtím, na konci srpna téhož roku, jej pro jeho snahy o rekatolizaci českých zemí, čeští stavové zbavují českého trůnu, na který pak usedá Friedrich V. Falcký (viz Friedrich V. Falcký).
Po svém sesazení z trůnu českého krále se pak Ferdinand II. stává jedním z vůdčích představitelů tzv. Katolické ligy (bude jím po celou třicetiletou válku), s jejíž podporou pak porazí české stavy a ujme se po bitvě na Bílé hoře (8. listopadu roku 1620) opětovné vlády nad českými zeměmi.
Začátek druhého Ferdinandova panování v Čechách je poznamenán krutým vyrovnáním se s odbojnými stavy – na Staroměstském náměstí v Praze je popraveno za účast ve stavovském povstání dvacet sedm českých pánů (21. června roku 1621, mimo jiné Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic či Václav Budovec z Budova, ), mnoho dalších odchází do exilu, dochází k rozsáhlým konfiskacím majetku – české země procházejí násilnou rekatolizací, protestantství je likvidováno.
V roce 1627 pak císař Ferdinand II. Habsburský vydává tzv. Obnovené zřízení zemské (na Moravě je vydáno v roce 1628), de facto novou zemskou ústavu, která omezuje moc zemských sněmů, prohlašuje český trůn za dědičný pro habsburské panovníky, zrovnoprávňuje německý jazyk s českým a vyhlašuje za jediné přípustné náboženství katolicismus – po vydání této ústavy pak české a moravské země opouští desetitisíce obyvatel, kteří ke katolické církvi odmítají přestoupit, z rodné vlasti odchází mimo jiné např. Jan Amos Komenský (viz Komenský, Jan Amos).
Na mezinárodním poli dosahuje Ferdinand II. Habsburský výrazných vojenských úspěchů za třicetileté války, a to především zásluhou svého vojevůdce a generalissima císařským vojsk Albrechta z Valdštejna (viz Albrecht z Valdštejna).
V roce 1635 pak Ferdinand II. Habsburský uzavírá tzv. pražský mír se saským kurfiřtem Janem Jiřím Saským – následkem toho jsou od českých zemí odtrženy Horní a Dolní Lužice.
Za svého života je Ferdinand II. Habsburský dvakrát ženatý – poprvé s Marií Annou Bavorskou, s níž má sedm dětí: Kristýnu, Karla, Ferdinanda (pozdější císař a král Ferdinand III. {viz Ferdinand III. Habsburský}), Marii Annu, Cecílii Renatu a Leopolda Viléma, Ferdinandovou druhou ženou je pak Eleanora Mantovská. Toto manželství je pak bezdětné.
Ferdinand II. Habsburský, panovník, jehož vláda znamená začátek panování habsburského absolutismu v českých zemích, umírá 15. února roku 1637 ve Vídni, jeho ostatky jsou uloženy ve Štýrském Hradci.