Georgij K. Žukov. Od Moskvy až do Berlína

Georgij Konstantinovič Žukov, maršál Sovětské armády, nejvýznačnější sovětský generál druhé světové války, muž, který úspěšně ubrání Moskvu proti německému útoku, obklíčí a porazí nacistickou armádu u Stalingradu, zvítězí v rozhodující bitvě druhé světové války u Kurska a nakonec dovede svá vojska až do Berlína, přichází na svět 2. prosince roku 1896 ve vesnici Strelkovka asi devadesát kilometrů východně od Moskvy v rolnické rodině.

Jeho dětství a mládí není významné ničím zvláštním, v patnácti letech se začíná učit kožešníkem. V roce 1915 je Žukov odveden k jezdectvu ruské carské armády, v níž dosáhne hodnosti četaře – v zahajovacích bojích první světové války proti Němcům je pak několikrát vyznamenán za statečnost. Za bolševické revoluce pak G. K. Žukov slouží v jezdectvu Rudé armády a v březnu roku 1921 vstupuje do komunistické strany.

Dvacátá a třicátá léta jsou léty Žukovova kariérního postupu v armádě nového státu, Sovětského svazu, v roce 1939 v hodnosti sborového velitele vede sovětské a mongolské spojené síly při úspěšné obraně proti japonským vojskům u Chalcyn-Golu. V bojích podél mandžusko-mongolské hranice způsobí Georgij Žukov Japoncům ztrátu více než šedesáti tisíc vojáků – za odměnu jej pak čeká povýšení na armádního generála a jmenování do funkce kyjevského vojenského okruhu.

V roce 1941 se Georgij Konstantinovič Žukov poprvé setkává se Stalinem (viz Stalin, J. V.) – jejich vztah je již od začátku plný napětí, Stalin žárlí na Žukovovy vojenské úspěchy a obává se jeho popularity jak u vojáků, tak u civilního obyvatelstva. Přesto nikdy při svých čistkách Žukova z jeho funkcí nesvrhne, je si vědom toho, že jeho schopnosti bude potřebovat při porážce nacistických vojsk, která napadnou Sovětský svaz 22. června téhož roku.

Po německém útoku se maršál Žukov ujímá nejprve obrany Kyjeva, když ale německá vojska zaútočí na Moskvu, chápe se její obrany – využije přitom krutých podmínek ruské zimy a uštědří Hitlerově (viz Hitler, Adolf) Tisícileté říši první porážku od počátku druhé světové války.

U Moskvy G. K. Žukov projeví vlastnosti, jež mu později pomohou k jeho dalším vítězstvím – projeví se jako mistr ve využívání terénu, skvěle dokáže pracovat s informacemi zpravodajců, má vynikající odhad příštích nepřátelských akcí. Od svých podřízených přitom vyžaduje naprostou poslušnost a neváhá odvolat nebo i popravit ty, kteří zklamou. Přitom nechává frontovým velitelům dostatek prostoru, aby mohli během bojových akcí jednat dostatečně nezávisle a pružně.

Po vítězství u Moskvy chce Georgij Konstantinovič Žukov přejít do protiofenzívy, ale Stalin odmítá a požaduje raději posílení obranných pozic – výsledkem je ohrožení Stalingradu přeskupenými vojsky wehrmachtu.

Obrany Stalingradu se ujímá opět Žukov a je opět úspěšný, když v době od listopadu roku 1942 do února roku 1943 nápor nacistických vojsk zastaví. Pak provede protiútok, jímž německá vojska, respektive německou šestou armádu, obklíčí – její příslušníci pak skončí v ruském zajetí, a to i se svým velitelem polním maršálem Friedrichem Paulusem (viz Paulus, F.), který je vůbec prvním německých maršálem v historii, který upadá do zajetí.

V létě roku 1943 následuje další významná operace, jíž se maršál Žukov účastní jako její velitel – touto operací je tanková bitva u Kurska, poslední velká německá ofenzíva na východní frontě a největší tanková bitva všech dob, bitva, jejíž vítězství Žukov završuje aktivním pronásledování poražené německé armády.

Po bitvě u Kurska se Georgij Žukov ujímá velení 1. běloruského frontu – pod jeho vedením pak tato armáda sbírá úspěch za úspěchem a zastavuje se nakonec až v Berlíně, kde maršál Žukov společně s dalším sovětským maršálem, Koněvem (viz Koněv, Ivan Stěpanovič), přijímá 9. května roku 1945 německou kapitulaci.

Po skončení druhé světové války Georgij Konstantinovič Žukov zůstává v Berlíně jako velitel sovětských okupačních sil v Německu, teprve později se vrací do Sovětského svazu, aby si vychutnal slávu a uznání, které si získal svými vojenskými úspěchy jak doma, tak mezi západními státy.

Stalin ale Žukova již nepotřebuje – opět má strach z jeho popularity, a jej odvolá a přeloží na místo velitele nevýznamného vojenského okruhu.

Po Stalinově smrti, v roce 1953, se G. I. Žukov dostává opět k moci – za to, že pomůže Nikitovi Chruščovovi dostat se v roce 1957 do čela Sovětského svazu, se pak stane prvním profesionálním vojákem, který je zvolen za člena prezidia komunistické strany Sovětského svazu.

Ale Chruščov se, stejně jako před ním Stalin, cítí být brzy Žukovovým vlivem ohrožen, bojí se, že by se Žukov mohl rozhodnout k vojenskému uchopení moci. Obviní ho tedy z neloajálnosti, zbaví jej vojenských i politických funkcí a uloží mu v Moskvě domácí vězení.

Po Chruščevově smrti, v roce 1964, jsou některá opatření proti Žukovovi zrušena, ale účastnit se stranické či vojenské činnosti už mu nikdy není dovoleno. Své poslední roky pak maršál Žukov tráví sepisováním své vlastní verze událostí druhé světové války a poválečného období pro sovětské časopisy.

18. června roku 1974 pak Georgij Konstantinovič Žukov umírá.