Ivan S. Koněv. Maršál, který dobyl Berlín

Ivan Stěpanovič Koněv, maršál Sovětského svazu a jedna z nejvýznamnějších osobností Rudé armády za druhé světové války, muž, který se pro Československo stal na dlouhá léta symbolem jeho osvobození z nacistického područí (jeho vojska přijela jako první spojenecká vojska za pražského povstání v květnu roku 1945 do Prahy), přichází na svět 28. prosince roku 1897 ve vesnici Lodějno poblíž sibiřského Archangelska v rolnické rodině.

Po vychození základní školy Koněv pracuje na rodinném hospodářství, ve svých šestnácti letech pak z domova odchází a živí se jako dělník a dřevorubec – jako osmnáctiletý je pak I. S. Koněv odveden do carské armády (roku 1916), kde je přidělen k dělostřelectvu.

Po vypuknutí ruské bolševické revoluce Ivan Sergejevič Koněv vstupuje do bolševické strany, v jejíchž řadách pak pomáhá budovat bolševickou Rudou armádu – jeho vojenské (i politické) schopnosti pak vedou k tomu, že během dvacátých a třicátých let 20. století se z něj stává jeden z nejvýznamnějších velitelů Rudé armády .

Mezi roky 1926-30 je Koněv velitelem 50. střeleckého pluku, v letech 1934-37 velí postupně dvěma divizím (37. střelecké a 2. běloruské), v letech 1937-38 stojí v čele armádního sboru (Zvláštní střelecký sbor v Mongolsku) – politické čistky, rozpoutané Stalinem (viz Stalin, Josif Vissarionovič) v letech 1937-38 mezi armádními špičkami minou Koněva bez újmy.

V téže době si I. S. Koněv doplňuje vojenské vzdělání – v roce 1925 studuje ve Zdokonalovacím kurzu vyššího velitelského sboru v Moskvě, v letech 1932-34 studuje na Vojenské akademii M. V. Frunzeho v Moskvě.

Dalšího postupu v armádní hierarchii se Ivan Stěpanovič Koněv dočká na podzim roku 1938, kdy je jmenován velitelem 2. armády, působící na ruském Dálném východě, v roce 1940 je pak Ivan Stěpanovič Koněv jmenován generálporučíkem – ve stejném roce se Koněv stává velitelem Zabajkalského vojenského okruhu, v lednu roku příštího (1941) je pak jmenován do funkce velitele Severokavkazského vojenského okruhu, z něhož se pak krátce před napadením Sovětského svazu hitlerovským (viz Hitler, Adolf) Německem stává 19. armáda – v jejím čele se pak Koněv (neúspěšně) snaží odrazit německý vpád u Smolenska, jeho snahy končí ústupem.

V září roku 1941 je pak generálporučík Koněv jmenován velitelem Západního frontu (krátce nato je povýšen na generálplukovníka) – v jeho čele ale nezačne příliš úspěšně – německé armádě se u Vjazmy podaří prolomit frontu a má otevřenou cestu k Moskvě, Koněvovi hrozí vojenský soud a poprava – jen díky přímluvě G. K. Žukova (viz Žukov, Georgij Konstantinovič) je Koněv nakonec potrestán jen odvoláním z místa velitele frontu.

Ne nadlouho – I. S. Koněv se ještě v říjnu roku 1941 stává zástupcem nového velitele frontu, G. K. Žukova, který jej jmenuje do čela nově vytvořeného Kaliningradského frontu – s ním se pak Koněv účastní zimní protiněmecké ofenzívy u Moskvy (1941).

V roce 1942 se pak Koněv vrací zpět do čela Západního frontu, v roce 1943 je pak jmenován do čela Stepního frontu, s nímž se účastní bojů u Kurska a s nímž pak zahajuje mohutnou protiněmeckou ofenzívu, která končí dobytím Charkova v srpnu roku 1943 (nato je Koněv povýšen, stává se z něj armádní generál).

V říjnu roku 1943 je Stepní front přejmenován na 2. ukrajinský front, v jehož čele pak Ivan Stěpanovič Koněv obsadí Kirovograd a Korsun-Ševčenskovský (začátek roku 1944) – v únoru téhož roku (1944) pak J. V. Stalin jmenuje Koněva maršálem Sovětského svazu.

V březnu roku 1944 je Ivan Stěpanovič Koněv jmenován do čela 1. ukrajinského frontu, v jehož čele pak postupuje západním směrem – po zahájení mohutné ofenzívy Sovětů v lednu roku 1945 se pak Koněv účastní tažení na Berlín, na jehož dobytí (2. května roku 1945) se společně s G. K. Žukovem podílí (větší část poct ale připadne Žukovovi).

Po dobytí Berlína se I. S. Koněv vydává v čele svých vojsk na jih a 9. května roku 1945 vjíždí, poté, co jsou americká spojenecká vojska díky dohodám donucena zastavit se ve svém postupu v západních Čechách, do Prahy.

Po skončení druhé světové války se stává I. S. Koněv velitelem sovětských vojsk v sovětském okupačním pásmu v Rakousku, v roce 1946 se pak podílí na přesunu sovětských vojsk z okupační zóny v Rakousku do okupační zóny v Německu – tato demonstrace sovětské síly pak značně ovlivní právě probíhající parlamentní volby v Československu.

Po návratu do Sovětského svazu (stále ještě v roce 1946) se Koněv stává vrchním velitelem sovětských pozemních vojsk (i díky němu je z tohoto místa odvolán Žukov), v roce 1950 je pak na Stalinův popud sesazen a stává se velitelem Karpatského vojenského okruhu.

Teprve po Stalinově smrti se vrací I. S. Koněv do vrcholných armádních funkcí – v roce 1955 je jmenován do funkce vrchního velitele vojsk Varšavské smlouvy, v této funkci (bude v ní až do roku 1960) pak velí sovětským vojskům, která pak krvavě potlačí maďarské protikomunistické povstání v roce 1956.

V roce 1961 je I. S. Koněv jmenován do své poslední významnější funkce, když se stává velitelem Skupiny sovětských vojsk v Německu.

Za jeho působení pak v době berlínské krize vyroste známá berlínská zeď, oddělující komunistkou a západní část Berlína (tato zeď je pak až do konce osmdesátých let 20. století symbolem rozdělené Evropy).

V roce 1962 se Koněv vrací do Sovětského svazu, kde pak působí jako inspektor skupiny generálních inspektorů armády.

21. května roku 1973 pak Ivan Stěpanovič Koněv v Moskvě umírá, jeho ostatky jsou uloženy v kremelské zdi.