Napsala jen několik knih, přesto po sobě zanechala stopu, která je v české literatuře mnohem hlubší, než by její stručná bibliografie napovídala. Hana Andronikova dokázala v jediném románu spojit baťovský Zlín, emigraci, Indii i příběhy lidí rozptýlených po světě. O několik let později napsala knihu, v níž se vydala do amazonského pralesa a zároveň velmi osobně promluvila o nemoci a smrti. Její literární kariéra byla krátká, ale pozoruhodně intenzivní.
Hana Andronikova se narodila 9. září 1967 v Gottwaldově, dnešním Zlíně. Po gymnáziu vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po škole pracovala jako personální manažerka v českých i zahraničních firmách. V roce 1999 se rozhodla podnikatelskou sféru opustit a naplno se věnovat literatuře. Nějaký čas také žila v Kanadě a Spojených státech.
Její literární debut Zvuk slunečních hodin vyšel v roce 2001. Román se vrací do baťovského Zlína, ale jeho příběh se postupně rozprostírá mnohem dál – k osudům českých emigrantů v Kanadě a Spojených státech a ke vzpomínkám na Indii. Andronikova za něj získala Literární cenu Knižního klubu a o rok později také Magnesii Literu za objev roku. Z autorky, která ještě před několika lety pracovala v personalistice, se rázem stala výrazná nová tvář české literatury.
Následoval povídkový soubor Srdce na udici, vydaný v roce 2002. Potom se Andronikova na několik let odmlčela. Její další kniha vznikala v úplně jiné životní situaci a přinesla i výrazně osobnější způsob psaní.
Román Nebe nemá dno vyšel v roce 2010. Autorka v něm čerpala z vlastní zkušenosti s vážnou nemocí a z několikaměsíční cesty do amazonského pralesa. Hrdinka se vydává do Peru, kde se setkává s prostředím, které staví člověka tváří v tvář přírodě, vlastnímu strachu i otázce smrtelnosti. Kniha získala v roce 2011 Cenu čtenářů Magnesia Litera a zároveň byla nominována mezi čtyři nejlepší knihy roku.
Andronikova se neomezovala pouze na prózu. Spolupracovala s režisérkou Janou Svobodovou na divadelních projektech uváděných v pražském Divadle Archa. Podílela se například na inscenacích Tanec přes plot a Pakosti a drabanti. Právě divadelní spolupráce pro ni nebyla jen jednorázovým výletem mimo literaturu – podle Jany Svobodové měla potřebu text během zkoušení dál rozvíjet a reagovat na práci herců.
Její život však skončil příliš brzy. Hana Andronikova zemřela 20. prosince 2011 v Praze ve věku 44 let na následky rakoviny. O jejím úmrtí tehdy informovaly iDNES.cz a Česká televize.
Po její smrti vyšla ještě kniha Vzpomínky, co neuletí, která její bibliografii rozšířila o další texty. Přesto zůstává nejvýraznější dvojicí její tvorby kontrast mezi Zvukem slunečních hodin, široce rozkročeným románem o minulosti, kořenech a hledání domova, a Nebem nemá dno, intimní knihou o životě, cestě a smíření. Právě v tomto rozdílu je možná nejlépe vidět, jak výrazným způsobem se její psaní během pouhých deseti let proměnilo.