Jakub Arbes, český spisovatel, novinář, divadelní kritik a kulturní historik, autor sociálních románů a tvůrce fantaskního žánru, zvaného „romaneto„, přichází na svět 12. června roku 1840 na tehdejším pražském předměstí Smíchově v rodině ševcovského mistra.
V mládí Arbes studuje na reálce (nějaký čas ho vyučuje i J. Neruda, s níž bude Arbese později pojit přátelství), poté začíná Arbes studovat polytechniku, ale studia nedokončí a začíná se věnovat žurnalistické a literární činnosti – v roce 1867 nastupuje do redakce časopisu „Hlas“, brzy poté se pak stává členem redakce „Národních listů“ (v té době hlavního tiskového orgánu české protirakouské opozice), kde pak v letech 1868-73 působí jako odpovědný redaktor.
Za svoji činnost v „Národních listech“ je Jakub Arbes rakouskými úřady několikrát vyšetřován, nakonec stráví v letech 1873-34 celkem třináct měsíců ve věznici v České Lípě.
Po propuštění Jakub Arbes spoluzakládá Spolek českých novinářů, v letech 1876-79 pak působí jako dramaturg Prozatímního divadla. Na konci roku 1877 pak Jakub Arbes dostává výpověď z Národních listů.
V letech 1880-81 pak Jakub Arbes společně s malířem M. Alšem (viz Aleš, Mikoláš) vydává satirický časopis „Šotek“, jehož vydávání je ale pro opakované potíže s rakouskou cenzurou brzy zastaveno.
V následujících letech se Arbesovi již nepodaří získat stálé místo, živí se jako profesionální literát, jeho veškeré příjmy, jimiž živí rodinu, spočívají v občasných honorářích.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let 19. století se kolem Arbese soustředí avantgardní společnost mladých literátů – společnost nese jméno Mahábhárata a setkává se ponejvíce v pražské pivnici U Tomáše. Mezi členy této skupiny patří mimo jiné J. Karásek ze Lvovic či J. S. Machar.
Ke konci života pak Arbese trápí vážné existenční problémy, k niž se později přidává i postupná ztráta zraku.
Arbesovo literární dílo je rozsáhlé – jako beletrista se přitom vydává dvěma hlavními směry: směr první vede k velkému, sociálně laděnému, společenskému románu: výsledkem jsou romány „Moderní upíři“ (1879), „Mesiáš“ (1883), „Anděl míru“ (časopisecky 1889) a nedopsaný román „Štrajchpudlíci“ (1883).
Směr druhý pak vede k tzv. romanetu (název romaneto volí Arbes na radu svého přítele J. Nerudy), literárnímu útvaru, v němž Arbes čerpá z gotického románu a fantaskna romantických autorů (Jakub Arbes navazuje na E.T.A. Hoffmanna či na E.A. Poea – a právě v romanetu spočívá Arbesův hlavní přínos české (i světové) literatuře.
Z Arbesových nejznámějších romanet je možné jmenovat romaneta „Svatý Xaverius“ (časopisecky 1873), „Newtonův mozek“ (časopisecky 1877), „Ukřižovaná“ (časopisecky 1876), „Sivooký démon“ (časopisecky 1873) či „Akrobati“ (časopisecky 1878).
Kromě beletristické tvorby se Jakub Arbes věnuje i tvorbě kulturně historické – z jeho pera vzejde mnoho zbeletrizovaných monografií o českých i evropských umělcích, monografií, v nichž se zaměřuje především na psychologii tvorby a tvůrce – lze jmenovat např. díla „Nesmrtelní pijáci“ (1906), „Z duševní dílny básníků“ (1915) či „Záhadné povahy“ (1909).
Jakub Arbes umírá v tíživých sociálních podmínkách 8. dubna roku 1914 v Praze.