V úterý 5. června se to na Gotlandu stalo. I když stalo. Tohle slovo jen stěží vypovídá něco o tom, že na turisty oblíbeném ostrově řádil vrah.
Jako první objevil psa. Erik Andersson, třiašedesátiletý invalidní důchodce z Eksty ve vnitrozemí ostrova, nyní na návštěvě u své sestry ve Fröjelu. Chodívali společně se sestrou každý den na dlouhé procházky okolí pobřeží. Bez ohledu na počasí, tedy i dnes, v takovém zamlženém dni. Dnes s ním ale sestra nešla. Jen nachlazená a kvůli silnému kašli zůstala raději doma.
Erik se rozhodl i přes to vyrazit. Po společném obědě, rybí polévce a brusinkovém koláči, který sám upekl, si nazul holiny, oblékl větrovku a šel.
Na lukách i polích po obou stranách úzké štěrkové cesty bylo docela jasno. Ranní mlhová pokrývka se rozplynula. Vzduch byl chladný a vlhký. Upravil si čepici a rozhodl se sejít dolů k vodě. Štěrk důvěrně křupal pod nohama. Od pastvy k němu vzhlédly černé ovce, když procházel kolem. Na staré zrezivělé brance dole, kde končí les, seděly vedle sebe tři vrány. Když se přiblížil, naráz s dotčeným krákáním vzlétly.
Právě chtěl zase sebou zavřít zrezivělou petlici, když zavadil pohledem o cosi divného na kraji příkopu. Vypadalo to jako nějaká část zvířete. Přikročil blíž a předklonil se. Byla to tlapka a byla zakrvácená. Na králíka příliš velká. Mohla patřit lišce? Ne, srst pod krví byla černá.
Pohledem sledoval krvavou stopu. O kousek dál uviděl velkého černého psa. Ležel na boku s otevřenýma očima. Hlavu měl vytočenou v divném úhlu a srst zcela zbrocenou krví. Ocas byl uprostřed toho krveprolití nápadně huňatý a lesklý. Když přistoupil blíž, viděl, že pes má useknutou hlavu. Byla téměř úplně oddělena od zbytku těla.
Udělalo se mu špatně a musel se posadit na kámen. Těžce dýchal, ruku si držel před ústy. Srdce bušilo v strašlivém tichu jako zvon. Po chvíli se unaveně zvedl a rozhlížel se kolem. Co se tady stalo? Nestačil se ani zamyslet a jeho zrak padl na ni. Mrtvá žena tam ležela částečně zakrytá větvemi. Byla nahá. Tělo pokryté velkými krvavými ranami, jako od sekyry. Tmavé vlasy spadly do čela a rty ztratily veškerou barvu. Ústa měla napůl otevřená, a když se odvážil o něco blíž, všiml si, že mezi rty je vidět kousek nějaké látky.
Vyšetřování případu se ujímá komisař Knutas. Hlavním podezřelým je přítel oběti, večer před vraždou ji při žárlivé scéně fyzicky napadl. Popřít to nemůže, výměně názorů, která skončila škrábanci a roztrženým rtem, bylo přítomno několik svědků. Když policie nalezne vražednou zbraň (ano, opravdu je to sekyra), na které jsou jeho otisky, považuje Knutas případ za vyřešený stejně jako televizní reportér Johan Berg, který přijel o případu natočit reportáž ze Stockholmu.
O několik dnů později je na hřbitově ve Visby nalezeno tělo druhé oběti. Původní podezřelý vraždit nemohl, byl ve vazbě. Vyšetřování začíná od začátku. Mladá žena, vzorná matka a manželka. Proč byla ubodána? Vražedná zbraň je jiná, ale Knutas je přesto přesvědčen, že obě vraždy souvisí. Pojítkem je kousek látky, který měly oběti vloženy do úst. Kousek kalhotek, které jim nepříčetný vrah strhnul z těla. Na ostrov se vrací také Johan Berg. Policista i novinář jdou každý svou cestou, přitom ale oba za stejným cílem – kdo vraždí a proč?
Policie i investigativní novinář si musí cestu k vrahovi najít sami, čtenář to má (zdánlivě) jednodušší – do děje jsou vsunuty kurzívou psané části, které evidentně mluví hlasem vraha. Neznámého vraha. Čtenáři postupně začne svítat, hlavní hrdinové nejsou pozadu…
Neviditelný je dobrá detektivka. Napínavá. Ale… v posledních pěti týdnech jsem měl možnost přečíst tři krimi příběhy – Sestru Rosamund Luptonové, Box 21 autorské dvojice Anders Roslund a Borge Hellström a Neviditelného. A ať už jsem jakkoli spojen s nakladatelstvím Knižní klub, který první dvě knihy vydal, nestranně říkám, že Neviditelný mi sedl nejméně.
Sestra, která se na začátku tváří jako „román pro ženy“ má naprosto originální zápletku a pointu, která čtenáři nadlouho utkví v mysli, Box 21 je hodně drsný příběh, ve kterém se litevská prostitutka ve Stockholmu rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou. Také Neviditelný je skvělá detektivka, bezesporu, ale ten závěr. Ten závěr! Moc americký. Závěr Neviditelného se mi nelíbil. K poslední oběti vrah nepřistupoval stejně jako k těm předchozím a autorka to vzala všechno tak trochu zkratkou…
I přes tento nedostatek Neviditelného doporučuji, pokud patříte mezi svižné čtenáře a čtenářky, za jedno odpoledne knihu zvládnete a pokud hltáte vše „severské“, bude se vám líbit.
Mari Jungstedtová je další z hvězd severské detektivky, která se k českému čtenáři dostává poprvé. A s velkým zpožděním. „Novinka“ Neviditelný vyšla ve Švédsku už v roce 2003 (anglicky pak v roce 2006 jako Unseen). Dobrá detektivka ale nestárne a zaplaťbůh, že se nakladatelství Kniha Zlín rozhodlo Mari Jungstedtovou na český knižní trh přivést. Pane Turňo, vřelé díky:)
Kniha Neviditelný vychází 18. dubna 2012 v nakladatelství Kniha Zlín v překladu Karolíny Kloučkové.