Jeho osud odráží krutou logiku totalitních režimů, kdy se oběti často stávaly z řad těch, kdo sami předtím pronásledovali jiné. Osvald Závodský se aktivně podílel na komunistickém převratu v únoru 1948, poté byl byl jedním z nejvyšších kádrů Státní bezpečnosti (StB) a nakonec se stal dokonce jejím velitelem.
Z této pozice se aktivně podílel na odhalování a likvidaci údajných vnitřních nepřátel, což často zahrnovalo brutální metody výslechů a vykonstruované procesy. Ironií osudu se však sám stal obětí systému, který pomáhal budovat – v rámci politických čistek byl obviněn ze zrady a popraven.
Zatčen byl během stalinistických čistek v komunistické straně na začátku roku 1951, v prosinci 1953 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu smrti a 16. března 1954 byl popraven oběšením. Byl poslední obětí čistek v komunistické straně, jeho smrt přišla už po smrti těch, kdo teror začátku padesátých let rozpoutali – Josifa Stalina a Klementa Gottwalda.
Pojďme ale zpátky na začátek
Osvald Závodský se narodil 27. října 1910 ve Svinově. Již jako mladý se připojil k levicovému hnutí a za španělské občanské války (1936–1939) bojoval na straně republikánů jako interbrigadista. Po návratu do Československa po druhé světové válce, kterou zčásti strávil v koncentračních táborech (prošel Mauthausenem), pokračoval v kariéře jako aktivní člen Komunistické strany Československa (KSČ). Po převratu v roce 1948 se postupně stal jedním z vedoucích představitelů Státní bezpečnosti (StB), obávané československé politické policie.
V roce 1950, v době, kdy začínaly politické čistky zaměřené na odhalování vnitřních nepřátel v řadách KSČ, byl Osvald Závodský jmenován velitelem StB. Své funkce se ujal s horlivostí vlastní komunistickému aparátčíkovi, aktivně podílel na pronásledování podezřelých, ale brzy se i on sám stal terčem. V roce 1951 byl zatčen pod záminkou účasti na „trockisticko-záškodnické“ skupině a obviněn z plánování atentátu na vysoké představitele KSČ, včetně Rudolfa Slánského.
Po Slánského procesu a popravě byl pak naopak nucen k přiznání, že se Slánským spolupracoval proti Československu. Takový byl prostě tehdejší režim – neštítil se ničeho.
Po zatčení byl Osvald Závodský vystaven brutálním výslechům a psychickému nátlaku, které měly za cíl vynutit jeho přiznání k neexistujícím proviněním. Nakonec byl 23. prosince 1953 odsouzen k trestu smrti. Popraven byl 19. března 1954, když předtím tehdejší prezident Antonín Zápotocký odmítl jeho žádost o milosti, jeho ostatky byly pohřbeny v neoznačeném hromadném hrobě na hřbitově v pražských Ďáblicích.
Jeho rodina, který po svém zatčení už nikdy neviděl, se o popravě dozvěděla až několik měsíců poté. V roce 1963, téměř deset let po smrti, byl Osvald Závodský stejným komunistickým režimem, který jej poslal na smrt, rehabilitován jako oběť politických represí.
Osvaldův osud ilustruje nejen krutost a absurditu komunistických čistek, které pohltily i jejich vlastní architekty, ale také bezohlednost systému, který své představitele obětoval ve jménu zachování moci. Jeho život a smrt zůstávají trvalým připomenutím temné kapitoly československé historie a nebezpečí totalitních režimů.