Antonín Zápotocký, po K. Gottwaldovi (viz Gottwald, Klement) druhý komunistický prezident Československa, přichází na svět 19. prosince roku 1884 ve středočeských Zákolanech jako syn L. Zápotockého-Budečského (ten je spoluzakladatelem sociálnědemokratické strany v českých zemích).
Po přelomu století se Zápotocký vyučí kameníkem (mimo jiné jako kameník pracuje při dostavbě pražského chrámu sv. Víta {viz sv. Vít}), zároveň působí jako funkcionář sociální demokracie na Kladensku a jako redaktor sociálně-demokratického tisku.
Za první světové války je Antonín Zápotocký vojákem rakousko-uherské armády, v jejíchž řadách bojuje v Haliči, Srbsku a na italské frontě. Po vzniku samostatného Československa se Zápotocký stává jedním ze zakladatelů levicové (bolševické) frakce v sociální demokracii a organizátorem dělnických rad.
Roku 1920 se Zápotocký účastní II. kongresu Komunistické internacionály, v prosinci téhož roku patří mezi hlavní organizátory generální stávky na Kladensku (tzv. „kladenská stávka“), která se stává v podstatě prvním, a nezdařeným, pokusem o komunistický (bolševický) převrat v českých zemích.
Za svůj podíl na stávce je pak Zápotocký devět měsíců vězněn, propuštěn je až po amnestii prezidenta T. G. Masaryka (viz Masaryk, T. G.).
Po propuštění vstupuje Zápotocký do Komunistické strany Československa, v níž pak ve dvacátých letech patří ke Šmeralově frakci, v letech 1922-1925 je dokonce generálním tajemníkem strany. Ve vedení strany se nicméně udrží i po vítězství Gottwaldovy stranické frakce v roce 1929.
Zajímají vás životní osudy dalších československých a českých prezidentů? Máme je pro vás. Klikněte a přečtěte si životopisy všech našich prezidentů současnosti i minulosti – Prezidenti ČR a Československa.
Ve třicátých letech je Zápotocký představitelem komunistických Rudých odborů a organizátorem mostecké stávky v roce 1932.
Po podepsání Mnichovské dohody v roce 1938 a následném zastavení činnosti KSČ, zůstává Zápotocký představitelem legálního vedení strany až do jejího úředního rozpuštění 27. prosince roku 1938.
Krátce po okupaci Československa nacistickým Německem se Antonín Zápotocký pokouší uniknout do Sovětského svazu za ostatními komunistickými pohlaváry – útěk se ale nezdaří, v dubnu roku 1939 je Zápotocký zatčen při pokusu o ilegální přechod hranic do Polska – poté je až do února roku 1940 vězněn na Pankráci – poté je, až do konce války, Zápotocký vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg.
Po návratu z koncentračního tábora se Zápotocký stává v roce 1945 předsedou Ústřední rady odborů, členem předsednictva ÚV KSČ a poslancem Národního shromáždění.
Po komunistickém puči, po únorových událostech roku 1948, je Zápotocký do června roku 1948 místopředsedou československé vlády a poté až do roku 1953 jejím předsedou.
Po smrti K. Gottwalda se stává Zápotocký prezidentem Československa, zvolen je 21. března roku 1953. Prezidentem je pak až do své smrti.
Antonín Zápotocký se jako prezident Československa snaží změnit poměry, které v padesátých letech v Československu panují, jsou známy jeho projevy, např. při otevírání Klíčavské přehrady, kdy mluví proti násilné kolektivizaci venkova – říká, že kdo ze zemědělců chce vystoupit ze sjednocených zemědělských družstev, může atd.
Jeho snahy ale naráží na odpor stranického aparátu v čele s prvním tajemníkem strany A. Novotným, Zápotocký proto záhy na své snažení rezignuje.
Role Zápotockého v čele státu bývá často idealizovaná – bývá označován jako „táta dělníků“, za člověka z lidu, ale není to tak docela pravda, události po měnové reformě v roce 1953 (kdy neváhá silou Lidových milic zasáhnout proti dělníkům plzeňské Škody) ukazují, že Zápotocký dokáže být právě vůči dělníkům, kteří dají najevo nesouhlas s komunistickou vládou, velmi tvrdý a nesmlouvavý.
13. listopadu roku 1957 pak Antonín Zápotocký umírá v Praze na infarkt (třetí v pořadí) – na jeho místo nastoupí A. Novotný (viz Novotný, Antonín).