Na jaře roku 1949 se Československo ocitá v sevření strachu. Komunisté už více než rok vládnou bez opozice, bezpečnostní složky pronikají do všech sfér života a z někdejší demokratické republiky se stává totalitní stát. Přesto se v této temné době najdou lidé, kteří věří, že režim lze zvrátit – byť silou.
Prokešův puč, pojmenovaný po majoru ve výslužbě Květoslavu Prokešovi, byl jedním z nejodvážnějších – a nejtragičtějších – pokusů o ozbrojený převrat proti komunistické diktatuře v poválečném Československu.
Naděje na změnu

Puč se nerodil ze vzduchoprázdna. Rok 1949 přinesl hluboké rozčarování z vývoje po komunistickém převratu. Desítky důstojníků armády, četnictva i bývalých odbojářů z druhé světové války začaly tajně spolupracovat. V jejich čele stál právě Květoslav Prokeš, legionář z první světové války a později důstojník československé armády.
Ve spolupráci s advokátním koncipientem Jaroslavem Borkovcem a bývalým kriminálním komisařem JUDr. Rudolfem Hrbkem vznikl plán na rychlé a rozhodné obsazení klíčových míst v Praze: rozhlasu, ministerstev, policejního ústředí i letišť. Vize byla odvážná – převzít moc během jediné noci a vyhlásit dočasnou vojenskou vládu, která obnoví demokracii.
Zrada před úsvitem
Datum puče bylo stanoveno na 17. května 1949. Skupina odhadovala, že má podporu několika desítek armádních důstojníků a počítala i s pomocí ze Slovenska, kde se měli přidat členové Sokola, Orla i skauti. Jenže naděje brzy vzaly za své.
Komunistická Státní bezpečnost (StB) už měsíce pronikala do ilegálních struktur. Do Prokešovy skupiny nasadila provokatéry, kteří získali důvěru a podali podrobné hlášení. V noci před plánovaným převratem začala rozsáhlá zatýkací akce. Ještě před svítáním bylo zadrženo více než padesát osob. Představa překvapivého útoku na vládní instituce se rozplynula ve vzduchu.
Tvrdé rozsudky a popravy
Soudní proces byl rychlý, veřejnosti prakticky nepřístupný a předem rozhodnutý. Dne 30. července 1949 byl Květoslav Prokeš spolu s dalšími pěti spoluobžalovanými (včetně Borkovce, Čančíka a Jandy) odsouzen k trestu smrti. Rozsudky byly vykonány bez odkladu. Další desítky účastníků dostaly doživotní nebo mnohaleté tresty odnětí svobody.
Komunistický režim tak dal jasně najevo, že jakýkoli pokus o odpor bude potrestán s maximální tvrdostí. Z Prokešova puče se stal odstrašující příklad – a zároveň temný symbol odvahy těch, kdo odmítli mlčet.
Paměť, která přežívá
Přestože puč selhal ještě dřív, než začal, a většina veřejnosti se o něm za komunismu nikdy nedozvěděla, v kontextu třetího odboje představuje výjimečný čin. Nešlo o špionáž ani izolované sabotáže – šlo o pokus o převzetí moci v hlavním městě.
Dnes je Prokešův puč připomínán jako důkaz toho, že odpor proti totalitě existoval i ve chvíli, kdy se zdálo, že zhasla všechna světla.