Václav Vydra nejst., český herec a režisér, jedna z nejvýznamnějších osobností českého divadla 20. století, otec Václava Vydry ml. (manžela Dany Medřické) a dědeček Václava Vydry nejml., přichází na svět 29. dubna roku 1876 v Plzni jako syn vojenského kapelníka – své dětství prožívá v Linci a ve Vídni, v tamních kasárnách.
Doma je však vychováván Václav v českém duchu, přestože chodí do německých škol (kde si od spolužáků osvojuje i maďarštinu).
Poté, co se rodina Vydrových přestěhuje zpět do Plzně, navštěvuje Vydra plzeňskou reálku – tu se ale v sedmnácti letech rozhodne opustit a proti otcově vůli odchází bez jakékoli herecké průpravy ke kočovné divadelní společnosti ředitele Zöllnera.
U Zöllnera Vydra vydrží měsíc – právě po měsíci ho totiž sám ředitel propustí s tím, aby se vrátil domů a dokončil studia. Vydra se ale domů vrátit nechce – začíná období šesti let, kdy se Vydra protlouká s venkovskými divadelními společnostmi po českém venkově.
Po těchto šesti letech se pak Vydra k Zöllnerově společnosti vrací, nicméně roky putování s kočovnými společnostmi pro něj skončí až v roce 1907, kdy jej angažuje ředitel plzeňského Městského divadla V. Budil – v Plzni pak Vydra působí až do roku 1913, kdy odchází do Prahy.
V Praze Vydra nastupuje angažmá v Městském divadle na Královských Vinohradech, vedeném K. H. Hilarem – zde se z Vydry stává jeden z významných představitelů českého expresionistického herectví: vytváří výbušné, bojovné, útočné a zároveň i hluboce oduševnělé postavy, jeho hereckou partnerkou je v těchto dobách často L. Dostalová.
V roce 1922 odchází Václav Vydra s K. H. Hilarem do Národního divadla (jehož členem pak bude až do roku 1953), kde pak vyrůstá v jednoho z největších českých charakterních herců 20. století.
Vydrovo herectví se uplatňuje v širokém repertoáru postav – hraje představitele moci a vlády, již z troskotávají před dosáhnutím svých cílů, např. titulní postavu ve Shakespearově dramatu „Julius Caesar“, titulní postavu ve hře „Král Lear“ stejného autora, v Čapkově díle „Bílá nemoc“ pak hraje barona Krüga. Úspěšně ale Vydra zpodobňuje i hrdiny obyčejné, necivilizované – známý je jeho Brutus Jones ve hře E. O´Neilla „Císař Jones“ či Goan ve Vančurově dramatu „Jezero Ukereve“.
Z dalších divadelních rolí lze jmenovat též roli Edgara v dramatu A. Strindberga „Tanec smrti“, roli Clauidia ve Shakespearově hře „Hamlet“, Mefista v Goetheho „Faustovi“, či roli Prospera v Shakespearově „Bouři“.
Kromě herectví divadelního hraje Vydra i ve filmu (např. „Cech panen kutnohorských“).
Ve třicátých letech je Vydra znám nejen jako vynikající a úspěšný herec, je známý i jako aktivní bojovník proti fašismu, pomáhá německým a rakouským emigrantům, hledajícím útočiště před nacistickým režimem A. Hitlera (viz Hitler, Adolf) v Praze.
Po skončení druhé světové války se Vydra stává v roce 1945 ředitelem své domovské scény, pražského Národního divadla (je jím do roku 1949), v roce 1946 se pak stává prvním hercem, který získává titul národního umělce.
Václav Vydra je i autorem knihy vzpomínek „Má pouť životem a uměním“ a knihy divadelních úvah „Prosím o slovo“.
7. dubna roku 1953 Václav Vydra v Praze umírá.