Vincent van Gogh. Génius okouzlený světlem

Vincent Willem van Gogh přichází na svět 30. března roku 1853 v Groot-Zundertu na jihu Holanska jako nejstarší ze šesti dětí kalvínského pastora Theodora van Gogha a jeho ženy Anny Cornelie.

Vzdělání zpočátku získává malý Vincent v místní vesnické škole, následně pak navštěvuje dvě internátní školy. V březnu roku 1868 ale uprostřed školního roku svá studia nenadále přerušuje, aby je už nikdy nedokončil. Ve stejném roce pak nastupuje do pobočky proslulé Goupilovy firmy s obrazy v Haagu, kde mu k pracovnímu místu dopomůže strýc. V Goupilově firmě se van Goghovi daří, za čas se vypracovává na zdatného obchodního příručího. Za odměnu je pak přeložen do galerie v Londýně. Zde pak začíná van Goghova strastiplná, ale zároveň triumfální životní cesta – je mu jednadvacet, když se poprvé v životě s jemu tak vlastní prudkostí a vášní zamiluje. Avšak dívka, zasnoubená s jiným, jeho city neopětuje. Její odmítnutí ve Vincentovi vyvolá hlubokou duševní krizi – práce v galerii ho přestává zajímat a netrvá dlouho a dostaví se následek – propuštění.

Tento citový prožitek, odmítnutí ženou, pak bude van Gogha pronásledovat již celý zbytek života – vždy bude mít strach, že bude odmítán, nikdy nenajde klid, lásku ani uznání.

Brzy po svém propuštění ze zaměstnání se van Gogh rozhodne pro dráhu duchovního. Opouští Anglii a vydává se do Borinage v Belgii, kde káže horníkům. V neskutečné bídě ale slova evangelia působí spíše jako výsměch, ale van Gogh je chce přetvářet ve skutek – úmyslně žije ve stejné chudobě jako horníci, rozdá vše, co má. Jeho nadřízení ale chápou jeho misionářskou činnost jako nedůstojnou duchovního, je tedy brzy opět propuštěn.

S koncem kairéry duchovního nastává začátek kariéry malíře – ač již dříve se van Gogh pokouší malovat, teprve v Borinage si uvědomí, že malířství je smyslem jeho života. I když zpočátku bojuje s neohrabaností, brzy se prosadí jeho přirozený malířský talent – maluje většinou vesnické náměty, žence, ovčáky, tkalce, to vše bez příkras, bez idealizace – proto také jsou jeho práce jeho okolím přijímány velmi negativně, s odsudky. V této době také vzplane přátelství s bratrem Theem, který ho pak po celý život bude morálně i materiálně podporovat.

V době svého malířského hledání van Gogh prožívá též svoji druhou neopětovanou lásku – zamiluje se do své vlastní sestřenice, Kay. Puritánská rodina van Goghů je pobouřena, ale Vincent je jak posedlý – za poslední peníze od Thea si kupuje jízdenku a pronásleduje Kay až do jejího domova. Tam se pak odehraje děsivá scéna – Vincent vztáhne ruku nad hořící svíci a prosí přitom, ať smí s Kay hovořit alespoň tak dlouho, jak dlouho udrží ruku v plameni. Když se mu kůže na ruce začne škvařit, vyžene ho strýc z domu…

Po tomto zážitku odjíždí van Gogh do Haagu, kde začíná žít s prostitutkou Christinou, kterou se naivně pokouší napravit.

V Haagu van Gogh začíná s olejomalbou. Toulá se s paletou v ulicích, po břehu moře. Je chudý, ale připadá si šťastný…

Po roce van Gogh Haag opouští a vrací se do rodného kraje, do Brabantu, kde vytváří svoji první kompozici, slavné „Jedlíky brambor“(1885). Pobyt v Brabantu je van Goghovým nejplodnějším holadským obdobím, přesto i zde platí za podivína, místní farář dokonce zakazuje lidem, aby mu stáli modelem. Pak van Goghovi umírá otec a on odchází z Brabantu do Paříže, kam ho zve jeho bratr Theo.

Paříž, a zejména Mortmartre, kde s Theem žije, je pro Vincenta zcela novým světem – ač samotář, má najednou plno přátel: Gauguina, Signaka, Pissarra. Je nadšen jejich tvorbou, jejich jedinečným světem barev. Jejich uměleckou metodu ale nikdy nepřijme za svou, jeho tvorba se ubírá jiným směrem a snad i proto, a pro svoji výbušnou náladu, podporovanou absintem, nápojem, který si velmi oblíbí, začíná i Paříži brzy narážet na hradbu nepochopení. Po čase se tedy vydává z Paříž;e pryč, na jih, do Provence, do Arles. Z van Goghova pařížského pobytu jsou nejvíce známé jeho autoportréty (jeden je v záhlaví tohoto životopisu).

Zde se pak van Gogh zcela zříká impresionistického způsobu malby a vyhraňuje svůj vlastní styl, založený na výrazové síle barvy. S podivuhodnou rychlostí pak vznikají jeden za druhým dnes slavné obrazy – kvetoucí sady, výjevy z městského parku, krajiny s okolí Arles a figurální malby. Van Gogh je zcela uchvácen citrónovou žlutí a pruskou modří, svým štětcem rozehrává symfonii čistých barev, které naplňují jeho obrazy světlem. Na sérii slunečnic ( „Slunečnice“) z roku 1885, kterou vytvoří k vyzdobení svého domu (tzv. Žlutý dům), je pak nejvíce patrné, jak práci se světlem na svých obrazech zvládá. Žluté tóny slunečnic, ostře vystupující z modrého pozadí, jsou jakoby samy světelným zdrojem, doslova z obrazu svítí. Dalšími obrazy namalovanými za van Goghova arleského pobytu jsou například „Portrét Camilla Roulina“, „Loďky na pláži“, „Pohled na moře“, „Stará Arlesanka“ (všechny malby jsou z roku 1888) a další.

V osobním životě ale van Gogh strádá – pracovní úsilí, nejistota, finanční potíže a v neposlední řadě i absint jsou tím, co ho pozvolna ubíjí. Těžce na něj doléhá i samota, kromě bratra nemá nikoho, na koho by se mohl obrátit se svými nejistotami a s kým by se mohl podělit o svůj tvůrčí zápal.

Nakonec van Gogh přemluví k návštěvě Arles Gaugiuna. Ale Gauguin není tím pravým, kdo by mohl van Gogha z jeho samoty vytrhnout, jejich vztah je jedním z nejtrýznivějších, jaké van Gogh prožívá. Mezi oběma významnými malíři se začínají stupňovat spory a hádky, vše spěje k dnes všeobecně známému vyvrcholení (známému ovšem jen z Gauguinova podání) – po jedné zvláště prudké hádce vychrstne van Gogh Gauguinovi do obličeje sklenku absintu a vrhne se na něj s břitvou. Ještě té noci si pak van Gogh uřízne toutéž břitvou část ušního boltce, kterou pak zabalenou v papíru odnese do veřejného domu, aby je odevzdali jedné prostitutce.

Příští den ráno je pak van Gogh nalezen zakrvácený a v záchvatu šílenství musí být separován. Devatenáct občanů Arles v reakci na to sepíše žádost o internaci „nebezpečného šílence“ van Gogha a Vincent musí město opustit.

Následující rok stráví van Gogh v ústavu pro duševně choré v Saint-Remy. Je zcela odkázán bratrovu pomoc. I v Saint-Rémy van Gogh maluje, ale už jen mezi záchvaty, které se začínají dostavovat s železnou pravidelností. Obrazy dostávají nový rytmus, jenž vyvěrá z horečného vypětí van Goghovy psychiky. Stromy na jeho plátnech nabývají podoby šlehajících plamenů, pohoří na obzoru se vzdouvají jako rozbouřené moře. Mezi van Goghova díla namalovaná za pobytu v Saint_Rémy paří např. „Přástky“ (1889), „Žluté obilí“ (1889) či „Olivovníky“ (1889).

Po skončení pobytu v Saint-Rémy nachází van Gogh své poslední útočiště v Auvres-sur-Oise nedaleko Paříže. Pokračuje v léčení pod vedením doktora Gacheta a dál maluje. Ale zápal pro malování, radost tvorby, to vše je už pryč, zůstal jen stereotyp, van Gogh maluje již jen ze zvyku – jeho mysl je neustále pohlcena strachem z příštích záchvatů… Poslední obraz, který pak van Gogh namaluje, „Havrani nad obilným polem“, je pak předzvěstí jeho konce – černí ptáci se jako temná předzvěst smrti vznášejí nad dozrávajícím obilným lánem.

27. července roku 1890 pak smrt přijde – Vincent van Gogh proti sobě na poli za Auvres obrátí revolver a vystřelí – smrt ale nepřichází hned, střela nezasáhne srdce, ale uvízne v boku. Van Gogh se ještě dopotácí do podnájmu, kde po dvou dnech, 29. července, umírá v náruči milovaného bratra Thea (jejich obsáhlá korespondence je bezmála tak slavná jako van Goghovo malířské dílo).

Za rakví malíře, který za svůj život prodá jediný obraz a vyjde o něm jediná příznivá kritika, pak kráči jen pár přátel. Dnes zná jeho jméno celý svět.