Který z dnešních spisovatelů může říct, že si jako dítě vydělával v továrně, která vyrábí leštidlo na boty, protože otec skončil ve vězení pro dlužníky? V Evropě málokdo. Opravuji – nikdo. Na začátku dvacátých let 19. století tomu bylo jinak. Přinejmenším v Anglii.
Právě tam v roce 1822 nastoupil jako desetiletý chlapec do továrny na leštidlo na boty Charles Dickens, později jedna z největších postav anglické literatury vůbec. A to neříkám proto (to, že patří k největším postavám), že se to píše v každé středoškolské učebnici českého jazyka, ale proto, že Charles Dickens jí skutečně je. Dneska je tomu přesně 142 let, co tento velikán mezi velikány, který začínal jako dětská námezdní pracovní síla, zemřel. Na mrtvici.
Dickens? Pro mě především Kronika rodu Pickwickova klubu
Charles Dickens psal, co to dalo. Malá Dorritka, Pip a Nadějné vyhlídky, David Copperfield (jiný David Copperfield, ne kouzelník!), Oliver Twist. Romány dostaly Dickense do čítanek a tím pádem na index – každý student je znal, zná a znát bude, jen málokdo je ale také poctivě četl, čte nebo bude číst. Povinná četba odpuzuje už svým názvem – že prý povinná…
Přiznám se bez mučení, i já jsem vzal Dickense na milost až po třicítce, na gymnáziu a posléze vyšší škole zdravotní (jsem původem zdravotní sestra se specializací na psychiatrii, což mi hodně dalo, ale taky hodně vzalo – především iluzí na obou stranách rovnice vzal-dal) jsem četl jen to, co jsem chtěl, coby „gymplák“ (bylo krátce po roce 1989) jsem hrnul do hlavy strojopisné opisy Vokna, Revolver Revue, všechno, co se mělo brzy stát součástí mainstreamu, ale zatím se ještě nestalo.
Zpět k Dickensovi. Můj nejoblíbenější Dickens, to je Kronika rodu Pickwickova klubu. Vzpomenu si na ni pokaždé, když nakupuji čaj a vidím Pickwick. Vždycky mi před očima proběhnou příběhy Samuela Pickwicka, Augusta Snodgrasse, Nathaniela Winkleho a Tracyho Tuppmana. Čaj a humor anglických gentlemanů jdou výborně dohromady. Skoro jako vodka a kozáček.
Proč mám Kroniku rád? Pro její typicky anglický suchý humor, má na mě podobný účinek jako Tři muži ve člunu nebo Jirotkův Saturnin – inteligentní humor, který neuráží, nikdy se neokouká, neočte a neoposlouchá. I kdyby se Izer s Troškou stavěli na hlavu.
Na Charlese Dickense vzpomínal Marcel Kupka.