Životopisy online – osobnosti, celebrity

Josef Václav Myslbek, český sochař, jedna z nejvýznamnějších osobností českého moderního sochařství vůbec (lze jej považovat za jeho zakladatele), přichází na svět 20. června roku 1848 v Praze v rodině malíře pokojů.

V mládí se Myslbek učí sochařskému umění u T. Seidana (v letech 1864–66), poté pokračuje ve studiích v ateliéru sochaře V. Levého (1867–1870) – zároveň J. V. Myslbek studuje v letech 1868–72 pražskou Akademii výtvarných umění (u T. Trenkwalda).

V letech 1872–73 pak Josef Václav Myslbek absolvuje krátkou studijní cestu do Německa (působí v Drážďanech u E. J. Hähnela).

Po návratu do vlasti se Josef Václav Myslbek připojuje aktivně ke skupině umělců, podílejících se na výstavě a výzdobě budovy pražského Národního divadla (později pak tato skupina bude označována jako generace Národního divadla) – hlavními (sochařskými) Myslbekovými počiny v Národním divadle se stávají „Zpěvohra“ a „Činohra“ na bočním portálu fasády.

Od roku 1885 pak J. V. Myslbek působí jako profesor na pražské Uměleckoprůmyslové škole, v roce 1896 se pak stává profesorem na Akademii výtvarných umění tamtéž – zde mezi jeho významné žáky patří mimo jiné J. Štursa (na Akademii pak Josef Myslbek působí až do roku 1919, kdy odchází do důchodu).

Co se týče Myslbekova sochařského díla, to je již od svých počátku ovlivněno klasicismem, novorenesancí a antikou, vliv na Myslbeka má i secese – myšlenkově přitom Josef Václav Myslbek vychází z idejí českého národního obrozenectví, zásadní vliv na něj má přitom tvorba malíře J. Mánese – stejně jako on na malířském plátně, i Myslbek vytváří typy českých bájných hrdinů (vliv na něj mají „nalezené“ „Rukopisy“) i skutečných osobností české minulosti: postupně tak vznikají sochy jako „sv. Vojtěch“ (viz sv. Vojtěch) , „sv. Ludmila“ (viz sv. Ludmila) či „Jan Žižka“ (viz Jan Žižka), pro pražský Palackého most pak vznikají sousoší „Lumír a Píseň“, „Libuše a Přemysl“, „Záboj a Slavoj“ a „Ctirad a Šárka“.

Idealizovaná, z bájí a historie vycházející tvorba je ale jen jednou ze dvou tváří díla J. V. Myslbeka – tou druhou jsou díla realistická (tzv. monumentální realismus), díla, v nichž Josef Václav Myslbek uplatňuje zásady klasické harmonie – tak vznikají díla „Kardinál Schwarzenberg“, jež je oceněno Zlatou medailí na Světové výstavě v Paříži (socha je umístěna v chrámu sv. Víta {viz sv. Vít} na Pražském hradě), „Humanita“ či „Oddanost“. Vrcholem Myslbekovy monumentálně realistické tvorby je pak jezdecká socha sv. Václava (viz sv. Václav), umístěná na pražském Václavském náměstí – Myslbek na tomto díle pracuje přes třicet let, dokončeno je v roce 1918.

Z další tvorby J. V. Myslbeka je třeba vyzdvihnout jeho tvorbu portrétistickou – Myslbek je autorem sochařských portrétů mnoha významných osobností 19. století – kromě již zmíněného kardinála Swarzenberga je autorem portrétů např. F. Palackého, J. Hlávky atd., významné místo v Myslbekově tvorbě mají i pomníky, z nichž nejznámější jsou nejspíše pomník K. H. Máchy na pražském Petříně a pomník F. L. Riegra v Pražským Riegrových sadech.

Josef Václav Myslbek, zakladatel moderního českého sochařství a jedna z jeho nejvýznamnějších osobností, umírá v Praze 2. června roku 1922.

Alfons Mucha, český malíř, grafik a návrhář, nejvýznamnější malířské osobnost evropské secese (někdy se také evropská výtvarná secese nazývá Le style Mucha) a jedna z určujících osobností českého malířství, přichází na svět 24. července roku 1860 v Ivančicích u Brna.

Začátky Muchovy umělecké kariéry jsou spjaty s vídeňskou malířskou dílnou divadelních dekorací Kautsky-Brioschi-Burghardt, kam nastupuje (nejspíše) v roce 1880 (nebo 1789) poté, co není přijat na pražskou Akademii výtvarných umění.

Ve firmě Mucha působí přibližně rok, poté působí v letech 1881–85 u hraběte Khuena, pro něhož vyzdobí jídelní sál na zámku v Hrušovanech a vnitřní prostory zámku Gandegg nedaleko italského Bolzana.

Po odchodu z hraběcí služby pak Mucha studuje v letech 1885–87 na mnichovské Akademii (s Khuenovou podporou), poté odjíždí do Francie, kde v Paříži studuje na Akademii Julian.

Od roku 1888 pak Alfons Mucha působí v Paříži ve svobodném povolání, pracuje především jako ilustrátor pro mnohá pařížská nakladatelství a časopisy. Zároveň Mucha v Paříži, v ulici Grande Chaumiére, vede vlastní výtvarnou školu.

V roce 1900 se Mucha účastní příprav světové výstavy v Paříži (je autorem výzdoby pavilónu Bosny a Hercegoviny a spolupodílí se na projektu výstavby pavilónu člověka), v roce 1904 pak poprvé opouští Evropu a odjíždí do Spojených států amerických, kde pak působí opět nejen jako výtvarník, nýbrž i jako učitel.

V roce 1910 se Mucha natrvalo vrací do Čech.

Jako malíř je Alfons Mucha zpočátku autorem historických obrazů akademického aranžmá, teprve devadesátá léta 19. století znamenají v jeho tvorbě zlom – Mucha nachází svůj vlastní osobitý styl, typický tím, že linie kresby se stává samostatným, autonomním, dekorativním prvkem jeho výtvarného díla, zároveň se Mucha začíná výtvarně vyjadřovat v symbolických nápovědách – když pak Mucha tento svůj vlastní nový styl užije při zakázce na plakát pro hru „Gismond“ (1894) v pařížském divadle S. Bernhardtové (viz Bernhardtová, Sarah), získává okamžitý úspěch.

Pro divadlo S. Bernhardtové pak Mucha v následujících několika letech vytvoří mnoho dalších úspěšných plakátů – vzniká „Dáma s kaméliemi“, „Lorenzaccio“, „Samaritánka“, „Médea“ aj., kromě toho se Mucha stává autorem množství plakátů např. pro Salon de Cents a další instituce.

V této době (tedy ve druhé polovině devadesátých let 19. století) též Mucha vytváří řadu návrhů dekorační malby, mimo jiné vzniká panó „Čtyři roční počasí“, „Čtvero umění“, „Květiny“, „Denní doby“ a „Měsíce“ (v letech 1896–99).

Kromě toho se Mucha v těchto letech velice intenzivně věnuje grafice užité – vznikají jeho grafické návrhy jídelních lístků, kalendářů či divadelních programů, věnuje se i grafice knižní (za vrchol jeho ornamentální tvorby je považována jeho ilustrátorská práce na knize „Otčenáš“ z roku 1899).

Po roce 1900 se Mucha začíná navracet k historické malbě, v níž usiluje o co možná největší literární sdílnost a popisnost – v roce 1910 pak začíná pracovat na dvacetidílném malířském cyklu, nazvaném „Slovanská epopej“ (1910–28), v němž se ideově navrací k myšlenkám českého národního obrození a zobrazuje mýty a legendy slovanských národů.

Po návratu do Čech též Mucha spolupracuje na výzdobě Primátorského sálu pražského Obecního domu.

Ve svém posledním tvůrčím období, již po vzniku samostatného Československa, se Mucha opět částečně navrací ke svému originálnímu stylu z konce 19. století, jeho návrhy bankovek, plakátů či poštovních známek však již nejsou tak úspěšné a žádané jako předtím.

Alfons Mucha umírá 24. července roku 1939, necelý půlrok po okupaci Československa fašistickým Německem, v Praze na zápal plic.

Amedeo Modigliani, italský malíř a sochař židovského původu, tvůrce osobitého expresívního stylu, založeného na čisté kresbě, přichází na svět 12. července roku 1884 v italském Livornu.

Již od raného mládí má Amedeo, který ze zdravotních důvodů nemůže navštěvovat pravidelně školu, malířské sklony – jeho matka, vdova po bankéři, tyto Amadeovy sklony podporuje, Amadeovy i díky její podpoře navštěvuje Florencii, Řím, Neapol a Capri: ve Florencii se pak nadchne pro staré italské mistry.

Od roku 1902 Modigliani studuje na akademii ve Florencii a poté v Benátkách, v roce 1906 pak jako dvaadvacetiletý přichází (již nemocný tuberkulózou) do Paříže, kde vede bohémský život plný opíjení se a užívání narkotik.

V Paříži na Modiglianiho působí díla H. Toulose-Lautreca, P. Picassa a H. Rousseaua, v roce 1908 pak Modigliani v Paříži poprvé vystavuje, a to na Podzimním salónu obrazy ovlivněné P. Cézannem.

Od roku 1909 žije Modigliani na pařížském Montparnasse. Ve stejném roce se seznamuje s C. Brancusim, pod jehož vlivem se začíná kromě malby věnovat i sochařství – mezi jeho přátele začínají v této době patřit J. Cocteau, M. Jacob, M. Kisling, A. Deraine aj.

V roce 1914 se začíná Modigliani na popud své anglické přítelkyně B. Hastingsové intenzívně zajímat o rané italské umění a přibližně ve stejné době ho M. Kisling seznamuje s polským básníkem L. Zborowskim, který se pak stará o prodej Modiglianiho obrazů a zajišťuje tak malíři alespoň minimální existenci.

V roce 1918 má Amedeo Modigliani svoji první samostatnou pařížskou výstavu v galerii Berthy Weillové – výstava má poměrně velký ohlas, především díky zásahu policie, která přikáže odstranit z výlohy galerie obrazy aktů.

Modigliani stojí jako malíř stranou všech avantgardních směrů své doby – nepodléhá fauvismu ani kubismu, vytváří svůj vlastní osobitý projev, založený na kresbě, umocněné sugestivním koloritem. Amedeo Modigliani odmítne podepsat manifest futurismu – nedovolí mu to jeho zaujetí pro staré italské mistry renesančního malířství.

Většinu Modiglianových obrazů tvoří portréty a akty, Modigliani maluje podobizny prostých neznámých lidí, služek, dělníků, prostitutek, lidí ze dna pařížské společnosti. Též tvoří podobizny svých uměleckých přátel – např. Picassa, Kislinga, Cocteaua atd. Akty se Modigliani zabývá především v letech 1917–18 v době největšího rozmachu svých tvůrčích sil, v této době vytváří svůj slavný cyklus šestnácti podobizen své snoubenky Jeanne Hébuternové, jejíž typ, tj. dlouhý krk, oválný obličej, hlava skloněná na stranu a drobné ruce, se shoduje s ideálem ženské krásy, který Modigliani ve svých obrazech hledá po celý svůj umělecký život.

Z malířského díla Amedea Modiglianiho lze jmenovat např. obrazy „Manželé“ (1915), „Sedící akt“ (1917), „Podobizna Leopolda Zborowského“ (1918) či již zmíněný cyklus 16 podobizen Jeanne Hébuternové.

Modiglianiho již zmíněná umělecká osobitost má své důsledky – oproti svým avantgardním současníkům, kteří ještě za života dosahují mnohých uznání a žijí poměrně dobře materiálně zabezpečeni, zůstává Amedeo Modigliani po celý svůj krátký život na společenském dně.

Amedeo Modigliani umírá krátce před svojí svatbou s Jeanne Hébuternovou, s níž má dceru, 25. ledna roku 1920. V den jeho pohřbu pak Jeanne spáchá sebevraždu.

Mistr vyšebrodského oltáře, český malíř (jeho vlastní jméno není známo, je pojmenováván podle svého nejznámějšího díla, kterým je devět tabulí {deskových obrazů}, zobrazujících výjevy ze života Ježíše Krista a vytvořených v cisterciáckém klášteře v jihočeském Vyšším Brodě), jedna z významných osobností evropského malířství období klasické gotiky, žije ve 14. století (jako malíř působí nejspíše někdy mezi lety 1340–60).

Během svého života Mistr vyšebrodského oltáře působí v Praze, nejspíše jako dvorský malíř, jeho dílna, v níž zaměstnává několik dalších malířů, pracuje jak pro panovníka (tedy pro Karla IV. Lucemburského {viz Karel IV. Lucemburský}), tak pro mnohé významné šlechtice doby, především pak pro Rožmberky – výzdobu vyšebrodského oltáře vytváří např. na objednávku Petra I. z Rožmberka.

Ve svém díle se Mistr vyšebrodského stává pokračovatelem byzantské malířské techniky, inspiračním zdrojem mu jsou též díla francouzských a italských autorů deskových maleb – jeho obrazy jsou přesto stylisticky svébytné, jejich typickými znaky jsou snaha po zlidštění (jejich) náboženského obsahu, pestrobarevnost (která je vyvážená a harmonicky působící) a lyrické pojímání zpracovávaných motivů.

Nejznámějším a nejvýznamnějším dílem Mistra vyšebrodského oltáře je devět tabulí (deskových obrazů), na nichž jsou zachyceny výjevy ze života Ježíše Krista – na jednotlivých deskách jsou zobrazeny „Zvěstování páně“, „Narození páně“, „Klanění tří králů“ , „Kristus na Olivetské hoře“, „Ukřižování“, „Oplakávání Krista“, „Zmrtvýchvstání“ , „Nanebevstoupení“ a „Seslání ducha svatého“. Dnes je dílo v majetku Národní galerie.

Z dalších děl Mistra vyšebrodského oltáře a jeho dílny lze jmenovat např. obrazy „Madona z Veveří“ , „Madona Strahovská“, „Madona vyšehradská“, „Nejsvětější trojice“ či „Madona kladská“.

Mistr vyšebrodského oltáře (a jeho dílna) se kromě tvorby obrazů deskových věnuje i malbě obrazů nástěnných (např. malby v sakristii pražského kostela sv. Tomáše) též jsou známé jeho malby knižní (iluminovaný kodex s legendou sv. Hedviky, tzv. „Lubiňský kodex“).

Kde a kdy Mistr vyšebrodského oltáře umírá není známo.

Mistr Krumlovské madony, (pravděpodobně) český sochař, nejvýznamnější představitel tzv. krásného slohu v českém gotickém sochařství, žije někdy mezi druhou polovinou století čtrnáctého a první polovinou století patnáctého – umělecky činný je přitom přibližně mezi roky 1390–1400.

Mistr Krumlovské madony vychází ve své práci z tradic parléřovské plastiky, je ovlivněn zejména staršími pracemi pražské dílny Petra Parléře (např. sochou sv. Václava {viz sv. Václav} v chrámu sv. Víta {viz sv. Vít}, jejíž autorství je připisováno Jidřichovi Parléřovi), další inspiraci Mistr Krumlovské madony nachází u ještě u autorů tzv. starší dřevěné plastiky (např. madona v kostele v Žebráku) či v díle Mistra třeboňského oltáře.

Sochařské práce Mistra Krumlovské madony jsou typické svými protiklady mezi smyslově působícími detaily zobrazovaných těl a abstraktní, jemně řasenou drapérií – Mistr Krumlovské madony je představitelem toho nejvytříbenějšího gotického manýrismu.

Své sochy tvoří Mistr Krumlovské madony především z jemnozrnného vápence, jako nejstarší jeho dílo je přitom uváděna „Madona z Altenmarktu“ (kolem roku 1393), pocházející z kostela v Altenmarktu (nedaleko rakouského Salcburku). Z dalších děl Mistra Krumlovské madony je třeba jmenovat „Madonu ze sv. Bartoloměje“ z plzeňského kostela sv. Batroloměje, „Sv. Petra ze Slivice“ či „Sv. Kateřinu z Jihlavy“. Zapomenout samozřejmě nesmíme na nejslavnější autorovou dílo (podle kterého získává i svůj přídomek), a to na dílo „Krumlovská madona“.

Z dílny, kterou Mistr Krumlovské madony vede, pak pocházejí mimo jiné díla jako „Sv. Anna Samatřetí“ (klášterní kaple v Nové Říši), „Madona z Vimperka“, „Madona od sv. Jiljí“ v Třeboni, „Madona od sv. Ignáce“ v Jihlavě atd.

Kdy a kde Mistr Krumlovské madony umírá není známo.