Životopisy online – osobnosti, celebrity

Maximilien de Robespierre (plným jménem Maximilien-Francois-Marie-Isidore de Robespierre), francouzský advokát a revolucionář, hlavní představitel jakobínské diktatury za Velké francouzské revoluce a člen jakobínského Výboru obecné bezpečnosti, přichází na svět 6. května roku 1758 ve francouzském Arrasu v rodině významného právníka.

V mládí Robespierre nadšeně přijímá osvícenské myšlenky J.-J. Rousseaua, v roce 1781 se pak po studiích práv stává advokátem.

Robespierreho hvězda poprvé zazáří v roce 1789, kdy je zvolen poslancem generálních stavů (za Arras) za třetí stav (tj. buržoazii). Když se pak generální stavy přemění v Národní shromáždění, je Robespierre v letech 1789–91 jeho neoficiálním mluvčím. Od dubna roku 1790 Robespierre zároveň vede klub jakobínů.

Maximilien de Robespierre, zarytý odpůrce absolutistického režimu, se pak jako významný jakobín podstatnou měrou zaslouží o vypracování francouzské ústavy z roku 1791 (tato ústava obsahuje Deklaraci práv člověka, ovlivněnou osvícenstvím).

Po srpnovém povstání v roce 1792 v Paříži se Maximilien Robespierre stává členem revoluční městské komuny.

V roce 1793 se pak Maximilien Robespierre stává vůdčí postavou Výboru obecné bezpečnosti (jakobínská organizace, snažící se prosadit ve francouzské společnosti ty nejradikálněší revoluční cíle) – jako nekompromisní stoupenec revolučního teroru je velmi populární mezi lidem.

V čele Výboru pak Maximilien Robespierre rozpoutává hrůzovládu – na denním pořádku je masové vraždění politických oponentů, zuří boj i mezi jednotlivými frakcemi jakobínů: Robespierrově hrůzovládě padnou za oběť i dva z jeho nejbližších spolupracovníků – Georges Danton a Jacques Hébert.

Nakonec se ale teror, rozpoutaný Robespierrem, obrátí proti němu samému – poté, co ztratí podporu veřejnosti je po thermidorském převratu v jakobínské straně 27. července roku 1794 zatčen a o den později je pak Maximilien de Robespierre se svými stoupenci popraven gilotinou na pařížském náměstí Revoluce.

Bibliografie:

• Francois Furet: Francouzská revoluce I. díl (koupit v knihkupectví Eruditus.cz)
• Francois Furet: Francouzská revoluce II. díl (koupit v knihkupectví Eruditus.cz)

Francois-Eugéne Vidocq, francouzský policejní úředník a tajný agent, zakladatel Sureté, francouzské kriminální policie, přichází na svět 24. července roku 1775 v Arrasu v rodině pekaře.

Jako pětiletý je Vidocq rodiči dán na vychování do františkánského kláštera, ve čtrnácti, v době Velké francouzské revoluce se pak začíná jeho dobrodružná cesta životem – Vidocq utíká k vojsku.

V roce 1795 Francois-Eugéne Vidocq z armády dezertuje a stává se z něj tulák a zloděj, jemuž neustále hrozí zatčení a vězení.

V roce 1809 se Francois-Eugéne Vidocq tuláckého života vzdává a vstupuje do napoleonské policie.

Jako příslušník napoleonské policie slaví Vidocq velké úspěchy a tak brzy přichází nabídka služby v pařížském policejním sboru – Vidocq přijímá a už v roce 1812 se mu podaří z pařížské policie vytvořit slavnou Sureté, kriminální policii, která se v krátké době stává jednou z největších (a také nejúspěšnějších) policejních organizací na světě.

V roce 1827 je Francois-Eugéne Vidocq nucen na vedení Sureté rezignovat – jeho spolupracovníci využijí toho, že využívá ke spolupráci bývalé trestance a zločince (a že je sám jedním z nich) a donutí jej odejít.

Po červencové revoluci v roce 1830, kdy je pařížská policie zahlcena prací, je Francois-Eugéne Vidocq povolán opět do služby (v roce 1831).

V roce 1833 pak Vidocq od policie opět odchází a zřizuje si soukromou detektivní kancelář, která je první svého druhu na evropském kontinentu a kterou pak povede celých deset let.

V roce 1848 začíná Vidocqova kariéra tajného agenta - po emigraci revolucí svrženého krále Ludvíka Filipa působí Francois-Eugéne Vidocq jako „spojka“ mezi nejvyšším představitelem dočasné francouzské vlády A. Lamartinem a princem Ludvíkem Bonapartem, synovcem Napoleona Bonaparta a mluvčím bonapartistické opozice v londýnském exilu.

Po návratu Ludvíka Bonaparta do Paříže a jeho jmenování prezidentem (nedlouho poté je pak zvolen francouzským císařem jako Napoleon III.) je Vidocq za jeho vlády (tzv. Druhé císařství v letech 1852– 1870) i nadále v jeho službách – jako tajný agent sleduje císařovi odpůrce a informuje o jejich činnosti ministerstvo vnitra.

Pro Napoleona III. pracuje Francois-Eugéne Vidocq až do své smrti, která přichází 11. května roku 1857.

Životní osudy Francois-Eugéne Vidocqua jsou zpracovány i v literatuře, a to v dílech Honoré de Balzaca a Victora Huga.

Jan Milíč z Kroměříže, český náboženský myslitel a jeden z významných představitelů předhusitské (viz Jan Hus) reformace, přichází na svět někdy po roce 1320 v moravských Tečovicích v prosté rodině.

Vzdělání Milíč z Kroměříže získává patrně na olomoucké katedrální škole, poté působí jako kanovník kroměřížské kapituly, od roku 1358 pak jako kanovník pražský.

Ve stejném roce (1358) přichází Jan Milíč z Kroměříže ke dvoru Karla IV. Lucemburského (viz Karel IV. Lucemburský) , kde působí v jeho královské kanceláři. V letech 1360–62 pak Milíč Karla IV. doprovází na jeho cestách po říši jako jeho podkancléř.

Na počátku šedesátých let 14. století se Jan Milíč z Kroměříže všech svých církevních hodností a úřadů při pražském katedrálním chrámu pod vlivem kázání pražského německého kazatele Konráda Waldhausera (viz Konrád Waldhauser) vzdává a začíná působit jako lidový kazatel - nejprve odchází na krátký čas do Horšovského Týna, po návratu do Prahy pak káže (česky) nejprve u sv. Mikuláše {viz sv. Mikuláš} na Malé straně, později pak u sv. Jiljí na Starém městě pražském, po smrti Konráda Waldhausera v roce 1369 káže pak Jan Milíč z Kroměříže i v Týnském chrámu.

Jako kazatel je Jan Milíč z Kroměříže proslulý - jeho kázání jsou mezi lidem velice oblíbená, Milíč musí kázat až pětkrát za den, aby byli uspokojeni všichni jeho posluchači: ve svých kázáních Jan Milíč z Kroměříže volá po vnitřní obnově církve, útočí na církevní hodnostáře i církevní řády a je přitom přesvědčen, že příchod antikrista je nevyhnutelný (v roce 1366 dokonce za antikrista označí samotného Karla IV., za což je pak krátce vězněn).

V roce 1367 odjíždí Jan Milíč z Kroměříže do Říma, v samotnému papežskému stolci, aby obhájil své učení – v Římě je ale Milíč obviněn ze šíření bludů a uvězněn, ve vězení pak sepíše latinsky psané knihy „Libellus de Antichristo“ (Knížka o Antikristu, 1367) a „Sermo de die novissimo“ (Řeč o posledním dni, 1367).

V roce 1368, po svém propuštění, se Jan Milíč z Kroměříže vrací do Prahy, kde pak pokračuje v kazatelské činnosti – mezi jeho horlivými posluchači nechybí mimo jiné Matěj z Janova (viz Matěj z Janova) či Tomáš Štítný (viz Tomáš Štítný ze Štítného) ze Štítného, jejichž další duchovní směřování je setkáním s Milíčem významně ovlivněno. Ve stejném roce (1368) Jan Milíč z Kroměříže píše i „List proti papeži Urbanu V.“, v němž upozorňuje na úpadek církve a vyzývá papeže ke svolání obecného koncilu k její nápravě.

V roce 1372 Jan Milíč z Kroměříže zakládá v Praze Jeruzalém, útulek pro kající se nevěstky.

V roce 1373 je Jan Milíč z Kroměříže opět obviněn (pražskými žebravými řády) z kacířství - aby se obhájil, odjíždí v roce 1374 k papeži do francouzského Avignonu, kde ale ještě před vynesením rozsudku nad svojí osobou 29. června téhož roku umírá.

Konrád Waldhauser, chronologicky vzato první z tzv. Husových (viz Jan Hus) předchůdců, kazatelů a morálních karatelů první poloviny 14. století, přichází na svět někdy kolem roku 1320.

O jeho dětství a mládí je toho známo jen velice málo. Ví se snad jen, že pochází z Dolního Rakouska a že se již v mládí stává členem řádu augustiniánských kanovníků, majících silný vliv na reformní myšlení 14. století. Z jeho pozdějších literárních projevů, z nichž lze vyčíst dobré vzdělání a stylistickou obratnost, lze usuzovat, ž;e se mu dostává univerzitního vzdělání, a to možná v Itálii, v Padově či Bologni, tedy v místech augustiniánských středisek.

V roce 1349 pak Konrád Waldhauser přijímá kněžské svěcení a poté se začíná věnovat kazatelské činnosti.

V roce 1357 se Waldhauser (nejspíše) setkává ve Vídni, kde káže na pozvání knížete Albrechta II., s českým králem a římským císařem Karlem IV. Lucemburským (viz Karel IV. Lucemburský), který ho pak přivádí, za pomoci arcibiskupa Arnošta z Pardubic, do Čech – prostředníky Waldhauserova příchodu do Čech jsou páni z Rožmberka, kteří udržují dobré vztahy s rakouskými augustiniánskými kanovníky.

V roce 1363 získává Konrád Waldhauser faru v Litoměřicích (pobírá z ní však, jak je tehdy zvykem, pouze důchody, káže v Praze). O rok později jako uznávaný řečník drží smuteční řeč při pohřbu arcibiskupa Arnošta z Pardubic (30. 6. 1364) a o další rok později se stává farářem v Týnském chrámu – je císařovým zpovědníkem a dvorním kaplanem.

Konrád Waldhauser je kazatelem kážícím hlavně německy – hlavními adresáty jeho projevů jsou pražští němečtí měšťané, jimž vytýká povrchní a nemorální způsob života a nedostatek náboženské opravdovosti. Latinsky káže Waldhauser kléru a studentům pražské univerzity.

Mezi hlavní dochovaná Waldahauserova díla patří „Apologia“, obrana proti útokům a žalobám žebravých mnichů. Waldhauser toto dílo píše v letech 1364–65 a adresuje ho svým rakouským krajanům, mezi nimiž se šíří nepravdivé zvěsti o jeho „kacířském“ působení v Praze. V tomto kontextu je v „Apologii“ dost podrobně vylíčen průběh Waldhauserova sporu s žebravými mnichy (mendikanty).

V „Apologii“ lze dobře sledovat Waldhauserovy reformní názory – důsledně kritizuje svatokupectví, klade důraz na autoritu bible, zdůrazňuje pojem „veritas“, požaduje život podle křesťanského ideálu a zejména morální život kněžstva.

Spolu s „Apologií“ je nejdůležitějším pramenem ke studiu Waldhauserovy reformní činnosti „Postilla studencium sancte universitatis Pragensis“, kazatelská příručka ve formě postily s asi 73 kázáními (jejich počet se v rukopisech liší).

Postila vzniká na naléhání Waldhauserových posluchačů v letech 1367–68 – obsaženy jsou v ní výklady na nedělní evangelia, na svátky Kristovy i některé další. Dílo se vyznačuje rétorickou i stylistickou vybroušeností a obsahuje jak teoretické výklady, tak praktické návody pro kazatele.

Konrád Waldhauser ale není svojí činností systematický teolog ( tím se v českém prostředí stane teprve Matěj z Janova {viz Matěj z Janova}), hlavní důraz je u něj kladen na praktický křesťanský život, především na mravní chování kněží a kazatelů.

8. prosince roku 1369 Konrád Waldhauser v Praze umírá.

Ján Jesenský (též známý jako Jan z Jesenu či Jessenius), (uherský) šlechtic, lékař, filozof a humanista slovenského původu, jeden ze sedmadvaceti šlechticů popravených po bitvě na Bílé hoře 21. června roku 1621 na pražském Staroměstském náměstí, přichází na svět 27. prosince roku 1566 ve slezské Vratislavi jako potomek slovenského (uherského) šlechtického rodu.

Vzdělání Ján Jesenský získává nejprve na univerzitě v německém Wittenbergu, kde studuje filozofii a medicínu (od roku 1583), ve studiích pak pokračuje na univerzitě v Lipsku (od roku 1585) a posléze v italské Padově (od roku 1588) – doktorem medicíny se pak stává Jessenius v roce 1591 (za spis „O onemocnění žluči při třídenní zimnici“), zároveň získává i doktorát z filozofie (za práci „O nároku lidu na odpor proti tyranům“) – titul doktora filozofie je ale Jesenskému přiznán až univerzitou v Praze, univerzita v Padově (katolická) mu jej jako evangelíkovi přiznat odmítne.

Po návratu do polské Vatislavi působí Jessenius jako lékař, v roce 1593 pak vydává filosofický spis „Zoroaster, Nová krátká a pravdivá filozofie veškerenstva“.

Poté Ján Jesenský působí jako profesor anatomie a chirurgie na univerzitě ve Wittenbergu (od roku 1597 je jejím rektorem), zároveň je ve službách sasko-výmarského kurfiřta Friedricha Viléma jako dvorní lékař.

V roce 1600 přijíždí Jesenský na návštěvu Prahy (ta má pak zásadní význam pro rozvoj anatomie v českých zemích) – v Rejčkově koleji je Jesseniem provedena první veřejná pitva lidského těla v českých zemích (pitváno je tělo oběšence, popis pitvy pak vydá Jesenský v roce 1601 v devíti přednáškách pod názvem „Anatomiae Pragae anno MDC solenniter administratae historiai“).

V roce 1602 přichází Ján Jesenský do Prahy opět, a to na osobní žádost císaře Rudolfa II. Habsburského (viz Rudolf II. Habsburský), v řadách jehož lékařů pak působí. Zároveň Jesenský navazuje významné společenské kontakty s osobnostmi z řad české šlechty (mimo jiné např. s Karlem st. ze Žerotína {viz Karel st. ze Žerotína}) , v Praze též Jesenský vydává řadu svých vědeckých a lékařských spisů.

V roce 1608 Jesenský Prahu opouští a vstupuje jako osobní lékař do služeb bratra Rudolfa II. Matyáše – ve službách uherského krále a budoucího habsburského císaře je pak až do roku 1612.

V roce 1617 se Jesenský do Prahy vrací potřetí a stává se rektorem univerzity, v roce 1618 se pak stává profesorem historie.

Ve stejném roce (1618), v březnu, je Jesenský v uherském Prešpurku (dnešní Bratislava) zatčen (je sem vyslán českými stavy na sněm stavů uherských, aby je získal jako spojence proti Habsburkům) a převezen do Vídně, kde je pak až do prosince vězněn – po propuštění se pak vrací na rektorský post pražské univerzity.

Při korunovaci Friedricha V. Falckého (viz Friedrich V. Falcký) českým králem v roce 1619 pak Jessenius pronáší slavnostní řeč, nového krále pak doprovází jako delegát českých stavů při jeho jednáních na Moravě a ve Slezsku, později pak vede samostatné diplomatické mise do Uher (mimo jiné ke dvoru sedmihradského knížete G. Bethlena, u něhož má vyjednat podporu uherské šlechty českému stavovskému povstání).

Po bitvě na Bílé hoře a nástupu císaře Ferdinanda II. Habsburského (viz Ferdinand II. Habsburský) na český královský trůn je pak Ján Jesenský zatčen a odsouzen k trestu smrti - 21. června roku 1621 je pak Ján Jesenský spolu s dalšími šestadvaceti českými pány sekyrou kata Jana Mydláře, když je mu předtím vyříznut jazyk, popraven – jeho hlava, společně s hlavami dalších jedenácti popravených je pak pověšena na pražské Staroměstské věži, kde je až do roku 1631, kdy je umístěna v Týnském chrámu. Dnes je, stejně jako zbytek Jesseniových ostatků, neznámo kde.