Ivan Alexejevič Bunin, ruský prozaik a básník, autor meditativní,
novoromanticky laděné reflexivní lyriky a vynikající povídkář a
novelista, přichází na svět 22. října roku 1870 ve Voroněži jako
potomek starého ruského šlechtického rodu.
Jako mladý studuje Bunin gymnázium v Jelci, po jehož absolvování pak již v dalším vzdělávání nepokračuje a pracuje v různých příležitostných zaměstnáních – je korektorem, knihovníkem aj.
Literatuře se I. A. Bunin začíná věnovat již v mládí, na konci 19. století se pak dostává do úzkého kontaktu s Gorkého (viz Gorkij, M.) nakladatelstvím Znanije – v této době se Bunin začíná velmi intenzívně věnovat próze.
Na přelomu 19. a 20. století Ivan Alexejevič Bunin též cestuje – během několika let navštíví Afriku, Indii, Cejlon a mnohé evropské země: zážitky z cest je pak výrazně odrazí v jeho básnické i prozaické tvorbě, Bunin ve svých alegoriích uplatní svůj hluboký zájem o východní nauky, zejména pak o taoismus a buddhismus (viz Buddha).
K Velké říjnové socialistické revoluci v Rusku, kdy se moci ve státě zmocní Leninovi bolševici, se Ivan Alexejevič Bunin staví kriticky – odmítá ji a velice ostře se staví proti občanské válce (o jejích hrůzách píše pak v cyklu „Prokleté dny“ {Okajannyje dni}, v bělogvardějské armádě generála Wrangela se zabývá protisovětskou publicistikou), která v Rusku po komunistickém převratu propuká.
V roce 1920 Ivan Alexejevič Bunin odchází do Francie, kde pak setrvá v dobrovolném exilu po celý zbytek svého života, a kde se stává jedním z nejvýznamnějších a nejvýraznějších postav tamní ruské poříjnové emigrace.
Buninova tvorba je tvorbou nostalgicky a retrospektivně zachycující mizející život patriarchální Rusi, Bunin dává jak ve svých básních, tak ve své próze průchod melancholickému stesku po nenávratně ztracené svébytné atmosféře starého carského Ruska – ve svých dílech se pak nezaměřuje ale na dějovou stránku věci, nýbrž se snaží předávat čtenáři především pocity a dojmy: tak je tomu již v jeho juvenilních básnických pokusech, např. ve sbírce „Básně“ (Stichi, 1891), tak i v jeho nejslavnějších povídkách, jako jsou „Antonovská jablíčka“ (Antonovskije jabloki, 1900), „Vesnice“ (Děrevňa, 1910), kde se zabývá sociální a společenskou problematikou ruské vesnice, či „Suchodol“ (1911), kde zachycuje život ruské šlechty.
Ivan Alexejevič Bunin je opravdovým mistrem impresionistického detailu – dokladem toho jsou povídky „Sosny“ (1901), „Čangovy sny“ (Sny Čanga, 1915), „Bratři“ (Braťja, 1914) či „Lehký dech“ (Ljogkoje dychanije, 1915): ve všech těchto povídkách se prolíná niterný, vnitřní svět lidského individua s objektivní, vnější realitou.
Po odchodu do emigrace Buninovy tendence nahlížet svoji tvorbou do minulosti ještě zesilují – vznikají prózy „Proces korneta Jelagina“ (Dělo korněta Jelagina, 1927) a Buninův patrně největší literární počin, lyricky laděný autobiografický román „Život Arseňjevův“ (Žizň Arseňjeva, 1930), kde Bunin vyjadřuje cosi jako epitaf klasické ruské kultuře a carskému zřízení – Buninovo nahlížení světa v tomto díle, a vlastně i ve všech jeho dílech ostatních, je charakteristické svojí poetičností, přesným stylem a tragickou tóninou, v níž je vyprávění vedeno.
Charakteristická je pro Buninovo dílo i hluboká pokora vůči řádu světa (apokalyptické nebezpečí, hrozící morálně labilnímu světu, Bunin ztvární např. v již zmíněné povídce „Bratři“ či v povídce „Pán ze San Franciska“ {Gospodin iz San Franciska, 1915}) a tendence nahlížet jednotlivce a jeho niterný život jako součást jednoho velkého celku.
V roce 1933 se Ivan Alexejevič Bunin stává laureátem Nobelovy ceny za literaturu.
8. listopadu roku 1953 pak Ivan Alexejevič Bunin v Paříži umírá.
Komentáře