Josef I. Habsburský. Císař, který měl rád ženy

Josef I. Habsburský, římský císař, český a uherský král, přichází na svět ve Vídni 26. července roku 1678 jako nejstarší syn císaře Leopolda I. (viz Leopold I. Habsburský) a jeho třetí manželky Eleonory Magdalény.

Již od svého narození je Josef I. předurčen za otcova následníka na trůně, Leopold I. mu ještě za svého života zajistí nástupnictví jak v monarchii, tak na římském (císařském) trůnu. Uherská korunovace Josefa, tehdy devítiletého, se koná 9. prosince roku 1687, jako jedenáctiletý je pak Josef I. Habsburský korunován 26. ledna 1690 (o dva dny dříve je zvolen) v Augsburku římským králem. Česká korunovace Josefova se ale nikdy neuskuteční.

V mládí prochází inteligentní a bystrý Josef náročnou výchovou budoucího panovníka, při studiích se vyznačuje především jazykovým nadáním a zájmem o hudbu, kterou stejně jako otec aktivně komponuje a provozuje.

V roce 1699, 24. února se Josef I. žení – jeho manželkou se stává Amálie Vilemína.

V roce 1705, po smrti císaře Leopolda I., začíná období Josefovi samostatné vlády – po svém nástupu do čela monarchie se pak tento reformní politik obklopuje pragmatickými politiky a diplomaty, s jejichž pomocí usiluje o správní a finanční reformy monarchie a o upevnění svého postavení jako císaře v Římsko-německé říši. Posiluje úlohu centrálně řízené státní byrokracie, uvažuje však i o změnách v systému postavení jednotlivých v rámci monarchie (dochází např. k pokusu o revizi českého Obnoveného zřízení zemského, vyskytnou se ale i návrhy na vytvoření generálního sněmu všech zemí monarchie).

Josef I. Habsburský též začíná s reformami v oblasti berního systému – jeho stát začíná intenzivněji zasahovat do ekonomiky jednotlivých zemí v duchu zásad merkantilismu.

Na mezinárodním poli dědí Josef I. Habsburský otevřený válečný konflikt, válku o dědictví španělské, v níž habsburská monarchie společně s Anglií, Nizozemím a dalšími evropskými státy bojuje proti Francii ve snaze prosadit Josefova mladšího bratra Karla na španělský trůn.

Kromě této války, v níž monarchie zaznamená celou řadu úspěchů, se musí Josef I. Habsburský vyrovnat s tlakem švédského krále Karla XII. a s povstáním Františka Rákócziho II. v Uhrách. Ze strany Karla XII., který v roce 1706 vpadá do Slezska a poté do Saska, hrozí císaři nebezpečí, že se spojí s Francií – po uzavření altranstädstké konvence, která znamená značné Josefovi ústupky vůči švédskému králi, se Karel XII. účasti na západoevropském mocenském boji vzdává.

V Uhrách je situace jiná – vzbouřenecký sněm (tzv. sněm onódský), sesadí v roce 1707 císaře Josefa I. z trůnu. Josefovi se ale postupně podaří získat převahu a rozvinout mírová jednání.

Konečného vyřešení situace v Uhrách a stejně tak konečného rozřešení válečného konfliktu o dědictví španělské se však císař Josef I. Habsburský nedočká – 17. dubna roku 1711 ve svých necelých třiatřiceti letech nečekaně ve Vídni umírá.

Jeho smrtí jsou přerušeny i všechny reformní procesy v habsburské monarchii – další reformní pokusy musí počkat až na vládu Josefovy neteře Marie Terezie (viz Marie Terezie) a především pak na jejího syna (a Josefova prasynovce) Josefa II.

Císař Josef I. Habsburský je pohřben v rodové hrobce Habsburků ve Vídni.